Se španělskými rytmy divno hrát

Městská divadla pražská přistoupila před nedávnem s novým vedením (Ondřej Zajíc – ředitel, Petr Svojtka – umělecký šéf) na osvědčený model dvou scén s jedním, poměrně velkým hereckým souborem. Za zlatých časů Oty Ornesta dokonce pár let obhospodařovala MDP tři jeviště. Současný repertoár je vzhledem k sálům méně vyhraněný, než býval, takové Divadlo ABC kdysi fungovalo jako synonymum dobré salonní konverzačky a komedie.

Široký záběr současného repertoáru poznamenala mimo jiné záliba dramaturgyně Věry Maškové v jevištních úpravách známých prozaických děl jako Anna Karenina, Na východ od ráje, Jana Eyrová (podobná nabídka charakterizovala její někdejší působiště v Olomouci), patrná je však i inspirace filmy či televizí (Trierovo Prolomit vlny či Monthy Pythonův létající cirkus), boduje též regulérní klasika (Ibsenův Peer Gynt či Gogolovi Hráči), funguje ovšem i seznamování publika se současnou světovou dramatikou (Hra vášní). Technicko-mediální boom reflektuje zdejší dramaturgie (její druhý pól, reprezentovaný Jiřím Janků) i jevištní verzí televizní reality-show (Superčlověk, o němž ještě bude řeč). Spektrum odhadu diváckých preferencí sahá od sázek na jistotu po záviděníhodnou odvahu (zůstaneme-li pro příklad u knižních inspirací, od momentálně superúspěšného Pana Kaplana po Máhábharáthu). Rokoko slouží produkcím menším, ABC je využíváno pro ty rozmáchlejší a zároveň takové, u nichž lze očekávat zvýšený divácký zájem.

Jak si smrt s měsícem zazpívali

Nejnovější dvě inscenace spojuje geografické určení, jde totiž o španělské tituly. Slavnou Lorcovu Krvavou svatbu nastudoval Ondřej Zajíc jako komorní milostný žalozpěv (umístil ji tedy na jeviště Rokoka), vsadil hlavně na herecké výkony, a svatbu samotnou, která mohla eventuálně nabídnout bohatý folklorní kolorit, vyřešil poněkud rozpačitými tanečky a přijatelnějšími zpěvy hrstky účinkujících. Působí-li vstupní duet Terezy Nekudové a Lukáše Buriana na hudbu Vesny Cáseres (oba později ztvární Smrt a Měsíc) ještě magicky, atmosféra se i přes solidní herecké výkony, především Jitky Smutné v roli Ženichovy matky, začne rozmělňovat. Dialogy se odehrávají v překvapivě statických aranžích, které nedokáží rozehřát ani věrohodně načrtnuté postavy nevěsty a „svůdce“ Ralfa (Máša Málková a Aleš Procházka), jejichž úprk ze svatby uzavírá první polovinu inscenace. Během přestávky asi málokdo tuší, že se tento večer setká ještě se dvěma odlišnými žánry, které budou tvořit disparátní celek podle původně stylově jednotného textu.

Vstup abstraktních bytostí, Smrti a Měsíce, bývá i u jiných inscenátorů kamenem úrazu, tentokrát je řešení hodně divoké. Smrt se podezřele pohupuje v oblečení lehké barové děvy, Měsíc má tílko se stříbřitým popraškem, neuvěřitelný „trendy“ účes a v ruce třímá elektrifikovanou kytaru. Vokálně solidně vybavení aktéři zpívají značně dlouhý a později už ani ne záživný rockový šanson (s Lorcovým textem v překladu Antonína Přidala), Smrt přitom pohazuje po podlaze cepíny a vplétá do jejich úchytných otvorů rudou niť, patrně jakousi krvavou osu. Do jejího labyrintu pak zabloudí Ralf s Nevěstou i pronásledující je Ženich (Jaromír Nosek). Souboj mezi rivaly jen v náznaku započne a hned nastoupí „zatmívačka“, po níž pak následuje třetí díl i třetí styl této lorcovské jevištní interpretace.

Ženichova matka je k mnohohlasému dámskému lamentu vybavena typizovanou konví z domácích prodejen, také další zahrádkářské nástroje se vyznačují tímto původem. Jenom manipulace s nimi včetně ataku na Nevěstu narušuje pláč nad zmarněnými životy, herečky své party odvádějí s vkusem a solidností (vedle Smutné připomínám ještě Hanu Doulovou v partu Služky). Ve vyznění této Krvavé svatby postrádám vanutí silných vášní „přes rampu“, mám též pochybnosti o diváckém adresátovi tohoto poloexperimentu.

Potlesk pro zmínky o felaci

Lépe žel nedopadlo ani jevištní zpracování slavného Almodóvarova filmu Vše o mé matce, dramatizace je ovšem dílem Samuela Adamsona pro londýnský Old Vic, překlad byl pořízen z angličtiny Pavlem Dominikem. Zastupující agentura prý nedovoluje krácení, což je jedním, ne jediným, z problémů inscenace Petera Gábora. Larmoyantní téma, oscilující na hraně kýče a velkého příběhu o lásce, kořeněno méně tradičními variacemi sexuálního chování, má ve filmové podobě přesnou míru, probouzí ironický odstup i dojetí, snímek získal oprávněně řadu vyznamenání. Na velkém jevišti ABC má však tříhodinová podívaná zřetelné švy, při vší pikantnosti nudí a výsledek neodpovídá patetické eseji dramaturgyně Věry Maškové v programu, která dokonce píše, že Almodóvar je v tom nejlepším slova smyslu nejangažovanějším ze současných Evropanů.

Story se odvíjí od tragické nehody, při níž přijde o život Esteban (Viktor Dvořák), syn hlavní hrdinky Manuely (Dana Batulková). Chtěl se dozvědět „vše o své matce“, především to, kdo je jeho otcem. Zbožňuje též herečku Humu Rojo (Dana Syslová), za níž – s matkou – běží po představení Williamsovy Tramvaje do stanice Touha, hvězda však spěchá a Estebana přejede auto. Manuela se později vetře do šatny pro ni tak fatální herečky, stává se její sekretářkou, zaskočí dokonce v roli Stelly ve zmíněném Williamsově dramatu, to když milenka Humy Rojo Nina (Lucie Roznětínská) nemůže nastoupit na jeviště ze zdravotních důvodů. Žárlící Nina však Manuelu z dámské šatny vyštve, Manuela doporučí Humě svou „kamarádku“, transvestitu Agrado (Vladimír Marek). Ten byl okraden(a) svým kumpánem Lolou (Ivan Koreček), rovněž transvestitou a skutečným otcem Estebanovým, navíc svůdcem jeptišky Rosy (Evellyn Pacoláková), která porodí dítě, sama však – nakažena virem HIV – umírá. A tak dále. Takto přepsaný nástin děje může působit jako scénář bizarní červené knihovny, zatímco však film všechny zákruty zvládá elegantně, inscenace působí občas bohužel jako výprodej milostných klišé.

Herecky přesvědčiví jsou vlastně jen Dana Syslová jako unavená diva a Vladimír Marek v roli temperamentní „transky“, i když první jeho vstupy působí přece jen jako z jiné opery. Několika svěžími, komickými momenty potěší Radim Kalvoda v partu Humina spolupracovníka Alexe. Další, hlavně dámské výkony působí spíš snaživě než plnokrevně, omylem je obsazení Ivana Korečka, který – byť se objeví až ve finále kusu – v nepřípadně naivistické rovině ztvárňuje životem otřískaného/otřískanou Lolu.

Divadelní skupina, v níž Huma a Nina hrají, střídá Williamse Lorcovou, nu ano, Krvavou svatbou (nad dramaturgickou politikou MDP v tomto momentu trochu zatrne). Je paradoxní, že výjev ze hry (monolog Matky v podání Dany Syslové) vyzní mnohem působivěji než „konkurenční“ verze z Rokoka, inscenaci podle Almodóvara to ale nezachrání. Témata velké lásky ani sebeobětování se nezpřítomnila, chvílemi jsem měl dojem, že jsem na školení ze sexuální osvěty. Tvůrci za své publikum nemohou, nicméně když jeho část řehotem a potleskem (!) reaguje na peprné repliky Agrada stran orálního sexu, přece jenom to o něčem vypovídá.

Návštěva reality show

Navštívil jsem shodou okolností v rozmezí několika dnů tři představení MDP, tedy ještě jako bonus starší parodii na pokleslé televizní reality show s názvem Superčlověk, inscenaci Petra Svojtky s autorskou participací Jiřího Janků. Zmiňuji se o inscenaci v souvislosti s čerstvými „španělskými rytmy“ proto, že v tomto listě vyšel ostrý odsudek, a já při návštěvě Rokoka zjistil, že se v něm s recenzujícím kolegou zásadně neshoduji. Jde o dobře napsanou divadelní hru, která už v první polovině prezentuje živé postavy soutěžících v poklesle bezskrupulózní soutěži o velký obnos, po přestávce pak pojmenovává přes herecky dobře zacílené kreace některé z problémů naší doby, např. „kostlivce ve skříni“ v podobě spolupráce humanitního intelektuála s StB, bezcílný hedonismus, skutečnou či předstíranou toleranci k menšinové sexuální orientaci, gamblerství, sebestřednost pseudocelebrit atd. Tříhodinové představení mě nenudilo, několik výhrad bych měl k první části, kdy zobrazovaní trapného občas k trapnému sklouzne, ne však ve velké míře, druhá část nabídla už plnokrevné „drama“, kde mě herecky zaujali vlastně všichni protagonisté, především Barbora Poláková – dojemná (se Škvoreckým řečeno) blběnka, Jitka Smutná jako rustikální „mamina“, Radim Kalvoda v roli podezřelého veksláka, Lukáš Příkazký v partu hrdě slušného homosexuála, Aleš Procházka jako morálně rozštěpený profesor historie.

Netroufnu si z toho „týdne v MDP“ vytěžit nějaké závažnější zobecnění, snad jen očekávatelný povzdech, že naplňovat dva divadelní domy s jedním souborem i vedením je po čertech nesnadná záležitost.

MDP – Divadlo Rokoko: Federico García Lorca: Krvavá svatba. Překlad Antonín Přidal. Režie Ondřej Zajíc, výprava Michaela Hořejší a Adam Pitra, hudba Vesna V. Cáseres. Premiéra 13. února 2010.

MDP – Divadlo ABC: Samuel Adamson podle filmu Pedra Almodóvara: Vše o mé matce. Překlad Pavel Dominik. Režie Peter Gábor, scéna Jozef Ciller, hudba Alberto Iglesias, . Premiéra 20. února 2010.