Divadelní noviny >

S Dejvickým divadlem ve finské sauně

Když Dejvické divadlo uvedlo divadelní adaptaci Kaurismäkiho filmu Muž bez minulosti, snad každého napadlo, jak by na ni asi reagovali finští diváci. Kaurismäki má ve Finsku podobné postavení jako u nás Hrabal nebo Menzel. Jeho filmy v podstatě zlidověly, mnohé situace jsou všeobecně známé, citáty se staly hláškami a jen stěží si asi Finové dovedou představit tento svůj „národní poklad“ v cizokrajném podání.

Jak říkal u snídaně v Tampere, kam bylo Dejvické divadlo letos s touto inscenací skutečně pozvané, nejrozvernější z dejvických herců David Novotný: Kdyby mi nějakej Fin převedl na jeviště film Na samotě u lesa a vyšel tam ze zákulisí tamperskej herec, koukl přes rampu, zachrčel cosi finsky a na titulcích by bylo And piss and piss, asi bych z divadla utekl.

Nepředstavitelné se však stalo skutečností. Dejvické divadlo bylo pozvané na největší divadelní festival skandinávských zemí, na 43. ročník Tamperen Teatterikesä neboli Tamperského divadelního festivalu. V minulosti na něm již některá česká divadla hostovala – Ypsilonka, Divadlo Drak, Národní divadlo – nikdy však ne s tak „finskou“ a navíc produkčně náročnou inscenací.

Hrálo se v centru města, v měšťanském divadle Tampereen Teatteri, zvenku připomínající Vinohradskou tržnici a uvnitř něco mezi Východočeským divadlem Pardubice a Klicperovým divadlem Hradec Králové. Secesní štuky, zábradlí, interiéry včetně nábytku, klasické jeviště s rampou, středně velké, soudobě rekonstruované hlediště tak pro 300 lidí s balkónem. Dejvické divadlo přijelo v plném lesku, za onemocnělou Tatjanu Vilhelmovou pohotově zaskočila Martha Issová. Alternaci myslím nikdo ze zahraničních diváků včetně kritiků nezaznamenal. Hrálo se dvakrát, poprvé večer, další den v pozdní odpoledne. Pokaždé bylo plno, což jsem zaznamenal na festivalu jen dvakrát, byť nikde k žádnému diváckému propadu rozhodně nedošlo. Tampere je ostatně velmi „divadelní“ město. Do divadel se zde chodí a je jich ve městě přehršel – od měšťanských scén přes komerční po klubové a dokonce stálý nový cirkus sídlící v industriální zóně kousek za městem. Ale vždy bylo možné zakoupit si lístek i těsně před představením. Krom Dejvického divadla měli zcela plno jen v komorním sále zdejšího modernistického komplexu TTT Kellariteatteri na představení divadla Kokkolan Kaupunginteatteri (z města Kokkola na západě Finska) Jeppe z vršku se zřejmě velmi populárním finským hercem Jarkko Lahtim v titulní roli. Tak by asi tuto roli zpracoval Oldřich Kaiser. Se stejným nasazením, groteskností, kreativitou a proměnou v (téměř) solo představení. A obdobně by byl aplaudován. Ostatně oba mají velmi podobnou fyziognomii.

Ale vraťme se na náměstí Päänäyttämö, kde právě začínají Dejvičtí. Finové i zahraniční diváci byli především zvědaví, jak ten Kaurismäki bude Čechy tupen. Hrálo se česky, titulky byly ve finštině a angličtině. Herci tak museli občas počkat na divácké reakce, které byly – Fine, div se – spontánní a hlavně bouřlivé. Diváci (i kritici) se na obou představeních náramně bavili, byť občas na jiných místech než u nás. Velkou hvězdou byl vedle Davida Novotného, Marthy Issové a Martina Myšičky především pejsek Bernie, nadšení navíc panovalo snad při všech písních. Právě hudební stránku a choreografie během písní finští kritici, se kterými jsem mluvil, nejvíce cenili. A český, vlastně finský humor. V prvém představení diváci často tleskali a smáli se během produkce, v druhém zase víc dupali na konci. Jen Martin Myšička byl možná po představení trochu smutnější, neboť jeho ráčkování ve scéně obhajoby titulní postavy přece jen na diváky nedolehlo, byť v titulcích stálo: Jeho mluva je směšná – ráčkuje. Následná montypythonovská chůze však fungovala ohromně. Po druhém představení se jelo do tradiční kouřové sauny k jezeru do lesů daleko za městem. Detaily popisovat nebudu.

Z nebe padající bílí jeleni

V sauně jsem se potkal s belgickou skupinou choreografa a režiséra Jana Lauwerse Needcompany. Vyprávěli jsme si vtipné životní historky, kritizovali svět a bylo nám v začouzené boudičce s rozžhavenými kameny, ve vlažném jezeře i kolem dřevěného stolu s vínem, pivem a lososí polívkou multikulturně.

Tanečníci Needcompany přijeli po svém představení The Deer House (Jelení dům). Pro mne bylo – opominu-li Dejvické – vrcholem festivalu a možná i letošní sezony. Imaginativní, křehká, přitom osobním nasazením tanečníků vysoce otevřená, obsahem krutá inscenace propojuje – velmi bizarně – severskou přírodní mystiku, dovedenou až k jakési bájné pohádkovosti, se skutečným tragickým příběhem válečného novináře Kerema Lawtona, bratra jedné z členek souboru, který zemřel v Kosovu. Všechno je politika, nic není umění, píše o zaměření svého projektu, který vznikl v létě 2008 v koprodukci se Salzburger Festspiele (a bude na festivalu v Nitře), Jan Lauwers. Popisuje a analyzuje se velmi těžce, neb spoléhá na divákovu intuici, pracuje s asociacemi a silnými výtvarnými symboly a obrazy. Je pohybově artistní, přičemž tanečníci i tanečnice jsou do maximální míry přirození, občas dokonce nazí. Představují sami sebe a současně jsou součástí přírody – proměňují se v jeleny, podřizují se dávným zákonům rodu a současně se jim vzpírají. Jsou souzeni, umírají a zase se probouzejí a své životy či situace, ve kterých se ocitají, komentují. Ze střípků si můžeme složit i příběh, a především vnitřní dramata onoho novináře. Nad děním téměř neustále zní elegická hudba (elektronická i písňová) a vše je převedeno do vysoce estetického kódu, kterému vévodí bílé figuríny (někdy jen části) jelenů, které zabíjejí i jsou zabíjeny. Asi jako by Vladimír Morávek rozpohybovával plátna Petra Nikla s jeho dětskými bílými postavami. Typicky postdramatické dílo s mnoha obsahovými rovinami, bez jasného příběhu, s rozmlženým začátkem a nejasným vyzněním. Očistná deprese, řekl bych.

Nedotýkej se mě ani na kříži

Ještě jedno postdramatické dílo – a vynikající divadlo – jsem v Tampere zhlédl: Noli me tangere (Nedotýkej se mne) Bretaňského národního divadla z francouzského Rennes. Náročná produkce plná ohňových efektů, hraní v různých výškách sálu, využívání různých materiálů, náročné svícení, dlouhé monology, dramatické finále, to byla tříhodinová produkce přenesená do haly cirkusu Sorin v nedaleké industriální zóně. Do divadla by se taková produkce jen těžko vešla. Režisér a současně autor textu Jean-François Sivadier si jako hlavní motivy pro své divadelní zamyšlení nad vizemi světa a formami politického násilí, manipulace a vražd vybral životy dvou současníků, kteří se považovali za „spasitele světa“ – Ježíše Krista a císaře Tiberia. Ve své době se asi nepotkali, zde však spolu diskutují již v úvodní scéně. Přou se, vysmívají se jeden druhému, obhajují své vize světa, používají násilí, moc, zázraky i úskoky. Složitě komponovaný text (i inscenace) cituje Shakespeara (Julius Casear) i Wilda (Salome), do děje zasahuje řada postav a je opět na divákovi, jaký význam jednotlivým dramatickým situacím, jež nevytvářejí jeden čitelný tok děje, přisoudí. Dramatický příběh je dávno, dávno mimo zájem předních současných evropských divadelníků.

Na festivalu byla řada pozoruhodných představení. Navštívil jsem ještě několik finských, které svou úrovní a divadelními prostředky byly blízké českým nezávislým scénám okruhu Letí – například krutě skeptické psychologické drama Toinen vasemmalta (Druhý zleva) šestatřicetileté dramatičky Heini Junkkaala v provedení tamperského souboru Ahaa Teatteri o nemožnosti návratů do dětství. Zajímal jsem se i o divadlo pro středoškoláky a zašel na multietnické hip-hopové představení o muslimském sirotkovi přivezeném z vojenské mise do Finska a jeho problémech s finskými rasisty Paratiisi (Ráj) nového hlasu finské dramatiky, třicetiletého Jussi Moily v podání propojených souborů Taxomo a Nirvana. Zajímalo mě dublinské Abbey Theatre s dramatem Carmel Wintersové B for Baby, jež v Irsku získalo cenu za nejlepší novou hru roku 2010, rád bych viděl Companii Pippa Delbona, která kdysi propadla na festivalu Divadlo Plzeň, ale dodnes je hostem řady světových festivalů, a která přivezla představení La menzogna (Lež). Byl jsem zvědavý na mysteriózní dialog Hilda Francouzky Marie NDiaye, jehož text vyšel před časem ve Světě a divadle, nebo na mystifikaci Bruce Willis zachraňuje svět, jež je hitem nezávislých finských scén. A to už se nezmiňuji o celodenním projektu Andělé v Americe Tonyho Kushnera vzniklém přímo pro festival. Ale to už jsem musel s Berniem a jeho průvodkyní na helsinské letiště.

K tématu dále článek Kariho Senia Tak tklivá, tak univerzální, tak krásná…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 17. září 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: S Dejvickým divadlem ve finské sauně

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ