Hra v šachy se Zubatou
Mohlo by se zdát, že převody filmových scénářů a povídek Ingmara Bergmana do divadelní formy jsou součástí adaptačního boomu, který v poslední době zasáhl mnoho českých i zahraničních scén. Skutečností však je, že Bergman v tomto směru sehrál – byť bez vlastního přičinění – pionýrskou, průkopnickou roli.
Ján Jackuliak (Skat) a Jakub Šafránek (Jof) FOTO JANA HALLOVÁ<
Už na samém počátku své umělecké dráhy, ve čtyřicátých letech minulého století, se snažil prosadit nejen jako filmař, ale i jako dramatik. Avšak jak vzpomíná v memoárech Laterna magica, na doporučení kritiky, která ho svorně označila za nadějného režiséra, ale mizerného autora, dramatických pokusů brzy zanechal a nadále se věnoval už „pouze“ režii.
Později se však jeho rozsáhlé filmové dílo dočkalo četných adaptací, a tak se do divadla zadními vrátky vrátil a dnes patří k nejhranějším severským dramatikům. Jenom během minulého roku mělo ve světě premiéru devatenáct nových bergmanovských inscenací. Celkově se nyní v divadlech provozuje zhruba třicítka titulů, přičemž počet jejich nastudování se blíží úctyhodnému číslu 250.
Smrt v Pečeti navzdory tomu, že je jí přidělena nominálně vedlejší role, bezpochyby hraje roli klíčovou.
První vlaštovkou byla Štvanice, kterou roku 1948 uvedlo Studioteatret v Oslu a pak i St. Martin’s Theatre v Londýně (režie Peter Ustinov). Poté následovala dlouhá přestávka: další opusy se, sporadicky, začaly na divadelních prknech objevovat až v polovině šedesátých let a v letech sedmdesátých. A teprve v posledním desetiletí minulého věku došlo k jejich masovému nástupu – zahájily ho Scény z manželského života v londýnském Wydham’s Theatre roku 1990. V novém tisíciletí se pak s Bergmanovými díly v divadlech doslova roztrhl pytel. To se kromě zájmu režisérů a dramaturgů dá vysvětlit i tím, že zatímco slavný Švéd sám tento trend brzdil a k adaptacím některých svých opusů odmítal dát souhlas (pro Švédsko dokonce platilo totální embargo), po jeho smrti roku 2007, kdy se správy provozovacích práv ujala Bergmanova nadace, všechna dřívější omezení padla.
Scény z manželského života se staly Bergmanovým světově nejhranějším titulem (cca padesát inscenací) a bergmanovský žebříček vedou i u nás: na programu pražského Divadla na Vinohradech (režie Karel Kříž) se udržely rekordních 9 let (132 repríz). Počtem inscenací – kromě Vinohrad je uvedlo ještě Dejvické divadlo (2004, režie Ondřej Zajíc) a Městské divadlo Mladá Boleslav (2008, režie Josef Kettner) – se u nás o prvenství dělí s televizním filmem Po zkoušce, který do svého repertoáru zařadilo Divadlo Kolowrat (1998, režie Lucie Bělohradská), Divadlo U stolu (2010, režie Ondřej Elbel) a Divadlo v Řeznické (2011, režie Martin Huba). Dále měli čeští diváci možnost zhlédnout Podzimní sonátu (Studio dva, 2003, režie Patrik Hartl) a Sarabandu, tu dokonce ve světové premiéře (Divadlo Na zábradlí, 2008, režie Jiří Pokorný). Nedávno se tento seznam rozšířil o další titul: od letošního února uvádí Národní divadlo Brno na scéně Mahenova divadla Sedmou pečeť.
Tyto texty jsem psal bez ohledu na to, jaké bude při jejich případné realizaci použito médium, asi tak, jako Bach psal své cembalové sonáty (aniž bych se s ním chtěl srovnávat). Může je hrát smyčcový kvartet, dechový orchestr, kytara, varhany nebo klavír. Vypadá to jako divadlo, ale stejně dobře to může být film, televize nebo jenom četba… konstatuje Bergman v předmluvě k Pátému dějství (1994). Má sice na mysli čtyři texty, které tento svazek obsahuje, zmíněnou univerzální použitelnost lze ovšem vztáhnout na podstatnou část celé jeho tvorby, zvlášť pak na kompozičně sevřené a ucelené „laboratorní studie“, které si o to, aby byly provozovány jako divadlo, přímo říkají. Některé z nich je možné inscenovat téměř bez jediného škrtu či úpravy.
Jiří Pištěk jako Mnich, Lucie Končoková jako Dívka Tyan a ozbrojenci v maskách: Rudolf Hnilica, Josef Mička, Jakub Fabianek FOTO JANA HALLOVÁ
Zemřu a budu zrušen
Sedmá pečeť, jejíž filmová podoba vznikla v roce 1957, sice patří do skupiny realizačně náročnějších děl, pro její scénické využití však mluví skutečnost, že má divadelní kořeny. Vznikla totiž na základě hry Malba na dřevě, kterou Bergman napsal pro studenty divadelní školy v Malmö. K Malbě i z ní vycházející Sedmé pečeti ho inspirovaly vzpomínky z dětství, kdy se svým otcem, luteránským farářem, navštěvoval venkovské kostely a měl možnost prohlížet si v nich staré nástěnné malby biblických a vůbec náboženských výjevů, které pro něj představovaly zvláštní, svébytný svět.
Jako další inspirační zdroj mu posloužily středověké morality a mystéria. Ve středověku se ostatně Sedmá pečeť odehrává: protagonista, rytíř Antonius Block, se se svým panošem Jönsem vrací z křížové výpravy do Svaté země do země rodné, kde však zrovna řádí mor a vládne chaos. Chaos má Block i sám v sobě: klade si mučivé otázky týkající se smyslu lidského života a Boží existence, ale nenachází na ně žádnou odpověď. Setká se se Smrtí a rozehraje s ní šachovou partii, která mu má poskytnout dočasný odklad, a doufá, že právě Smrt mu na jeho otázky odpoví, ukáže se však, že i ona je nevědoucí. A tak mu nakonec nezbývá než se zúčastnit závěrečného tance smrti. Jedinou naději představuje emociálně bohatý život jeho nových přátel, rodiny kejklíře Jofa. Na tu Smrt – zatím – nedosáhne.
Zatímco ke konci života Bergman svůj vztah k nevyhnutelnému odchodu z tohoto světa dost bagatelizoval (je to, jako když otočíte vypínačem a zhasnete), v době, kdy natáčel Sedmou pečeť a byl ještě poměrně mladý, v něm tento fenomén vzbuzoval intenzivní hrůzu. To, že zemřu a budu zrušen, že projdu temnou bránou, že existuje něco, co nemohu kontrolovat, uspořádat nebo předvídat, mě neustále děsilo, přiznává ve filmografii Obrázky.
Nesnadný úkol rytíře Antonia
Smrt v Pečeti navzdory tomu, že je jí přidělena nominálně vedlejší role, bezpochyby hraje roli klíčovou. Ve filmové verzi ji ztělesnil Bengt Ekerot, vystupující v bílé klaunovské masce. To by mohlo působit komicky (jako tomu je v pozdějším snímku Co chvíli křičí na jevišti světa), ve skutečnosti nám však z této postavy běhá mráz po zádech. V brněnské inscenaci tato role logicky není obsazena hercem, ale herečkou, protože na rozdíl od Skandinávců i ostatních Germánů si Češi a česká kultura (samozřejmě s výjimkou Smoljakova proslaveného smrťáka ve hře Vizionář) neoblíbenou postavu spojují s ženským pohlavím. Výkonu Kláry Apolenářové, která Smrt ztělesnila, se nedá nic vytknout, fakt, že Zubatou je pohledná blondýnka, ovšem poněkud kazí kýžený efekt. Divák se jí nejen neobává, ale možná dokonce dojde k závěru, že hrát s takovou bytostí šachy může být docela příjemné. Děsivá prázdnota pod Ekerotovou bezpohlavní maskou je ta tam.
Ačkoli režisér Jiří Nekvasil zdůrazňuje, že nechtěl vytvořit kopii filmu, ale jeho cílem byla svébytná jevištní podoba díla, neubráníme se srovnání. Nesnadný úkol má Pavel Doucek (rytíř Antonius), nad nímž se vznáší mírně traumatizující stín nezapomenutelného Maxe von Sydowa. Menší svázanost zjevně pociťují herci ve vedlejších rolích, ať jde o kejklíře Jofa (Jakub Šafránek), kterému (podobně jako jednomu ze dvou dětských protagonistů rodinné fresky Fanny a Alexandr) splývá skutečný svět se světem fantazie, jeho milující ženu Miu (Magdaléna Tkačíková), prostého či spíše jednoduchého kováře Ploga (Jindřich Světnica) nebo zemitě bodrého zbrojnoše Jönse (Vratislav Běčák).
Šachovnice, na které rytíř hraje se Smrtí, krátce po začátku představení s rachotem dopadne na proscénium (uvaděčka diváky v předních řadách naštěstí předem varuje, takže nikdo neutrpí infarkt), scénu zepředu lemují lebky a kostry a po celé představení, přibližně stejné dlouhé jako film (devadesát minut), se v pozadí pohybuje obrovské kyvadlo s červeně svítícím hrotem: odměřuje postavám čas a zastaví se až na samém konci, kdy ke konci dospěje i jejich pozemská pouť. Je to vcelku prosté, ale působivé i funkční, stejně jako celá výprava Daniela Dvořáka, sympatická svou umírněností. Nerušivé, přiměřené jsou i kostýmy Marty Roszkopfové (snad až na elektrickou svatozář Panenky Marie, která se zjeví Jofovi). Hudba Davida Smečky dobře zapadá do celkové atmosféry, výjimkou jsou jen (tuším) dvě scény, kdy herci vesele zapějí za doprovodu reprodukované hry, takže diváci znejistí, jestli si náhodou nespletli divadlo a nečeká je muzikál.
Autorem českého překladu není Jiří Osvald, jak se píše v programu, ale Josef Vohryzek. Jiří Osvald v době, kdy se v Odeonu připravovalo vydání Bergmanových Filmových povídek, obsahujících i Sedmou pečeť, laskavě zafungoval jako „pokrývač“ tehdy politicky nežádoucího překladatelského kolegy. (Kdyby překladatelé byli zapojování do tvůrčího divadelního procesu, jako tomu bývalo dřív, na tento omyl by se patrně včas přišlo.)
Nekvasilova inscenace Sedmé pečeti je u nás úplně první a celkově teprve sedmá (!), což naznačuje, že patří k méně hraným titulům. To lze vysvětlit mimo jiné skutečností, že jde o kultovní snímek, který u mnoha režisérů a dramaturgů budí posvátnou úctu. Odvážný pokus zprostředkovat toto přes půl století staré filmové opus magnum dnešnímu divadelnímu divákovi při zachování ducha předlohy i její textové podoby (nedošlo k žádným radikálním úpravám) je nutno ocenit. Výsledkem je solidní produkt, který stojí za vidění.
Národní divadlo Brno – Ingmar Bergman: Sedmá pečeť. Překlad Josef Vohryzek. Adaptace a režie Jiří Nekvasil, dramaturgie Jan Gogola, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Marta Roszkopfová, hudba David Smečka, pohybová spolupráce Štefan Capko. Premiéra 8. února 2013 v Mahenově divadle.
Komentáře k článku: Hra v šachy se Zubatou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
