Divadlo, které našlo dirigenta
Je mu pětapadesát, pochází z Argentiny a posledních deset let žije ve Vídni. A zjevně patří k těm uhrančivým osobnostem, které dokáží všechny kolem sebe motivovat, strhnout. Mario De Rose se na podzim 2011 stal hudebním ředitelem opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích – a proměnil ji k nepoznání. Soubor patří k nejmenším u nás, ale směle může konkurovat těm největším. Po Verdiho Rigolettovi je toho Sedlák kavalír Pietra Mascagniho dalším důkazem: precizní hudební nastudování, spolehlivý orchestr i sbor (nově vedený Martinem Veselým). Ale hlavně: orchestr i sbor pod De Roseho rukama fantasticky dýchá, je tu tolik barev a dynamických nuancí od nejtiššího pianissima po nejburácivější forte! De Roseho tempa a dynamická řešení jsou vlastně dosti nezvyklá – ale zdají se být tak přiléhavá, že jiná snad ani nemohou být vypjatě a emotivně účinnější. Dirigentovým dramatickým požadavkům velmi dobře porozuměli i všichni sólisté: Olga Romanko (Santuzza), Lázaro Calderón (Turridu), Alexandr Beň (Alfio), Miroslava Veselá (Lola) a Dagmar Volfová (Mamma Lucia). Dokáží předat tolik energie, že mnoho nevadí ani to, že hlas Romanko zní místy jedovatě ostře a Lázaro Calderón vládne hlasem sice krásným a tvárným, leč nepříliš velkým. Z každé další hudební fráze, zahrané či zazpívané, z přesně odměřovaného napětí, z gradací a ztišení, se v Českých Budějovicích rodí dech beroucí drama. Více nežli z jevištní akce – režisér Miloslav Veselý zkušeně aranžuje v prostoru vymezeném schůdky a kovovými náznaky architektury.
Inscenaci skladby Maria de Roseho Et nunc et semper charakterizují panoramatické projekce, duchovní sbor a symbolické soupeření mužů se ženami (Zdeněk Mládek, Linda Schneiderová) FOTO MICHAL SIROŇ
Mario De Rose je jednoznačně určující osobností večera. V první půli se u nás poprvé navíc představil i jako skladatel scénickou kantátou Et nunc et semper (Nyní a navždy). Sám ji označuje za postmoderní, neboť čerpá z různých kompozičních technik. Vychází ze středověkých duchovních skladeb a italských renesančních madrigalů, ale zjevné jsou i inspirace mnohem pozdější, verismus, jakož i hudba 1. poloviny 20. století. Zpívá se latinsky, italsky, španělsky (tango!), německy (Nietzscheho text) – pravda, Maria Bisso, WeiLong Tao ani Alexandr Beň neartikulují tak jasně, aby to divák hned odhalil. Nicméně konfrontace stylů i jazyků je jasná – a inspirativní. Je to prostor pro spočinutí, pro meditaci. Nejde prvoplánově o duchovní skladbu, což výmluvně podtrhuje i jevištní řešení: ke sboru v dlouhém rouchu, s notami v rukách, tvoří kontrast několik tanečních dvojic, se kterými choreograf Attila Egerházi rozehrál variace na vztahy mezi mužem a ženou, v náznaku, nikoli popisně, přesně ve vztahu k hudbě, která také více naznačuje, než dopovídá.
Spojení kasovního titulu, jakým je Sedlák kavalír, se světovou premiérou Et nunc et semper, je jistě velmi dobrou cestou, jak přimět diváky objevit si něco nového. Ale myslím, že v tomto případě jde o více nežli jen dobrý marketingový a výchovný tah. Skladatel Milan Kaňák De Roseho kantátu v programu označil za působivou modlitbu za nalezení vyrovnanosti. Po jejím skončení tedy přichází prudké veristické drama, které zřejmě po konci večera utkví divákům výrazněji. Ale nevyzní tak intenzivně i proto, že mu předcházelo zklidnění s De Roseho kantátou?
Jihočeské divadlo České Budějovice – Mario De Rose: Et nunc et semper / Pietro Mascagni: Sedlák kavalír. Dirigent Mario De Rose, režie Miloslav Veselý, choreografie Attila Egerházi, dramaturgie František Řihout, scéna Pavel Krejčí, kostýmy Tomáš Kypta, sbormistr Martin Veselý. Premiéra 7. prosince 2013 v DK Metropol.
Komentáře k článku: Divadlo, které našlo dirigenta
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
