Scénografie v novém světle

Rozhovor s uměleckou ředitelkou PQ Sodjou Lotker

Sodja Lotker FOTO ARCHIV PQ

Tématem pro 13. ročník scénografické přehlídky PQ 2015 je SdílenýProstor: Hudba Počasí Politika. Jak se tato témata promítnou do expozic?
Chtěla jsem inspirovat kurátory výběrů jednotlivých zemí k zamyšlení nad tím, „proč děláme věci“ a ne jen „co děláme“. Tedy nepředstavit další scénu k dalšímu Ibsenovi nebo Shakespearovi, ale tlumočit význam toho, co scénografie „dělá“, jak ovlivňuje představení a diváka – stejně jako naše životy výrazně a každodenně ovlivňuje hudba, počasí a politika (umění, etika a příroda). To, jak se na práci scénografa odrazí jeho/její světonázor, konkrétní kulturní prostředí či témata, s nimiž se střetává, to je podle mě nejdůležitější.

Podílíte se na přípravách Pražského Quadriennale již popáté a z toho podruhé jako umělecká ředitelka. Jakým způsobem můžete svou dramaturgií ovlivnit koncepci PQ?
Vliv konceptu Pražského Quadriennale, dramaturgické inspirace, které stojí na začátku každého Quadriennale, je velmi výrazný. Snažíme se inspirovat a apelovat na kurátory a národní týmy, aby o scénografii uvažovali v novém světle (jako o činnosti a profesi) prostřednictvím konceptů, které navrhujeme; zároveň se pokoušíme nechávat „dveře i okna otevřené“, aby mohli tito kurátoři a týmy představit témata, koncepty a návrhy, který jsou důležité v jejich lokálním kontextu. Je to skutečně zajímavá výzva.

Ale s potěšením mohu říci, že během našich výstav, projektů a sympozií jsme zavedli nové způsoby uvažování o scénografii a jejím využití ve smyslu formy, úlohy a dopadu.

V čem je PQ 2015 jiné oproti uplynulým ročníkům? Čím může návštěvníky překvapit?
PQ 2015 bude prostorově velmi odlišné: hlavní sekce (Sekce zemí a regionů a Studentská sekce) budou rozloženy do více dějišť. Většina těchto míst se nachází v centru Prahy a disponuje odlišným architektonickým charakterem. Navíc nás čeká i mnoho projektů ve veřejném prostoru v centru Prahy. Tím podle mě vznikne lepší dialog s městem a jeho obyvateli. Chystáme také gurmánskou scénografii prostřednictvím experimentální výstavy Tvůrci, skupiny o stovkách lidí v maskách, cestující, nakupující a procházející centrem města v pohyblivé výstavě Kmeny a tajné příběhy výjimečných objektů ve výstavě Předměty.

Mnoho připravovaných instalací má společné pojítko – interaktivitu. Je to podle vás určitý trend v současné scénografii?
Nepoužila bych výraz „interaktivní“; interaktivní je určitým způsobem každé umění. Instalace v hlavních sekcích budou tentokrát „vztahové“, jak jsme je nazvali – zkrátka během vystavování vyžadují přítomnost obecenstva. Tyto výstavy se v podstatě stanou malým „jevištěm“ pro publikum.

A ano, myslím si, že jde o důležitý prvek scénografie – vytváří prostor pro živé, duševní i fyzické souvislosti mezi živými lidmi. Je to velmi politické.

Pražské Quadriennale již v roce 2011 přineslo výstavní sekci i do veřejného prostoru (Intersekce na piazettě ND). Chystáte i v letošním roce něco podobného?
Projekt Intersekce byl velmi vzrušující, ale rozhodli jsme se podniknout něco většího a zároveň ekologičtějšího, nebudeme nic stavět. Jak jsem již zmínila, projekt Kmeny představí přes 80 maskovaných skupin lidí navržených umělci a studenty z celého světa, které budou po celou dobu putovat centrem Prahy.

Kmeny dají vzniknout performanci začleněním do každodenního života ve veřejném prostoru.

Které expozice vás nejvíce zaujaly?
Velmi mě zajímají, a jsem na to tajně pyšná, země, které jsme nazývali „Východoevropské“: Polsko, Bulharsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Chorvatsko, Srbsko atd. Cítím velkou snahu skloubit koncepční, precizní a inovativní myšlení s poetikou, dokonce romantikou v dobrém slova smyslu, a otevřeností. Poprvé mám pocit, že tyto expozice mají něco společného, něco unikátního pro celý region, ale vycházím jen z toho, co jsem si o pojetí výstav přečetla, na skutečnou podobu si musíme počkat.

Jakou podobu bude mít Česká expozice?
Kurátorkou expozice České republiky je česká scénografka Jana Preková, která se zaměřuje na práci významného českého režiséra Jana Nebeského. Jeho způsob práce je velmi specifický a ovlivnil celé generace umělců a jeho spolupracovníků – výtvarníků, scénografů, hudebníků. Expozice bude sestávat z instalací, intervencí, archivu a probíhající party… Budou ještě další dvě části české expozice, projekt Golem Cube představí adaptaci mystického detektivního románu spisovatele Gustava Meyrinka Golem v nové podobě: jako multimediální instalaci z polyekranu umístěné v prostoru krychle. Třetí část české expozice najdou návštěvníci ve Studentské sekci PQ.

Pražské Quadriennale je kromě jiného také soutěžní přehlídkou. V jakých kategoriích mohou letos tvůrci získat Zlatou Trigu? Kdo ceny uděluje?
Letos budeme mít mnoho ocenění, abychom pokryli rozmanité pod obory scénografie (scénograf, kostýmní design, světelný design, zvukový design), dále také Zlatá medaile za podnícení dialogu, inovativní přístup ke scénografii a samozřejmě také hlavní cenu, Zlatou Trigu za nejlepší expozici.

Zejména jsem pyšná na porotu, je velmi rozmanitá a plná profesionálů, kteří posouvají divadlo a scénografii vpřed mnoha způsoby: Kirsten Dehlholm, autorka konceptů a výstav a také umělecká ředitelka souboru Hotel Pro Forma; Eloise Kazan, oceněná mexická scénografka působící v oblasti divadla, tance, opery, architektury interiérů a filmu; Joslin McKinney, docentka scénografie fakulty School of Performance & Cultural Industries Univerzity v Leedsu, původně divadelní scénografka; Katrīna Neiburga, jedna z nejobdivovanějších lotyšských výtvarných umělkyň tohoto desetiletí, zabývající se vizuálním uměním a divadlem; Antôni Araújo, umělecký ředitel Teatro da Vertigem, profesor oboru performativní umění na ECA-USP a vítěz zlaté medaile v kategorii Nejlepší realizace inscenace na PQ 2011; Dmitrij Krymov, ruský režisér a scénograf, který spojuje výtvarné umění, prózu, poezii a popkulturu, vítěz Zlaté Trigy na PQ 2007; Radivoje Dinulvić, srbský architekt, scénograf a teoretik, autor více než stovky projektů na poli divadelní architektury a scénografie, je také autorem knihy The Architecture of the Theater of the Twentieth Century (2009); Dominic Huber, scénograf a divadelník, spoluzakladatel Blendwerk GmbH, mimo jiné spolupracuje i se skupinou Rimini Protokoll.

Pražské Quadriennale dává tradičně také prostor pro práce studentů. Co jim může přinést účast na PQ?
Pražské Quadriennale je pro studenty výjimečně inspirativní místo, kde se mohou setkat, hovořit a spolupracovat s nejlepšími profesionály z oboru. Začít se orientovat v současných postupech a trendech. Pro nás naopak představují studenti na Pražském Quadriennale vynikající inspiraci a hnací sílu potřebnou k přípravám dalších Quadriennale.

Jak se změnila podoba scénografie od dob konání prvního ročníku PQ v roce 1964?

Řekla bych, že scénografii značně ovlivnily dva radikální trendy: jednak tendence opouštět divadelních budovy a vyhledávat jeviště v různých soukromých i veřejných prostorech, a potom také současný tanec a performance, které mnoho kulis nevyžadují. Scénograf se tak stává organizátorem prostoru a prostorových vztahů. Já tomu někdy říkám neviditelná scénografie.

Posunula se role scénografa v rámci tvorby divadelní inscenace?
Úlohu divadelníků v současném divadle pozměnil sílící důraz na kolektivní práci a vznik „devised“ divadla, v rámci kterého se na autorství a autorská práva nahlíží rozdílně. Scénografové se také častěji pouštějí do vlastních uměleckých projektů – instalací, intervencí, módních přehlídek a podobně. V tradičních divadelních formách je však bohužel role scénografa dosud vnímána jako určitá služba hře a režisérovi, přičemž úloha výtvarníků scény je obvykle vyhrazena mužům a kostýmních výtvarníků ženám. To mi připadá zvláštní.

Jak se podle vás proměnila česká scénografie? Existují v současné generaci osobnosti, které v zahraničí dosáhly uznání, jako například v minulém století Josef Svoboda či František Tröster?
Nikdo se netěší takové mezinárodní slávě jako Josef Svoboda. Mezi scénografy ostatních zemí mě nenapadá nikdo, kdo by byl tak obdivovaný a tolik nás ovlivnil jako on. V České republice je ale mnoho skvělých scénografů díky silné tradici a odkazu, i navzdory němu, právě takových osobností jako Svoboda a Tröster. K mým soukromým oblíbencům patří: Jana Preková, Jan Štěpánek, Martin Chocholoušek, Martin Černý, Marek Cpin, Kamila Polívková, Antonín Šílar, Lucia Škandiková či Robert Smolík.

Ptaly se Nikola Lörinczová a Eliška Míkovcová