Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Sečuan jako komiks
Brémská činohra přivezla na brněnský festival Divadelní svět Brechtova Dobrého člověka ze Sečuanu.
FOTO archiv DSB
Jde o známý příběh soustředěný na ekonomickou situaci obyvatel beznadějně chudé provincie. Tři bohové kostýmovaní v gala jako příslušníci horní společenské vrstvy postupují při hledání a sledování dobrého člověka čím dál farizejštěji. Jejich objev, hodná prostitutka Šen Te, si nedokáže poradit s tabákovým krámkem, kterým ji obdařili. Překáží jí v tom vlastní dobročinnost a ochota pomáhat. Zneužívají jí parazitující chudáci. Je proto nucena přestrojit se čas od času za bratrance Šuej Ta, který se krutými zákonnými i nezákonnými prostředky a činy snaží její podnikání stabilizovat. Bohové toto rozdvojení kárají, ale jeho příčiny odstranit nechtějí. To by museli popřít principy, na nichž spočívá jejich svět. Proto o něm prohlašují, že je v pořádku.
Režisérka Alize Zandwijk spolu se scénografem Thomasem Ruppertem a autorkou kostýmů Sabinou Snijders vyprávějí s nadhledem, vysoce stylizovaně, asentimentálně a s humorem, který hraničí s cynismem. Postavy připomínají autorovy naučné kusy typu Výjimka a pravidlo, anebo figurky komiksu: ani nejděsnější nuzota nevzbuzuje soucit, nýbrž slouží k demonstraci nesnesitelných poměrů. Chudí paraziti jsou částečně komičtí, částečně odpudiví. Bohové (Peter Fasching, Guido Gallmann, Simon Zigah) se v průběhu děje vyvinou v pupkaté kapitalistické papaláše, ba dokonce dva z nich v maskách karikujících prezidenta Trumpa a třetí jako kačer Donald připouštějí totožnost s vládnoucími politiky. Prodavač vody Wang (Martin Baum) se zlomenou rukou a s podvodnou nádobkou opatřenou dvojitým dnem je nejen dojemný, ale i směšný svou poddajností, přizpůsobivostí a servilností vůči bohům. Šen Te, divadelním zcizením rozdvojená ve dvě představitelky (Nadine Geyersbach, Fania Sorel), programově postrádá ženskou přitažlivost, bez zábran zvedá sukni a pečuje o čistotu tělesných orgánů. Dovede málem vzbudit divákovu účast, když žebrá se svým dvouletým děckem, které ovšem představuje bílá šála s uzlem na konci. Důkazní řízení motivuje a diktuje divadelnost inscenace důsledně a stylově neobyčejně čistě. Její kontrastní, přitom ústrojnou složkou je vynikající hudba Paula Dessaua v nezapomenutelném ztvárnění Beppeho Costy.
Poetiku komiksu opouští režie i herci v okamžicích, kdy důkaz přerůstá v ostrou reakci adresovanou hledišti, a tím i lidstvu. Prodavač vody se rozhněvá na zákazníky, kteří za deště samozřejmě přestávají kupovat, a vynadá do psů jejich zástupnému ztělesnění, totiž obecenstvu. Na stejnou adresu se však poněkud logičtěji obrátí i Šen Te: svět se má, ba musí proti zobrazeným poměrům vzbouřit. Pokud toho nebude schopen, ať zhyne. Apel pronáší herečka s velkým důrazem a jeho účin je strhující. Divák se musí cítit provinile, jestli s ním nesouzní. Subjektivně je pochopitelná i zoufalá desperace, která se v oné neúprosné alternativě skrývá, ale jako závěr je zároveň povážlivá. Otázkou totiž pro mě zůstává, zda promlouvá i za režisérku a její inscenační tým. Pokud ne, vyznívá inscenace bezvýchodně, ale pro mě přesvědčivě: svět, žel, nejde revolučně změnit v říši čistého dobra. Pokud však obsahuje i poselství tvůrců brémského Sečuanu, a to pokládám za pravděpodobnější, znamenalo by obnovu brechtovské politické utopie, která jako řešení doporučovala hromadné násilí v duchu třídního boje a přinesla jen nadarmo prolitou krev desetimilionů. Na to odpovídám: Děkuju, Brémští, za skvělé představení, ale ten starý návod odmítám a prožít znovu pokus o jeho realizaci nechci a nikomu nepřeju.
Theater Bremen (Německo) – Bertolt Brecht: Dobrý člověk ze Sečuanu. Režie Alize Zandwijk, scéna Thomas Rupert, kostýmy Sabine Snijders, hudba Beppe Costa. Premiéra 8. října 2016. Mahenovo divadlo 15. května 2017.
Komentáře k článku: Sečuan jako komiks
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
