Semafor polistopadový
Z krabice s kompletem nazvaným Jiří Suchý and Comp. Semafor – léta 1989–2015 (Supraphon 2018) na chtivého posluchače nevypadne jen jedenáct kotoučků se záznamem dvě stě osmi semaforských písniček. Ale také osudy už ctihodného kabaretního Jonáše a vlastně tak trochu všechno, co se u nás za šestadvacet let svobody událo. Dobrého i špatného, co způsobili lidé, příroda, řekněme proměny bezčasí v počasí, někdy příjemné, jindy bouřlivé.
Supraphon si zaslouží velkou pochvalu za trpělivé mapování Semaforu od jeho počátků do současnosti nyní už třemi edičními počiny. Ten poslední vyšel letos v březnu a zahrnul období, které už nebylo tolik na očích veřejnosti. Na jeho počátku se Jiří Suchý konfliktně rozešel s těmi, které do svého divadla pozval a oni se v něm podle něj začali cítit pány – s Miloslavem Šimkem a Josefem Dvořákem. Ti to vidí samozřejmě jinak, nicméně potěšitelné je, že nároky Suchého zase převzít firmu, kterou v roce 1959 založil, nikdo nezpochybnil. Podrobnosti nechme stranou tak, jako i Jiří Suchý to ošklivější v životě velkoryse přechází.
Mít vlastní firmu
O touze hrát ve vlastní „firmě“, jako je tomu třeba na Broadwayi, mluvil Jiří Suchý už v šedesátých letech. Byla to romantická představa o podnikání v šoubyznysu, která v realitě rychle vzala za své. Záhy po listopadu musel Semafor opustit letité působiště ve Stýblově pasáži, neboť majitel měl se svou nemovitostí jiné plány. Holt byznys. Po kratším působení v Divadle Komedie Suchému nabídl Ladislav Županič, ředitel Hudebního divadla v Karlíně, útulnou „provozovnu“ v podzemním malém sále Hudebního divadla v Karlíně (1995), nazvaném Karlínek. Tady se Semaforu dařilo, podle mne nejvíc zpěvohrou Pokušení sv. Antonína (2001), kterou v nesemaforském hudebním stylu napsal Vladimír Franz, přitom ta inscenace evokovala nejslavnější semaforské hity šedesátých let. Byl to čas vhodný k realizaci podnikatelského snu a převedení Semaforu z příspěvkové organizace do formy obecně prospěšné společnosti závislé na vlastním výdělku a grantech. Měsíc poté, co tak Suchý učinil, vyplavila Semafor povodeň a zničila prakticky veškeré jevištní vybavení, archiv i noty, mimo jiné i Pokušení sv. Antonína. A také historické piano, na které hrával v Jonáši a tingl-tanglu Jiří Šlitr. Jiného by taková pohroma zničila, Suchý napsal „popovodňovou revue“To nám to pěkně začíná, pro kterou mu poskytli azyl v divadle Minor. A Semafor se zase, jako kdysi počátkem šedesátých let, potloukal po různých štacích a zájezdech, než v roce 2005 získal současnou definitivu v Dejvicích. Bývalou tančírnu do malého divadélka, tak akorát dimenzovaného pro už menšinové publikum, projektoval Miloslav Melena. Dnes je ten sálek známý nejen těm, kdo ho rádi navštěvují, ale i televizním divákům třeba díky populární talkshow Karla Šípa Všechnopárty. Je příjemný a opět jaksi provoněný semaforskou nenucenou elegancí. Včetně zpívajících uvaděček. Pamatuji dlouhé fronty na vstupenky Semaforu z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, na další fronty před dveřmi divadla, v nichž čekali ti, kdo měli vstupenky ke stání, až se začne pouštět do sálu a oni se v běhu pokusí obsadit výhodná místa. Nápis Buď zdráv, kdo s dobrým úmyslem odcházíš. Prostě originální vymyšlenosti, které nepostrádá ani Semafor současný. Stojí na kopci, povodeň mu snad už nehrozí. I když jsou i jiné živelní a lidské pohromy.
Léta hubená a léta tučná
Polistopadovému Semaforu ovšem nastaly těžké časy, jednak pro přechodnou obecnou diváckou krizi v devadesátých letech, jednak pro ony pohromy, jednak proto, že Semafor v dobrém slova smyslu prostě zestárnul. To není nic špatného, to je přirozený běh věcí. Špatné byly diskuse, někdy hodně nevybíravé, jestli stárnoucímu menšinovému divadlu ještě dávat dotace, bez kterých se, zvláště u nás, ani malé divadélko neobejde – naivní představy o podnikání už jistě opustily i Jiřího Suchého. Každý felčar by mu snadno diagnostikoval workoholismus už v mládí a s přibývajícím věkem se mu to zhoršuje. A to drží Semafor při dobrém životě, to umožnilo přečkat doby hubené do dob tučných. Takové jako před lety už nikdy nebudou, ale vždycky si říkám, když se ti mladí dnes na vrcholu sil holedbají úspěchy, jestli jim to vydrží tak dlouho jako Semaforu a Jiřímu Suchému. A Jitce Molavcové, samozřejmě, a několikrát obměňovanému souboru.
Oněch dvě stě osm snímků plasticky dokládá neuvěřitelný objem tvorby Suchého, který z nedostatku financí – ale podle mého i z přetlaku tvůrčí energie – pro Semafor dělá první poslední. Píše texty, hudbu, knížky, režíruje, vymýšlí scény a kostýmy a plakáty, založil nakladatelství Klokočí, maluje, tvoří grafiky, filmuje… V tom fofru se samozřejmě něco povedlo líp a něco hůř, ale to není tak důležité jako prostý fakt, že před našima očima tvoří živoucí klasik. Mistr! Když tak na jedné besedě v půlce šedesátých let oslovili Jana Wericha, opáčil, že si ho asi s někým pletou, že není řemeslník. Suchý by, myslím, reagoval podobně. Chtěl jsem jen zdůraznit, co považujeme tak nějak za samozřejmé, a ono to samozřejmé není, tedy kolik toho „Mistr“ jen po roce 1989 vytvořil. Supraphonský komplet to samozřejmě výmluvně dokládá.
O čem, s kým, pro koho
Bylo by lákavé zabývat se tu barvitými polistopadovými dějinami Semaforu, ale to množství událostí přesahuje rozsah článku. A potom, v bukletu alba tak poučeně učinil editor Jan Kolář, který také vybral všechny písně. Rovnou přiznal, že se řídil svým vkusem, ale také možnostmi: dění v Semaforu se v té době už nenahrávalo tak pečlivě a soustavně jako v dobách jeho největší slávy, kdy cokoli zaznamenaného bylo předmětem sběratelské vášně, stejně jako třeba snímky Osvobozeného divadla. Paradoxně v době, kdy se stále víc zdokonalovala záznamová technika a nebyl problém pořizovat audiovizuální snímky, leccos chybí. Případně není technicky kvalitní. A něco se pro komplet prostě nahrálo znovu.
Nicméně výběr ukázek dobře vystihuje šíři Suchého tematických zájmů. A pár tezí snad lze zobecnit. Především je zřejmé, že polistopadový Suchý daleko víc reagoval na nejrůznější současné události, nejvíc na ty, které se ho dotkly – třeba ona povodeň. A další, které ho přiměly třeba horkou jehlou spíchnout vlastně „cajtštyk“. Živě reagoval také na společenské hovadismy, s nimiž chtěl víc než dřív přímo diskutovat, a výjimečně se dostal až ke hranicím politického divadla, jakkoli ho vždycky odmítal. Namátkou v inscenaci Jako když tiskne se pustil do bulvárních novinářů, kteří v honbě za senzací zalhali, že Jitka Molavcová opouští Semafor. Nebo v reakci na grantové patálie napsal komedii Mizina číhá. Různé narážky na to, co se Suchému na současném světě nelíbí, jsou ovšem rozesety v řadě jeho her. A své dostali třeba i kritikové, co o Semaforu nepsali dobře.
Převažují však Suchého návraty k oblíbeným tématům nebo k tomu, co se mu dřív nepodařilo dokončit. Velmi dobrým příkladem by mohlo být Skleněné prkno, které se myslím ani opakovaně nepovedlo, ale také se do výběru ukončeného rokem 2015 nevešlo, končí se s jistým přesahem Zlomeným srdcem lady Pamely z roku 2016. Zato se hodně povedl návrat k antické Lysistratě, který se tak zalíbil editorovi Kolářovi, že na dvou discích vydal kompletní záznam představení. Udělal dobře už proto, že se ke slovu (tedy zpěvu!) dostaly členky soubory, kdežto, málo platné, přece jen mírně převažují záznamy Jiřího Suchého s Jitkou Molavcovou. Souvisí to jistě i s tím, že právě formovat nový mladý soubor se ukázalo v polistopadovém Semaforu obtížné.
Komplet je, stejně jako oba dva předchozí, ovšem trochu zavádějící, protože z inscenací vybírá to nejatraktivnější, a sice písně. A nahlížet polistopadový Semafor jejich optikou znamená uvědomit si, že si v ničem nezadá s předlistopadovým, a dokonce ani s přednormalizačním. Jakkoli bude komplet pro budoucno důležitým zdrojem informací o Semaforu, je dnes a tady prostě báječnou příležitostí poslouchat muzikantsky kvalitní písničky s hodně chytrými texty. „Mistr“ odpustí, ale právě v tom byl vždycky nejlepší.
Jen jediné mi v Kolářově výběru chybí – jeden či dva či tři „přídavky“ Suchého a Molavcové, muzicírování jen per hubam, které dlouhá léta zvedá diváky ze sedadel. Mě taky.
Dodejme, že je komplet výtečně technicky zpracovaný (zvuková režie Ivan Mikota), různé nahrávky sjednocené do velmi příjemného soundu, buklet obsahuje všechny potřebné informace i kvalitně tištěný obrazový doprovod.
Prostě je tu nějakých dvanáct hodin (!) semaforské poetiky, kterou přinejmenším my starší dnes potřebujeme jako sůl.
Komentáře k článku: Semafor polistopadový
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
