Okouzlující Richard III.
Předloni Hamlet, letos Richard III. Pražský divadelní festival německého jazyka přiváží do Prahy pověstné shakespearovské inscenace Thomase Ostermeiera. Hamleta se podařilo získat až osm let po premiéře – poté co doslova objel celý svět: viděli ho diváci v Athénách, Avignonu, Paříži, Remeši, Rennes, Clermont-Ferrand, Lausanne, Barceloně, Amsterodamu, Londýně, Dublinu, Benátkách, Helsingøru, Craiově, Bukurešti, Sarajevu a Záhřebu, kromě toho vycestoval do Austrálie, Asie, Jižní Ameriky. Richard III. měl premiéru v roce 2015 a před Prahou již stihl patnáct zastávek. Celosvětový zájem o obě inscenace je pochopitelný – jsou divadelně atraktivní a obecně srozumitelné. A od premiéry neztratily na aktuálnosti.
Od Tváře v ohni k Noře
Thomas Ostermeier bezpochyby patří k nejvýznamnějším německým režisérům posledního čtvrtstoletí. A Pražskému divadelnímu festivalu německého jazyka se podařilo zachytit jeho kariéru od samých začátků. V roce 1999 nabídl jeho nekompromisní inscenace současných her: Walshových Disco Pigs a především Mayenburgovy Tváře v ohni – drsné studie sociopatie o sourozencích Kurtovi a Olze, kteří žijí v incestu, sekyrou zavraždí své rodiče, načež se Kurt polije benzinem a podpálí… Inscenace, v níž se matka myje před synem (a diváky) v rozkroku a v níž eskaluje potlačované násilí, šokovala.
Jedenatřicetiletý režisér tehdy završil tříletou etapu v divadle Baracke při berlínském Deutsches Theater a převzal Schaubühne am Lehniner Platz, kde pokračoval v inscenování novinek, ale postupně přišel na chuť i klasickým divadelním textům. V Praze byla v roce 2003, rok po berlínské premiéře, k vidění inscenace Ibsenovy Nory. V moderním designovém bytě uprostřed dnešního Berlína si Torvald Helmer v přidané úvodní sekvenci fotí ideální rodinku v ideálním bytě. Jako z katalogu. Postupně se obraz dokonalé rodiny rozpadá, Nora je tu pro všechny (včetně doktora Ranka) jen sexuální objekt a ženských zbraní umně využívá. Domácí násilí od začátku visí ve vzduchu, až propukne plnou silou. Na konci už nestačí jen odejít, Nora svého manžela zastřelí. V podobném společenském milieu se odehrávala i Heda Gablerová podle Ostermeiera. Büchnerova Vojcka zasadil na východoberlínské předměstí: na nehostinný plácek mezi paneláky, kde má Ondřej stánek s rychlým občerstvením a toi toi boudičku. U louže s odpadky se tu schází multikulturní společnost, životní outsideři drsně šikanovaní chuligány, nácky i zbohatlickou mafií. Reálná prostředí, v nichž velmi autenticky jednají reální lidé. Nicméně s realismem u Ostermeiera nevystačíme, z pocitu, že sledujeme skutečnost, nás střihem vyvede: Nora se noří do akvária, bossové v oblecích vystřihnou break dance… Divadlo, které ukazuje nepřikrášlenou skutečnost, nepřestává být divadlem.
Richard III. – Lars Eidinger
Lars Eidinger v současné době natáčí jeden film za druhým, mimo jiné hraje Brechta ve filmu Mackie Messer – Brechtův třígrošový film, nechyběl v seriálu Babylon Berlin, letos získal Rakouskou filmovou cenu za hlavní roli ve filmu Die Blumen von gestern. V Schaubühne je od roku 1999, Ostermeierovu éru tam prožívá jako jeho prominentní herec (doktor Rank v Noře, Alwa Schöning v Lulu, Jørgen Tesman v Hedě Gablerové, Shakespearův Hamlet). A nyní tedy Richard III. – ostatně Thomas Ostermeier podle svých slov zvolil právě tuto Shakespearovu hru, protože v současnosti nemá v ansámblu žádného Leara, Antonia ani Shylocka. Ale má Larse Eidingera, který je pro tu roli perfektní. Připadá mi zajímavé ukázat šarmantního Richarda, se kterým mohou lidé soucítit a říci si: ten je skvělý, miluji ho.
Richard tak trochu jako rocková hvězda – z provaziště visí lano, na kterém se Lars Eidinger energicky zhoupne skoro až nad diváky. A mikrofon, do kterého tu a tam zazpívá, ale především démonicky svůdně promlouvá. Povětšinou ale jako démon nepůsobí, je to okouzlující chlapík, od začátku do konce v přímém kontaktu s publikem. Dělá z nás kumpány, kterým se svěřuje, pro které celou dobu hraje: Podívejte se na tu verbež na jevišti – a na to, jak s ní zatočím! Podívejte se, to snad ani není pravda, jak mi na všechno skočí! Lars Eidinger, přesně podle plánu, si během chvilky získá sympatie diváků. A stejně jako v Hamletovi i tady párkrát vystoupí z role: požádá diváka, aby si přestal hrát s mobilem, že ho to světlo ruší, osloví techniky, aby mikrofon vytáhli o deset centimetrů výše… Na první pohled zaimprovizováno, ale není pochyb, že jde o umný trik při budování vztahu publika k Richardovi – Larsovi. Král – herec se baví a baví diváky. Je půvabný ve své bezostyšnosti – Richard spřádající intriky i Lars, jak sedí nahý na rakvi a povídá si s diváky po jedné z nejpůsobivějších scén večera: když Richard svádí Annu, ženu své první oběti, svlékne se a obnažený stojí před rakví jejího muže, meč přiložený ostřím na hrudník. Jakoby bezbranný žádá, ať ho zabije, nebo miluje…
Stejně jako v Hamletovi většina herců přebírá různé role, jen Moritz Gottwald zůstává Buckinghamem, Eva Meckbach Alžbětou a Jenny König Lady Annou. Všichni jsou jistě skvělí herci, ale tentokrát poněkud zapomenutelní: v podstatě jen přihrávají v Eidingerově one-man show. Snad jen Robert Beyer se na chvíli prosadí parádní řečnickou tirádou v roli Margaret.
Kostýmy naznačují, že se příběh odehrává tady a teď, v lepší společnosti. A současný je i překlad Maria von Mayenburga. Úprava ani inscenace přitom nesměřují k přímé aktualizaci: tentokrát se nehraje v žádné konkrétní zemi ani v současném politickém systému. Intriky a vraždy tu byly, jsou a budou, inscenátory ze všeho nejvíc zjevně zajímá téma manipulace a arogance moci. Podle Ostermeiera má Richard být jakýmsi poslem publika, má na jevišti prožít naše temné představy, touhy a sny – a tak nás od nich osvobodit. Tím, že si prožijeme i trest?
Pražských 165 minut
Představení trvá téměř tři hodiny bez pauzy. Začíná, jak to u Ostermeiera bývá, velmi razantní „předehrou“: celé divadlo duní ohlušující hudbou (živě se tu hraje na bicí), na jeviště vbíhá rozdováděná společnost, tančí, pije, vzduchem létají konfety… Stejně razantní je závěr, v němž Richard, sám na jevišti, zběsile šermuje s přízraky – a skončí zavěšen za jednu nohu nad jevištěm, jako bezcenný kus masa. Nechybějí drastické scény: Richardova bratra Clarence vrazi vysvlečou, ubodají, načež pěknou chvíli vychrchlává divadelní krev, aby se v kaluži konečně domrskal. A vrazi – klauni nad ním vtipně debatují. Neschází ani humor, ani hravost: princ Edward a jeho bratr jsou (nejen obrazně) roztomilými loutkami v životní velikosti.
Přes všechnu Ostermeierovu obrazivou fantazii a značné charisma Larse Eidingera to pro mě byl místy únavný večer. Jako by Richardovi III. chyběla radikalita ibsenovských inscenací či Vojcka, jako by vše bylo příliš vykalkulované na úkor emotivní naléhavosti. Ale možná je to nakonec jen přenosem inscenace do úplně jiného prostoru, než v jakém se hraje v Berlíně. Divím se Thomasi Ostermeierovi, že připustil, aby se jeho Richard III. hrál ve Stavovském divadle, když pro něj v Schaubühne s výtvarníkem Janem Pappelbaumem vytvořili, inspirováni shakespearovským divadlem Globe, velmi intimní prostředí: diváci sedí jen v několika málo řadách kolem kruhového jeviště. V Praze si bezprostřední kontakt s herci a pocit skutečného vtažení do událostí užili diváci tak do páté řady. Ve dvanácté jsme tušili, jak by asi mohla inscenace působit, na balkonech a galeriích už diváci museli být zcela ztraceni, rozhodně ne citově zasaženi. Škoda – přitom není pochyb, že se tu na Pražském divadelním festivalu německého jazyka zas jednou objevil skutečně významný německý divadelní projekt.
Schaubühne am Lehniner Platz, Berlín – William Shakespeare: Richard III. Překlad a úprava Marius von Mayenburg, režie Thomas Ostermeier, scéna Jan Pappelbaum, kostýmy Florence von Gerkan, hudba Nils Ostendorf, video Sébastien Dupouey, dramaturgie Florian Borchmeyer, světlo Erich Schneider. Premiéra 7. února 2015, na festivalu 30. listopadu a 1. prosince 2018.
Komentáře k článku: Okouzlující Richard III.
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)