Se silnou slovenskou výpomocí

Nový opus režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského Kawasakiho růže je již týdny opřádán uznalými komentáři, že se z filmařů někdo konečně zevrubně pustil do ožehavého problému naší nedávné minulosti, spolupráce některých slušných, ba opozičních jedinců s StB. Snímek se tématu věnuje s až úpornou explicitností a při svých nesporných kvalitách (ale také některých kompozičních nedostatcích) budí podezření, že záměrem nebylo vyprávět konkrétní a komplikovaný příběh, ale demonstrovat téma ze všech možných úhlů pohledu.

Bývalý disident – psychiatr Pavel Josek (Martin Huba) je se svou ženou (Daniela Kolářová) snímán pro televizní portrét, na dokumentu pracuje i manžel jejich dcery Lucie (mladý pár ztvárňují Milan Mikulčík a Lenka Vlasáková), tchána léta špatně snášející, zároveň však ženě nevěrný s kolegyní reportérkou (Petra Hřebíčková). Začne se aktivně přehrabovat v tchánově minulosti a zjišťuje, že Josek kdysi, ještě před vstupem do disentu, donášel StB na tehdejšího milence své nynější ženy a skutečného biologického otce Lucie, sochaře Bořka (hraje ho fotograf Antonín Kratochvíl). Televizní štáb navštíví nejen ve Švédsku žijícího Bořka, ale také estébáka na odpočinku Kafku (Ladislav Chudík), který kdysi Bořka i Pavla „zpracovával“. Příběh, který zprvu nabízí nenápadné charakterizační střípky, z nichž se postupně skládá obrázek o jednajících postavách, začíná v této fázi prudce gradovat.

Hřebejk bývá především v otázce castingu perfekcionista, důležité role tentokrát získali (a u něho ne poprvé) slovenští herci. Huba, Chudík ani Mikulčík nejsou dabováni českými kolegy, měkčí výslovnost trochu vadí u Mikulčíka, ale svazuje ho také to, že jeho figura bizarního mstitele se ke konci příběhu v podstatě vytratí. Jinak je to postava víc než rozporuplná, chová se nemožně při „řešení“ své praktické bigamie, nechá totiž milenku, aby předala manželce jakýsi esoterní knižní dryják, z něhož má Lucie vše pochopit a všem odpustit. Martin Huba ztvárňuje unaveného intelektuála v defenzívě se standardním minimalistickým mistrovstvím, Ladislav Chudík působí ovšem doslova famózně. Jeho zpodobení cynického a inteligentního exvyšetřovatele vyznívá jako kvintesence rafinovaného zla, mnoho diváků, majících herce zafixovaného jako ztělesnění vyzrálé laskavosti v jistém populárním televizním seriálu, může být zaskočeno. S mimořádným nasazením se svých partů zhostily i Daniela Kolářová a Lenka Vlasáková, jejich zdařilé kreace posvětí dokonce i tak výstřední aranžmá, v němž spor o Pavlovo selhání začíná u venkovského oběda, pokračuje honičkou okolo plotu a končí spočinutím nad krásnými květinami na záhoně. V emigraci léta působící fotograf Antonín Kratochvíl je nepochybně znamenitý chlapík, ale jeho neherectví vnáší do snímku ne zcela sourodou interpretační poetiku. Přehlédnout nelze ani známé a vhodně obsazené osobnosti, jakými jsou komentátor Svobodné Evropy Martin Schulz, divadelní režisér Ladislav Smoček či bývalý aktivista Občanského fóra Jan Urban.

K Hřebejkovým (zlo)zvykům patří, že dovádí snímek k větší „fotogeničnosti“ exkluzivní lokalitou, zde efektně nasnímaným Švédskem (kamera Martin Šácha), nelze přitom nevzpomenout na australskou epizodu ve filmu Horem pádem či na krásy Toskánska v Krásce v nesnázích. A odkud se vzal název filmu? Japonec Kawasaki je Bořkův kamarád ve Švédsku (rodina mu zahynula v tokijském metru při pověstném plynovém masakru zločinné sekty) a stále maluje růže. Jeden z obrázků si Lucie, která biologického otce Bořka se svou dcerou v cizině navštíví, odveze domů.

Nerad připomínám dva detaily, při nichž mně vysloveně zatrnulo diváckou nelibostí: Pavel své manželce ve dnech, když jsou vystaveni těžké zkoušce při mediálním rozmazávání jeho staré viny, čte před spaním báseň Jana Skácela (o vině) a Bořek nastrčí přímo před kameru titul knihy Patrika Ouředníka Šmírbuch jazyka českého (než z ní začne „pikantně“ citovat). Tady přišly ke slovu ukázkový kýč i nezastřená reklama.

Pointu k drásávému příběhu tvoří krátký epilog, při němž stařičký estébák Kafka slaví narozeniny, rodinní příslušníci zpívají hodně štěstí, zdraví, vnoučata ovšem happy birthday to you, a oslavenec v evidentně dobré zdravotní kondici sfoukne jedním dechem množství svíček (90?) na dortu.

Hřebejkův film se snaží propojit závažné téma s diváckou atraktivitou, v tom jsou přednosti i úskalí snímku, který ovšem za zhlédnutí rozhodně stojí.