Divadelní noviny > Názory – Glosy
Schauspielhaus Wien – Anne Habermehl: Vzduch z kamene
Schauspielhaus Wien – Anne Habermehl: Vzduch z kamene (režie Anne Habermehl)
Vzduch z kamene vypráví o několika pokoleních jednoho rodu, jejich traumatech a chybách, které „karmicky“ poznamenaly další generace. Příběh začíná v pohnutém roce 1943 a pokračuje až do současnosti, chronologie vyprávění je však zcela zbytečně porušována, skládání střípků osudů navíc divákům znepříjemňuje obsazení herců, kteří ztvárňují více postav. Anne Habermehlová, autorka i režisérka inscenace, chtěla zpracovat „velké“ téma, a nakonec stvořila autorsky neoriginální a zbytečně vykonstruovanou, režijně nekreativní inscenaci.
Komentáře k článku: Schauspielhaus Wien – Anne Habermehl: Vzduch z kamene
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Feyfar
Propadák měsíce?
Myslím si, že není moc šťastné, takto hodnotit „hostovačky“. A to z následujících důvodů:
Především se mi to zdá být nezdvořilé. Jak by se asi cítili čeští divadelníci, byli-li by někde ve světě na festivalu, na který by byli extra pozváni, takto „ohodnoceni“? Hosté přeci musí vycházet z toho, že byli-li k účasti na festivalu vyzváni, něco zajímavého do země, do které přijíždějí, sebou nesou. (Zažil jsem sám něco obdobného s významným českým souborem, který se domníval, že přináší avantgardu, ba téměř odvážnou kritiku režimu, ale shromážděná převážně západní marxistická kritika, pokládala inscenaci za svévolnou a nevydařenou interpretaci autora.) Ale ještě něco mnohem důležitějšího. Sotva který z čtenářů Divadelek se může přesvědčit, zda dotyčná inscenace skutečně byla tak nevydařená a sotva se po tom při evtl. zájezdu do zahraničí bude pídit. Takže nakonec zůstává jen u toho políčku do tváře hostům, kteří s největší pravděpodobností už radši nepřijedou. Tak nejspíš bude reagovat liechtensteinský soubor (Theater am Kirchplatz – TaK), který přivezl – prý – „propadák měsíce“ předminulý rok.
Navíc se domnívám, že ani v jednom, ani v druhém případě o skutečný „propadák“ nešlo. Mám jistě k oběma výhrady – viz mé dosti střízlivé hodnocení rakouské inscenace. Ale ať již nezvládla autorka a režisérka hry „Vzduch z kamene“ formu, nebo byla naopak forma dosti tradiční („Das Erbgut“ – úmyslně používám originálního názvu, který je víceznačný, znamená totiž i dědičné informace), a tedy proto možná mnohé nechytla (musíme si ale uvědomit, že v zemi s necelými 40.000 obyvateli, navíc vesměs horaly, bankéři a cizinci, se musí nutně hrát jiné divadlo než třeba v Berlíně), šlo v obou případech o hry s mimořádně důležitou a ve svých zemích vysoce aktuální tematikou. To, že příběh, na kterém byla manifestována, nezaujal, je věc jiná. Představa, že rodina je zatížená konflikty, které přecházejí z generace na generaci, čili že je poznamenána jakýmsi prokletím, je v zemích jako např. Švýcarsko (a tedy i Liechtensteinsko) dosti rozšířená. V Česku se tomuto tématu věnuje celospolečensky velmi nízká pozornost a už vůbec není předmětem zájmu autorů. Při tom jde o reálný problém. Máme poznatky ze sociální psychologie a dnes dokonce i genetiky, že skutečně takové „karmické“ přenášení traumat v rodinách existuje. Ostatně v tomto smyslu spadá do této tematické kategorie i Bärfussova hra „Die sexuellen Neurosen unserer Eltern“ (zahráno 2005 zase malým souborem a rovněž tzv. prapadák ).
„Vzduch z kamene“ tedy velice dobře odpovídal mottu festivalu a byl svým způsobem inspirativní.
09.02.2014 (21.49), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
Pane Feyfare,
ozýváte se příliš pozdě na to, abyste vyvolal nějakou širší diskusi. Tak Vám odpovím jen krátce.
Kritici nejsou od toho, aby byli diplomatičtí, a umělci všech zemí si jsou toho jistě vědomi. I pro ně je lepší, když mají přímou a nediplomatickou reflexi své práce, navíc nahlížené z jiného kulturního kontextu. Nemají tedy důvod se urážet – byli pozváni festivalem a s ním jsou a byli jistě v kontaktu a vše si vyříkali.
Navíc tato reflexe je možná spíš důležitá pro samotnou festivalovou dramaturgii, dostává zpětnou vazbu, jak dovezené tituly působí u nás.
Jiná věc je, že hodnocení je vždy subjektivní, a uvádíte řadu důvodů, proč tato kritika je podle Vás mylná. Škoda, že jste se neozval dřív. Já s Vašimi pohledy v mnoha ohledech souhlasím a „udělil“ bych býval Propadák festivalu jiné inscenaci (kterou ovšem – pokud se nemýlím – jste též hodnotil kladně: sólu Lucy Feita Sviť, černé slunce / Schwarze Sonne scheine), nicméně jsme byl v redakci přehlasován.
A za poslední – je třeba takové rubriky brát spíše jako atraktivní intelektuální hru a do jisté míry provokativní výzvu, než umělecky fatálně a společensky korektně.
12.02.2014 (1.43), Trvalý odkaz komentáře,
,