Se smyslem pro smysl
Dávno není dost dobře možné produkovat operní inscenace bez jaksi přidané hodnoty. Beze smyslu, který překračuje jen uvedení díla coby na jevišti ilustrované hudební skladby.
Soňa Godarská (Markéta) v inscenaci Mefistofela FOTO MARTINA ROOT
Na pokraji takového případu je zřejmě i poslední premiéra Státní opery sestávající ze dvou půlhodinových aktovek Kurta Weilla Sedm smrtelných hříchů a Arnolda Schönberga Očekávání v rámci česko-německého projektu Musica non grata (premiéra 26. listopadu). Inscenace dirigenta Jiřího Roženě a režisérky Barbory Horákové Joly měla být hlavním předmětem této recenze, leč v jediné repríze, kterou jsem mohl do uzávěrky navštívit (8. prosince) se pro onemocnění Petry Alvarez Šimkové hrála jen Weillova aktovka, a z hodnocení tedy sešlo. Jen bych podotkl, že jsem při sledování představení trochu nerozuměl vášnivým polemikám o výkonu Dagmar Peckové v hlavní zpívané roli Weillova „baletu se zpěvem“, v inscenaci věru nejde jen o kvalitu zpívání, ale také o osobnost, kterou Pecková prostě je. A ještě bych přece jen podotkl, že mi projekt trochu drhne právě v jen „dramaturgickém“ vymezení skupinou autorů, které je jistě třeba připomínat a jejich hudbu provozovat nikoli proto, že byli nežádaní, ale proto, že je prostě dobrá a je třeba se s ní dnes setkávat a vyrovnávat. A pak je projekt, odhaduji, zřejmě vázaný na soubor i prostor Státní opery, Opera Národního divadla myslím zase nevystupuje jako jeden celek, jak by podle mého měla. Jen opět dobrá práce dramaturga Ondřeje Hučína soubory v tomto projektu spojila a zastřešila.
Mefistofeles jako Mesiáš divadla
V Jihočeském divadle se po příchodu Tomáše Ondřeje Pilaře do funkce šéfa opery pohnuly ledy. Ne že by se jeho předchůdce Tomáš Studený nepokoušel produkci jihočeské opery inovovat, ale šel na to spíš proměnou poetiky jednotlivých inscenací, když teď se ukazuje, že to chtělo razantnější přístup. Vzhledem k tomu, co Pilař v Českých Budějovicích zavádí, mohou v Plzni, odkud byl odejit (po vzájemné dohodě…), litovat, že ho to nenechali realizovat v opeře Divadla J. K. Tyla. Nejvýraznější Pilařovy činy poslední doby připomínáme také fotografií „dramaturgické pohotovosti“ na straně 3 a rozhovorem o první zdejší opeře pro kojence (Mimi opera) na straně 2. Bláznivý nápad? Vůbec ne, jen se Pilař rozhlíží po světě a inspiruje se, co by se pro současné operní divadlo dalo udělat. Protože, nepřestanu to opakovat, jen jevištní přehrávání sebezajímavějších titulů už dnes nepřitáhne pozornost diváků, operní divadlo musí nabízet kvality (přesahy, významy, smysl, užitečnost), které lidé jinde prostě neuvidí a neuslyší. Konkurence jiných umění a „zábav“ je enormní, a to nejen v divadlech, ale také na internetu, kde zájemce snadno najde nepřeberně inscenací z celého světa.
Uvést „velkolepou operu s faustovskou tematikou“ Arriga Boita Mefistofeles, proslulou extrémními nároky na umělecký soubor, si v prostředí regionálního divadla v Českých Budějovicích zatím nikdo netroufl. Nedivil jsem se. Pilař šel do velkého rizika ve své první „domácí“ režii, kterou vedl spíše tradičními prostředky, jimiž se ovšem, jsou-li účelně vkusně použity, dají dělat zázraky. Široké jeviště sálu Metropol pojal jako průhled barokními kulisami do stropu podle teze, že nejpůsobivější pohled do nebe je z pekla. Postavy jsou ladně oblečené do elegantních kostýmů zčásti odvozených z historického oblečení, ale především charakterizujících postavy a spolutvořících vizuálně působivé obrazy. Pouze Markétka a její stylizovaný domeček jsou lehce do zelena, ona oblečena do šatů korespondujících s tapetou na stěně příbytku, jinak je inscenace prakticky důsledně černobílá. Je z ní zřejmý Pilařův cit pro výtvarnou estetiku, kterou lze významově domýšlet, ale také se jí lze jen obdivovat. Pilařovu snahu po „krásnu“ lze vnímat i jako tendenci nahrazovat inscenaci „instalací“, k níž má Pilař blízko, ale jevištní dění je dramatické, nepopisně symbolicky se jím vypráví příběh a především jeho myšlenkové valéry. Prostě inscenace, která okouzlí i provokuje k přemýšlení, což myslím zůstává v divadle rozhodující kvalitou.
Pilař inscenaci obsadil ve dvojí alternaci výtečnými hosty (Paolo Lardizzone, Jana Šrejma Kačírková, Markéta Cukrová), s nimiž zřejmě počítá na trvalejší spolupráci a některé by asi rád přijal do souboru, který je třeba obměnit. Na druhé premiéře titulní roli famózně zazpíval i charakterizoval Jan Hnyk a neméně skvěle se uvedla Soňa Godarská jako krásná Markéta s obdivuhodným hlasovým fondem a technikou. Opět vydařená snaha po čiré kráse. Philippe Castagner se v partu Fausta trochu potýkal s ohlášenou indispozicí. Orchestr prý naposledy na rozloučenou spolehlivě vedl Mario De Rose, připomeňme, že se stal budějovickým šéfdirigentem poté, co na otáčivém hledišti v Českém Krumlově hostoval José Cura, jehož byl dvorním dirigentem. De Rose, původem z Argentiny, se v Budějovicích předvedl i jako pozoruhodný skladatel a zdejší orchestr rozhodně pozvedl. Nejpřekvapivější však byly dobře sezpívané sbory (včetně dětského sboru Jitřenka), které hrají v Mefistofelovi skoro hlavní roli. Opera se hrála zkrácená o zhruba čtyřicet minut, myslím, že to bylo pro budějovické uvedení účelné.
Leigh Michelow a Michal Marhold s dětmi ZŠ Ostrava-Poruba ve Stvoření světa FOTO TOMÁŠ RUTA
Jak dostat děti do opery
O mezinárodním projektu Let’s Sing Oratorio Music jsme přinesli rozhovor v minulém čísle na straně 2. Pro covidové patálie po celé Evropě se stihla realizovat pouze pěvecká soutěž v Římě, jejíž vítězové jsou obsazeni do sólových partů. Smyslem nastudování oratoria Josepha Haydna Stvoření světa bylo přizvat děti z běžných škol a přitáhnout je tak k opernímu divadlu. Inscenace Ilji Racka je proto technicky jednoduchá, s dětmi party dobře nastudovali sbormistři, ale jak se chovat na jevišti, si děti teprve objevují. Zhruba třicítka dětí různého věku zpívala výtečně, oblečeny v divadelně prostých bílých kostýmech, které evokovaly známý film Jeana Effela Stvoření světa. Partituru pro daný účel správně výrazně zkrátili, činoherní průvodce Daniel Volný přehledně vyprávěl příběh, který pěvci a tanečníci demonstrovali. Sólisty na premiéře byli Leigh Michelow, Vincenc Ignác Novotný a Michal Marhold. Zpívalo se anglicky údajně proto, že mezinárodní projekt by bylo obtížné realizovat v původní němčině. Hudební provedení držel především sbor divadla za scénou, kupodivu se živě neukázal ani při děkovačce. Italský dirigent Fabrizio Da Ros provedl průzračnou klasickou hudbu spolehlivě. Smysl má takové počínání nezměrný!
Jihočeské divadlo České Budějovice – Arrigo Boito: Mefistofeles. Libreto skladatel, zpívá se v italské originální verzi s českými titulky. Hudební nastudování a dirigent Mario De Rose, režie Tomáš Ondřej Pilař, scéna Petr Vítek, kostýmy Aleš Valášek, světelný design Daniel Tesař, choreografie Martin Šinták, dramaturgie Tomáš Studený, sbormistr Martin Veselý. Premiéra v Kulturním domě Metropol v Českých Budějovicích 5. listopadu 2021 (psáno z druhé premiéry 6. listopadu).
Slezské divadlo Opava – Joseph Haydn: Stvoření světa. Hudební nastudování Oliver Dohnányi, dirigent Fabrizio Da Ros, režie Ilja Racek, scéna a kostýmy Dana Hávová, pohybová spolupráce Jiří Pokorný, sbormistr Kremena Pešakova. Premiéra 5. prosince 2021.
Komentáře k článku: Se smyslem pro smysl
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
