Sebezpyt nad NoDem Quijotem
Měla jsem za to, že je to skvělé. Magie divadla mnou brněla, jako když jsem v dětství při přelézání ohradníku zavadila o drát. Na příběhu nesejde, závrať z okamžiku, to je to. Mumlání do vlastního nitra, propady do vzpomínek, asociace a pak zase zpátky k akci na pódiu, do sálu napěchovaného výpary představ, jako je nad ránem nakouřeno v nonstopu. Ještě omámená vycházím ze sálu a těším se, až se s přítelkyní budeme na baru opájet útržky textu a vybavovat si jednotlivé obrazy. Utřela mě dřív, než jsem začala. To byla teda hovadina, co? Přesně takovýhle divadlo nesnáším. Přesně takovýhle? Co tím myslí? A bylo to v hajzlu. Užvaněný a vo ničem.
Polilo mě horko, možná jsem i zrudla. Že bych trapně naletěla sračce? Tahle holka přece divadlu rozumí a má sakra vkus. A současně s tím, jak se předem stydím za svůj nadšený první dojem, je mi trapno za to, že mi stačí tak málo a hned jsem ochotná poslušně couvat. Nedokážu si snad ani trochu stát za svým?
Vybavil se mi v tu chvíli předchozí večer. Byly jsme, tentokrát v jiné sestavě, na Havlově filmovém Odcházení. Všechny jsme byly na konci zpitomělé neuchopitelností toho průšvihu. Možná to průšvih není, když je to tak jiné a neuchopitelné, zaváhala jsem na chvíli, jenže pak převážilo, že prostě byl a do pietního ticha jsem řekla nahlas něco jako Julie. Přestože se do toho nikomu ze začátku moc nechtělo, stačilo pár zlehčujících poznámek a během chvíle jsme pak film svorně rozsekaly na maděru.
Proč zvrátit pocity z jakéhokoli představení nebo filmu (u knihy to platí také) v jeho neprospěch je vždycky snadnější než naopak? Protože negativa věci se dají druhému snadno „dovysvětlit“, zatímco nadšení buď je, nebo není? A také, že být jedním z mála, komu se věc nelíbí, zavání osobitou originalitou, byť je třeba à la kyselý morous, zatímco být jediným, komu se věc líbí, asociuje pokud ne vizionářství, pak zvláštní natvrdlost, tu většinou. A tak se mezi intoši chválení nosí míň. Je také méně vidět, a tak kdo se chce zviditelnit, celkem logicky volí metodu nenechat nitku suchou. A kdo by nechtěl? Chválit je zajímavé, pokud většina nechválí, jinak je to nuda. Po pravdě řečeno, myslím, že funguji podobně.
Zpět k Nebeskému. Množství nadšených recenzí mě udolalo a nehledě na Julii, a říkám to se studem, mě na chválení tak nějak přešla chuť. A také, že hry Jana Nebeského již pár let sleduji a obávám se, jestli jsem v rámci svého fanynkovství (je tu stejně jeden z nejlepších a basta) už dávno nepřišla o soudnost.
Ještě něco k těm pochvalným recenzím: Kromě aplausu měly společné také to, že jaksi nebraly na vědomí scénář respektive autora textu. Psalo se v nich o triu Nebeský (režisér), Prachař (hlavní herec) a Fajt (autor hudby a hudebník na scéně v jednom). Ale co dramatik Egon Tobiáš? Je to přece právě tvůrce textu, kdo si většinou zaslouží hlavní aplaus, nebo ne?
(Nikdy nezapomenu na společných pár hodin s Egonem Tobiášem v newyorském Brooklynu. Předávali jsme si tehdy klíče od bytu, kde jsem dva měsíce bydlela, a hovořili v parčíku u řeky o tom, co má každý z nás v plánu. Aby bylo upřímnosti učiněno zadost, je třeba dodat, že bez onoho společně stráveného odpoledne by mi opomenutí jeho jména v recenzích na hru NoD Quijote bylo pravděpodobně celkem fuk).
Komentáře k článku: Sebezpyt nad NoDem Quijotem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
