Kdo se bojí, nesmí do lesa
První premiérou sezony v Divadle v Dlouhé je Sen v červeném domě, autorská inscenace, která vznikla ve spolupráci režijního dua SKUTR a osmi herců. Skutři se v ní po značně kontroverzních zpracováních klasických titulů (v Dlouhé to byl Čechovův Racek) vracejí k rozvolněnému tvaru autorské inscenace a k tématu paměti, tak jak je zpracovali například před deseti lety v Arše pod názvem Understand. Podobný typ inscenací – jakési intimní zpovědi herců, vzpomínky zpracované do symbolických obrazů a výkřiků, či téměř psychoanalytické výpovědi na předscéně – se periodicky objevuje na různých českých scénách, od studentských (DISK – Regulace intimity) po největší soubory (Nová scéna ND – Křehkosti, tvé jméno je žena). V tomto případě se společně s herci vydáváme do hlubin podvědomí a vzpomínek. Název inscenace Sen v červeném domě si bere inspiraci z čínského románu z poloviny 18. století, v jehož textu se prolíná minulost, přítomnost i budoucnost, ale také příběhy lidí, kteří jsou či byli nám blízcí. Ale je to také o setkání se sebou samým.
V pokoji vzpomínek se potkávají minulost, přítomnost a budoucnost. Zhmotňují se tu nejrůznější traumata ještě nenarozených. Foto Pavel Hejný
Přiznám se, knihu neznám, přesto pro mě téma vzpomínek a bloudění ve vlastním podvědomí, plném zasutých nočních můr, drobných i větších traumat, bylo od počátku zřetelné a inspirující. Bezpochyby, materiálu na zkouškách bývá mnohem více, herci si doslova „prožijí“ nejrůznější variace svých životních vzestupů a pádů, ale v konečném výsledku nemusí být tvar jednoznačně přijatelný pro každého diváka, zvláště pokud vnímá svět raději rozumově nežli intuitivně. O tom svědčilo poměrně kontroverzní přijetí inscenace na premiéře. Na jednu stranu mohla tato mozaika minipříběhů diváky téměř ukolébat k usínání. Na druhé straně se ovšem jednalo o pozoruhodné svědectví nejen o vnitřním světě postav a mapě vzpomínek, kterou každý nosí v sobě, ale také o režijním umu dua SKUTR se všemi technologickými kouzly, světelnými proměnami, zvukovými i pohybovými gagy.
Klára Sedláčková-Oltová a Magdalena Zimová v červeném domě vzpomínek. Foto Pavel Hejný
Na počátku vidíme na scéně za průhlednými skly pohádkový les, který zároveň připomíná kouzlo disneyovek, ale také drsný freudovský les podvědomí. A tato ambivalence až dětského hračičkářství propojená s děsivostí existenciální tísně je určujícím klíčem inscenace. Ke skleněnému pokoji se od lesa blíží osm postav s košíky. S výkřikem: Kdo se bojí, nesmí do lesa! v sevřené skupince vpadnou do prostoru, kde na ně čekají různě dlouhé píšťaly, jakoby vytržené z varhan. Ty svými zvuky otevírají bránu ke vzpomínkám (na budoucnost). Podle vět jednotlivců, které začínají slovy Až se narodím…, lze usoudit, že se ocitáme v jakémsi prenatálním stavu hrdinů, kteří však v uzavřeném časoprostoru nejen tuší, ale vědí, jaká traumata je v životě čekají. Zprvu jen náznaky slov a vět či situací poodhalí zlomek vzpomínky, ještě tak trochu zastřený a nejasný. Postupně se brána vzpomínek otevírá doširoka, i když pouze na chvíli. Odpočítávání vstupu do skutečného života je hlídáno TV-Boyem (Pavel Neškudla), který jako by v sobě nesl celý chumel vzpomínek na budoucí život. V něm se kumulují vlivy televizní reklamy, halasného komerčního světa s téměř ezoterickým světem, v němž se hraje na ozvučené tibetské mísy, a posléze se v nich kyvadlově pohybuje sem tam pingpongovými míčky. Snad metafora dosud nenarozených lidských duší. Právě TV-Boy je nejaktivnější, jako hlídač času postupně zakrývá jednotlivá okna do vzpomínek a podvědomí překližkovými pláty. Až nakonec, ve chvíli zrození, je kolem postav vytvořena nevzhledná překližková krabice neurčité barvy. Každý z aktérů má svůj malý příběh, v němž se opakovaně objevuje setkání se smrtí blízkých, touha po vítězství v reálném světě, ale také rozmanité fantazie vnitřního světa jednotlivců. Lyžařka Magdaleny Zimové prožívá traumatizující zážitek, kdy je při závodě nucena čurat do kombinézy, Marie Poulová sní svůj naivní sen být Malou mořskou vílou v blyštivých šatech, propojený se vzpomínkou na otce, zatímco Panenka s ustřiženou řasou Kláry Sedláčkové-Oltové se mezi řádky přiznává k tomu, že přesně tak zničila svou panenku i sebe. Proti holčičím tajemstvím stojí traumata klukovského světa, Medvěd Jana Meduny patrně nikoli náhodou připomíná přátelství Kryštůfka Robina s Medvídkem Pú, na něhož přenesl své strachy (a pod vypůjčenou maskou medvědí hlavy se postupně zpovídají všichni). Drsnější a rozvernější jsou Čupr Lojzíček Jana Vondráčka a Hardwareista-softwareista Tomáše Turka. A je tu i vzpomínka Zajíčka Ondřeje Rychlého na rané okouzlení učitelkou hudby, provázené ambivalentními pocity. Mimochodem, nová posila mužské šatny, Ondřej Rychlý, svým herectvím i samozřejmou muzikantskou erudicí do souboru zapadl jako dobře promazaná součástka. To je ostatně jedna z předností souboru v Dlouhé: herci jsou vesměs individuality, ale kolektivní spoluprací dokážou vytvořit mezi jevištěm a hledištěm žádoucí napětí i spřízněnost.
Někdo prý při představení plakal, jiný zase usnul. Poetika Skutrů možná není pro každého.
Divadlo v Dlouhé Praha – SKUTR a kol.: Sen v červeném domě. Režie SKUTR, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, hudba Jan Vondráček. Premiéra 11. září 2018 v Divadle v Dlouhé.
Komentáře k článku: Kdo se bojí, nesmí do lesa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
