Brutální sny těl
Petra Tejnorová vstoupila do brněnského HaDivadla razantně, její inscenace inspirovaná Shakespearovým Snem noci svatojánské překračuje tradiční divadelní tvar směrem k taneční party, pohybovému divadlu či performanci. Aktuální sezona Amslerova souboru zaměřená na adaptace klasiky tak pokračuje dynamickou „jízdou“ shakespearovských motivů v rytmu tzv. postdramatického divadla. V rámci HaDivadla jde o vítaný výboj sympaticky hledající dramaturgie, Tejnorové poetika přináší nové výzvy hercům i brněnskému publiku.
Uprostřed Titanie (Simona Peková) v opičí masce FOTO KUBA JÍRA
Už název Sen noci svatojánské naznačuje, že text slouží jen jako východisko, přesto se inscenace dosti pevně drží zápletky (kromě vypuštěné řemeslnické linie). Milostné propletence svatojánské noci jsou znázorněny jako podivná psychedelická party v současném globalizovaném obýváku, která se zvrhne ve vztahové a sexuální běsnění – podávané s nadsázkou. Následuje malátné vystřízlivění a váhavé, jen pro formu realizované sňatky. Bardův text zní jen v některých dialozích a útržcích monologů, většinou je převyprávěn současnou hovorovou mluvou, která je místy převedena do blankversu a v nejvydařenějších verších dosahuje působivé coolness-obraznosti: …prstence křečových žil tě budou obtáčet jak hadi. (…) Tvé mrtvé spermie ti půjdou za družičky a ty pak v hlenu budeš tancovat svůj balet MAKABR.
Nejzřetelnějším tématem spleti motivů a odkazů je – v Shakespearových intencích – vztah mužského a ženského elementu: prolínají se a přelévají, stejně jako v současnosti. Machistického Thesea i dominantní Titanii hraje Simona Peková, zatímco „černou vdovu“ Hippolytu a transsexuálního Oberona Marián Chalány. Průvodce publika a posléze dýdžeje představuje androgynní bytost připomínající Krišnu – indický chlapec, který zapříčinil svár mezi Titanií a Oberonem (Jiří Konvalinka). Elektronická hudba mixovaná na scéně je mocným partnerem herců, trýzní či hypnotizuje diváky z výkonných reproduktorů.
S tématem genderu souvisí sex a tělesnost, uchopené v některých scénách pomocí fyzického divadla (choreografie Jaro Viňarský). Sledujeme sborové „civilní“ partitury s předávaným impulsem, brutálně pornografický výstup Titanie v opičí masce či stylizovaný kopulační řetězec věčně nenaplněné touhy. Tělo je také zcela odhaleno – v nejpůsobivější scéně, v níž se nutkavý sexuální pohyb zoufalé Hermie (dravá a proměnlivá Erika Stárková) mění v trhaný „tanec“ osamělosti a posléze v osvobodivý duet sdíleného zoufalství s Oberonem, v němž nahá těla skákající při světle zářivek za přepážkou z plexiskla působí zcela neerotickým dojmem ryzí materiálnosti.
Takové metaforické okamžiky přesahují jinak poněkud očekávatelnou coolness variaci podle aktuálních „dekonstruktivistických“ trendů. Na jedné straně je inscenace dokladem, že mladí čeští režiséři už dokáží na solidní úrovni tvořit projekty tohoto – evropskými festivaly preferovaného – typu. Otázkou je, jestli nechtít víc: vlastní stylotvornou invenci.
Radka Kunderová
HaDivadlo – podle Williama Shakespeara: Sen noci svatojánské. Překlad Jiří Josek, Martin Hilský, Zora Jesenská. Režie Petra Tejnorová, výprava Antonín Šilar, choreografie Jaro Viňarský, hudba Jiří Konvalinka, dramaturgie Martina Musilová. Premiéra 8. března 2014. (Psáno z reprízy 10. března 2014.)
Komentáře k článku: Brutální sny těl
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
