Semafor zahleděný do minulosti
Poslední premiéra divadla Semafor skrývá pod titulem Kdo jinému jámu kopá, toho píseň zpívej velmi prostý a silně improvizovaný kabaretní tvar, jakýsi autorský vzpomínkový večer nad starými písničkami, které mají Jitka Molavcová a Jiří Suchý rádi.
Tvar je to dost obtížně recenzovatelný. Čeho si zde všímat? Vkusu výběru, či snad úrovně provedení? Nemyslím, že zde o to jde v prvé řadě. Spíše bych hodnotu večera chtěl vidět v tom, jak tento tvar dokáže komunikovat se svým divákem. Dva stoly, k nimž oba protagonisté usedají a listují stohy starých, dávno zapomenutých textů, dohadujíce se o to, co vytáhnou na světlo a co ponechají minulosti, se čtyřčlennou kapelou za zády, trpělivě čekající na to, jak se šéfové mezi sebou dohodnou – to že je vše, co tento komorní, ba velmi privátní večer může nabídnout? Sled písniček střídavé kvality, sled vzpomínek, tu více, tu méně zábavných? Je to málo?
Přijde na to, s jakým očekáváním divák přichází. Jistá dávka trpělivosti se žádá i od něj. Já jsem se chvílemi výtečně bavil, chvílemi trochu nudil – to když se řeka vzpomínek začala rozlévat do přílišné šířky a představení se začalo zadrhávat. Nezávazné listování minulostí, a to nejen semaforskou, jistě naplní duše mnohých milovníků divadla nostalgickými vzpomínkami. Protože v publiku nebyl takřka nikdo jiný než pamětníci slavné éry Semaforu, nemá příliš smysl klást si otázku, zda tento tvar má co říci i mladé generaci. Své publikum si Semafor stále dokáže udržet, ale nešlo přehlédnout, že i starší ročníky se ve druhé polovině počaly jaksi ošívat a zívat. Možná by představení prospěla přestávka. Naštěstí vzápětí přišel nějaký hit, zazpívaný Jitkou Molavcovou o poznání jistěji než některé z těch mrtvých ryb vytažených na světlo, a představení se zase chytlo. Pocházel zpravidla z dílny Osvobozeného divadla, k jehož odkazu se Jiří Suchý nikdy nepřestal hlásit, ale i z vlastní produkce (výborné Tři tety). Oba aktéři hrají sami sebe, ba i na různé nástroje (saxofon, bendžo, basa), tančí, zpívají, Suchý při tom drží i linii chevalierovského bonvivána, Molavcová tu „vyrušuje“ na způsob Melicharové, jen s větším nadhledem, tu se snaží, většinou marně, vnést trochu řádu do mile chaotického dění, kterého je zde, i přes improvizatorní charakter večera, přece jen trochu moc. Navíc zde bylo i leccos předstíráno. Trochu zbytečně, přišlo mi. Předstíraná improvizace je ovšem už dávno specifickým fenoménem české scény, semaforská verze patří ještě k těm snesitelnějším.
Je jisté, že šarm obou členů nerozlučné dvojice je stále tu, stále dokáže okouzlit a být zdrojem příjemné zábavy, minimálně pro své publikum. Svede-li stále bavit – toto divadlo, o němž mnozí soudí, že již patří minulosti –, není to právě málo. Kladu si jen otázku, zda by Semafor neměl dokazovat svůj raison d’être současnějšími projekty. Nedávat tolik střelného prachu svým odpůrcům. Jistěže už dávno není, a vlastně ani nikdy nechtěl být tím, co má v názvu, tedy semaforem ukazujícím cestu vpřed. Ale přesto se mi nechce věřit tomu, že prohrabování se vlastní šedesátiletou minulostí je opravdu to jediné, co dramaturgii Semaforu dnes zbývá.
Semafor, Praha – Jiří Suchý: Kdo jinému jámu kopá, toho píseň zpívej aneb Dočkej času, až se ucho utrhne. Režie a scéna Jiří Suchý, hudební nastudování Jiří J. N. Svoboda. Premiéra 26. dubna 2019.
Komentáře k článku: Semafor zahleděný do minulosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
