Se ctí a tajemstvím
Nejnovější inscenace strašnického Divadla X10 s tajemným názvem A zítra mě, lásko, opět pochovej je zářným příkladem toho, jak se chvályhodné jednotlivosti mohou spojit v přehlcený a nakonec, bohužel, i téměř nic neříkající celek.
A zítra mě, lásko, opět pochovej Divadla X10 je podobenství o cti a odvaze FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ
Dramaturg a dramatik Matěj Samec jistě nechtěl vytvořit politickou či historickou hru, i když obé je v ní přítomno. Vypráví sice o Rivě a Františkovi Krieglových, ale mnohem více je to podobenství o cti, odvaze, lásce a životě vůbec. Text navíc protkávají písně a mnohé z předlouhých monologů vyznívají poeticky. Hra je složena ze tří částí, situovaných do různých časových rovin. První, nejvíce poetická a metaforická, se odehrává v devadesátých letech minulého století. Riva se ve svém bytě probírá vzpomínkami, před jejím domem sedí starý, znavený muž (dle textu zahořklý – toto slovo Samec krásně variuje). Přítomné tajemství – potkali se ti dva vůbec, nebo jsou to dva paralelní monology – později střídá otázka, zda se jedná o mrtvého Františka nebo zda je to „jen“ jeho žijící odkaz… Druhý part, jenž stojí ve velkém stylovém kontrastu k prvnímu, zachycuje události z let 1968–1979. V něm lze spatřit úpornou snahu vylíčit vše podstatné – Kriegel odmítl podepsat moskevský protokol, byl vyloučen ze strany, později podepisuje Chartu 77, je sankciován… A dramatik se zde neobešel bez silných slov, zdůrazňování toho, co dnes všichni víme. V závěru – v roce 1982 – se setkává osamělá, avšak stále silná Riva s dávným přítelem Vladimírem Kadlecem. Opět se vracíme k intimnějšímu stylu vyprávění, který je autorovi znatelně bližší, přesto tato část působí jako příliš dlouhý apendix. Hra nese mnohá úskalí, kterých by se dalo vyvarovat krácením, pro režiséra však může být pozoruhodnou výzvou.
Režisérka Viktorie Čermáková text vydatně přibarvuje, nejvíce pak prostřední část, kterou příliš karikuje, je zbytečně uřvaná, dryáčnická, ještě více zdůrazňuje „boj dobra a zla“, v textu už tak problematický. Mnoho nepomáhá, že nápaditě rozžila celý sál Strašnického divadla. Diváci sedí po třech stranách, uprostřed vytvořila scénografka Jana Hauskrechtová barevný ostrůvek, který zdobí kytky a vycpaná zvěř. Představuje jakýsi prostor svobody, avšak dosti nepřirozený, jenž je podstatný pro první a třetí část. V druhé části využívá také vyvýšené jeviště s rudým sametovým závěsem, které evokuje všemožné komunistické schůze a slavnosti. Změna tónu a charakteru vyprávění nese jiný inscenační jazyk, ale ten je někdy až příliš názorný (Kriegel v závěru přikráčí na chůdách, společnost v krizi je zobrazena jako neandrtálci v kožešinách)…
Poslední „jednotlivostí“, která září, je Anita Krausová jako Riva. Přesná, rázná, přesto citlivá. Je pro tuto roli příliš mladá, nepere se však s touto překážkou, naopak z ní vytváří přednost a zůstává neustále nad rolí – což svědčí celku, který se ani v nejmenším nesnaží být realistickým dílem. A hned musím zmínit i proti – Jiřímu N. Jelínkovi, jenž hraje Kriegla, není často rozumět (některé jeho promluvy jsem tak docenila až po přečtení textu). Problematické je také jeho počáteční maskování – nevypadá jako starý muž, ale jako bezdomovec.
A zítra mě, lásko, opět pochovej je „čestná prohra“, jak se někdy pro útěchu říká. Ale bez jakéhokoli uhýbání – inscenace působí rozpačitě, přesto má obdivuhodná místa. Třeba zpěv Matěje Nechvátala.
Divadlo X10 – Matěj Samec: A zítra mě, lásko, opět pochovej. Režie Viktorie Čermáková, dramaturgie Lenka Kolihová Havlíková, výprava Jana Hauskrechtová, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 16. ledna 2016 ve Strašnickém divadle.
Komentáře k článku: Se ctí a tajemstvím
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
