Semaforské návraty
Ve své čtyřiašedesáté sezoně – od Nového roku – se Semafor vrací ke kořenům, k akronymu sedm-malých-forem. Tenkrát ta sedmička obsahovala film, poezii, jazz, tanec, výtvarné umění, loutky a hlavně hudební komedii, která ostatní žánry díky obrovskému zájmu publika z repertoáru rychle vyřadila. Teď čtyři „elementy“ z dávného původního programu zůstávají (film, jazz, výtvarné umění a samozřejmě hudební komedie) a doplňují je večery, jež budou patřit písničkářům a historii písničky vůbec a pořady nazvané Dveře dokořán, otevřené talentům, které jsou tak či onak se semaforskou poetikou duševně spřízněny. Kdo všechno v tom žánrovém konvolutu bude, zatím pevně stanoveno není, jistých je jen pár jmen, například Burian s Dědečkem, Karel Plíhal, Přemysl Rut či výtvarník Jiří Slíva a fotografka a písničkářka Irena Zlámalová.
Návrat k tradici má v Semaforu logiku, je to mimo jiné dárek Jiřímu Šlitrovi k nedožitým stým narozeninám, které Semafor v únoru oslaví novou inscenací věnovanou právě jemu. A svou roli tu mají i důvody provozní, dvanáct představení za měsíc je pro Jiřího Suchého vzhledem k věku devadesátníka tak akorát – a marná sláva, diváci Semaforu chtějí především vidět jeho autora večer co večer přímo na scéně.
V divadle sedmi malých forem započala zářnou uměleckou kariéru řada osobností jako Jan Švankmajer se svou ženou Evou (Škrobené hlavy atd.), Ladislav Smoljak (Ukradený měsíc), režiséři Juraj Herz a Antonín Moskalyk nebo malíř Richard Fremund (Šest žen), bratři Štaidlové, textař Jan Schneider… Že by se mohlo opakovat něco podobného, že by začínající, jakkoli geniální tvůrce po vystoupeních v Semaforu „vzlétl ke hvězdám“, je ovšem v dnešní totálně zbulvarizované době iluze.
Komentáře k článku: Semaforské návraty
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)