Scénická poema o básníkovi
Martin Františák a Petr Maška jako scenáristé a první z této autorské dvojice také jako režisér vzdali čest Zdeňku Rotreklovi za jeho lidskou i básnickou velikost. Svou skladbu po rotreklovsku nazvali Podezřelá krajina s anděly. Premiéru uvedla Mahenova činohra 18. února v Redutě.
V Redutě vzdali čest Zdeňku Rotreklovi za jeho lidskou i básnickou velikost FOTO JAKUB JÍRA
Jevištní výtvarnice Lucie Labajová vybavila podlahu jeviště stylizovanou nápodobou velkých dlaždic a horizont zakryla bělavou stěnou sloužící buď jako součást interiéru, nebo jako uliční zeď. Postupně se v ní otevřel průhled do krajiny jako do prostoru, kam se odchází. V druhé části pak zmizela stěna úplně a osvobodila jeviště hlavně pro řeč poezie. Jednotlivé předměty jako kovové skříňky v pozadí, uschlý keřík v popředí nebo dvoje hrubé dřevěné necky hrály proměnlivou úlohu předmětů souladnou s metaforickým jazykem inscenace.
Díky tomuto scénickému pojetí se podařilo spojit v ústrojný celek situace charakterizující básníkův život a jeho dobu s výraznými odkazy na tvůrcovo jedinečné dílo. Dějiny státu a Rotreklova brněnského rodiště stačili scénář a režisér vyjádřit ve zhuštěné zkratce: trojice herců – Martin Veselý jako Pivec, Roman Nevěčný jako Piwetz a hostující Václav Veselý jako Šantroch – ztělesnila představitele luzy, kteří se z dějinných outsiderů stali složkou moci, byť na jejím nejnižším stupni, a kolem básníka neustále kroužili, dotírali na něj a zkoušeli ovlivnit jeho osudy. Od fotbalu vedla jejich cesta nejprve k oddané službě nacistickým okupantům a poté logicky k zápřahu do komunistické káry. Pivec i Piwetz jsou přitom spodina v „klasické“ podobě, vulgární, primitivní a surově násilnická, zatímco Václav Veselý zahrál úředníka s černou aktovkou v ruce, uhlazeného, promlouvajícího spisovně, a přitom parchanta neméně amorálního než jeho dva druzi, jakého potřebuje prakticky každý režim.
Básník Jaroslav v podání Michala Bumbálka se v průběhu děje dobral mravního postoje, který může někomu připadat jako projev člověka z jiného světa. Herec naštěstí velmi přesvědčivě zobrazil svého hrdinu jako našeho bližního a známého: za války se skrýval, odmítal se stát spolehlivým kolečkem v totalitním mechanismu, musel se dívat, jak židovský krejčí Schlessinger odchází do koncentračního tábora a není mu pomoci, musel sledovat, jak mocenští pohůnci odvlékají muže, který básníkovi poskytl útočiště, a zbraň v básníkových rukou přitom nedospěla k použití, protože její držitel neuměl zabíjet.
Důraz na vnější události nedovolil, aby už v první části inscenace vyšly najevo zdroje, ze kterých básník čerpal schopnost prohlédnout dobové iluze a lži a zůstat svůj. Úchvatný je z tohoto hlediska zejména úryvek ze Zprávy o pádu města, z prozaického textu, který představuje jakousi lyrickou reportáž, sled básnických záznamů z májových ulic roku 1945, jež ovládlo násilí. Na rozdíl od předních českých básníků počínaje Nezvalem, Halasem, Holanem a Hrubínem, kteří se nadchli Květnem a rudoarmějskými osvoboditeli, protože v nich viděli to, co vidět toužili, prohlédl pětadvacetiletý Zdeněk Rotrekl neúprosně, že s vojáky armády maršála Rodiona Malinovského přicházejí nový útlak a nová nesvoboda.
Konfliktu s ní se prohlédavý básník nevyhnul, vyhnout nemohl ani nechtěl. Druhá část skladby vypráví, jak skončil ve vězení, nelidsky ho týrali a usilovali mu o život. Oporou, která mu umožnila překonávat vězeňské strázně, byl pro něj kříž, tedy vyznání víry, že povinností křesťanovou, ale i básníkovou je vydat svědectví. Svědecký hlas zněl v inscenaci z veršů a próz a tvořil komponentu umocňující to, co se dělo a děje.
Matka, kterou hostující Gabriela Štefanová pojala jako hledačku způsobu, jak se vyhnout nejhorším důsledkům konfliktu s režimem, byla nikoli naivní nebo konformní, nýbrž laskavá a přesvědčená, že lidská zloba nemůže být bezbřehá a dá se obejít. Neobyčejně účinně tlumočila herečka například litanické verše opakující refrénovitě prosbu „Orodujte za nás“, když její hrdinka pochopila, že smysl má pouze dovolávat se jiné ochrany než lidské, a svou prosbu vysílala všemožným adresátům včetně věcí jakoby neživých. Málokdy bývá ze současného českého jeviště slyšet tak intenzivní básnické slovo.
Jiří Hájek pro Podezřelou krajinu s anděly napsal hudbu pro dvě elektrické kytary. Hráli na ně Dušan Hřebíček a hostující Michal Dalecký a podíleli se přitom občasnými krátkými hereckými vstupy na některých situacích. Šlo o hudbu apelativní, služebnou v nejlepším významu toho označení, která zvláště zdůraznila dramatické okamžiky a dodala jim neokázalý patos a neokázalou naléhavost.
Básník byl nakonec z vězení propuštěn. Do rodného města se vrací jako cizinec. Ne proto, že by se mu odrodil, ale naopak proto, že se odcizilo jeho představě člověka a lidskosti. Vykázalo mu místo bezprávného občana na okraji společnosti. Tento úděl přijal bez pocitů ponížení. Pomyšlením na setkání s matkou, která zemřela na útrapy vyplynuvší z útisku a na jejíž pohřeb syna nepustili, tímto hořkým, ale i nadějným akordem se inscenace končí.
Zasáhla mě hlouběji, než umím vyslovit jako recenzent.
Národní divadlo v Brně, Mahenova činohra – Zdeněk Rotrekl, Martin Františák, Petr Maška: Podezřelá krajina s anděly. Režie Martin Františák, hudba Jiří Hájek, scéna Lucie Labajová, kostýmy Katarina Kováčiková, dramaturgie Lucie Němečková, pohybová spolupráce Zoja Mikotová, pěvecké nastudování Petr Svozílek. Premiéra v Redutě 18. února 2016.
Komentáře k článku: Scénická poema o básníkovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
