Jeden Killer vládne všem (No. 3)
Páteční programový set jsem na letošním Serial Killeru křepce načal v Divadle Bolka Polívky projekcí finské komedie Dospěláci (Aikuiset, režie: Anna Dahlman, Finsko, 2019).
Seriál, který si láskyplně střílí z helsinských hipsterů, kteří jsou jistě podobně připitomělí jako ti brněnští i pražští, by se mohl stát ideálním vzorem pro tuzemský veřejnoprávní mainstream. A to nikoli jen pro zjevnou příbuznost humoru, v němž si bezprostřední hravost, nikoli nepodobná Ondříčkovým Samotářům, decentně říznutým Formanovým Černým Petrem, podává ruku se stylizovanou generační společenskou analýzou. Sporá stopáž epizod Dospělákům sluší stejně jako spontánně řádící herecká omladina. Aktuální definice příkladné péče televizního média o mladé talenty i spřízněné diváctvo. Jak následná diskuse potvrdila, v našem mediálním kontextu podobný servis rozhodně chybí. Čétéčko, vnímej!
https://www.facebook.com/een/videos/2308346036157209/?t=37
Z navazující projekce projektu Dvanáct (De Twaalf, Belgie, režie: David Martijn, 2019) jsem sice kvůli kolidující soutěži web-seriálů odešel už po prvním dílu, konkrétně v tomto případě mi ovšem neexistence reprízy bylo velmi líto. Soudní drama, hutné jak řada belgických piv, se totiž zdaleka nespokojuje pouze s postupným rozvíjením ústřední dramatické situace, ale rozjíždí mnohem riskantnější hru se zjevnou snahu o umělecky ambiciózní pitvu stavu současné evropské společnosti a nejednoznačnou úvahu nad funkčností systému belgické justice. Soudkyně Barbara a další příštipkáři si studem zakrývají oči a osazenstvo Rozsudku začalo nervozitou polykat židle. Dvanáct si z původního dramatu Reginalda Rose, jež celosvětově proslavila filmová verze Sidneyho Lumeta, vypůjčuje pouze motiv soudní poroty. Komorní sevřenost předobrazu je zde nahrazena komplexním náhledem na složitou motivaci a vzájemně provázané vztahy přímých i nepřímých účastníků procesu. Na základě zhlédnutého materiálu samozřejmě nejsem schopen zodpovědně posoudit nakolik byly ambice tvůrců finálně naplněny, po zážitku z kompletní série však prahnu vášnivě!
///
Letošní soutěž web-seriálů potěšila vysokou formální úrovní všech zúčastněných projektů, jejich tematickou pestrostí, i častou přítomností zástupců týmů realizačních i hereckých. Naopak nepříliš přesvědčivý byl výkon moderátora večera, který svěřený úkol bohužel špatně pochopil jako příležitost k vlastní sebeprezentaci, výsledkem čehož byly jeho neúměrně dlouhé sólové výstupy, které retardovaly spád podvečerního programového slotu a ubíraly prostor pro přítomné delegace. Tak samozřejmě došlo k časovému skluzu, jenž se neblaze podepsal na navazující projekci.
V kvartetu soutěžních sérií se neztratil domácí projekt z produkce MALL.TV #martyisdead (cz, 2019) , jenž formálně i obsahem kráčí ve stopách nedávného hitu Proč? 13 důvodů proto (13 Reasons Why, Netflix, USA 2017-2020), narozdíl od něj však do ústředních rolí nestaví vrstevníky zemřelého, ale jeho rodiče. Z prezentovaného materiálu je evidentní, že režírující Pavel Soukup (mj. sugestivní hororové kraťasy Lesapán a To není moje sestra!) má cit pro situační gradaci i tísnivou atmosféru a Petra Bučková s Janem Grundmanem drží své herecké příležitosti pevně v rukou. Problémem je scénář vzešlý ze spolupráce Jaroslava T. Mišky a Jana Stehlíka. Kvalita je na dosah webové adresy!
Polskou produkci reprezentovala retrospektivně odvíjená Kontrola (Kontrol, 2019) autorky scénáře a režisérky Nataszy Parzymies. V zemi svého vzniku kontroverzní počin pochopitelně nikoho v brněnské Scale nepobouřil, ostře pointovanými epizodami, i hereckou přesvědčivostí však rozhodně zaujal.
Stejně jako přímočaré finské Historky z koupelny (Badrumshistorier, 2019) autorky a režisérky Kaya Pakaslahti, jež na základě společné koexistence dvojice mladých hrdinek v titulním prostoru tematizuje radosti a strasti dospívání a logicky i mezilidských vztahů. Chytře, vtipně, úderně a finsky!
Největším úletem soutěžní kolekce byl bezpochyby rumunský příspěvek Social Me. Vizuálně suverénní série, která upoutala pozornost zejména skutečností, že jejím producentem je rumunská regionální pobočka fastfood gigantu KFC. Zbytnělý product placement se logicky stává jedním z hlavních hrdinů parodické mikro-teenage-soapopery, který povrchním způsobem surfuje na módní vlně posedlosti sociálními sítěmi. Ze Social Me byl z technických důvodů promítnut jen jediný díl. Vůbec to nevadilo.
Čtveřici soutěžních seriálů doplnily dva domácí piloty. Brněnští Kaskadéři s.r.o. (Stunts, 2018) skládají osobitou poctu titulnímu řemeslu i žánru akčních filmů a velmi dobře „dojí“ dosud často neviděné komické valéry tvůrčího talentu opět v klíčové úloze se zjevivšího Jana Grundmana. Casting, jenž byl produkčně zaštítěn Mall.TV a vznikl již v roce 2015, je dalším z plodů spolupráce scénáristy Roberta Geislera, režiséra Marka Najbrta a jejich osvědčených spolupracovníků. Tentokrát se hraje altmanovsky rozpustilá auto-ironická koláž o jednom malém castingovém studiu. Funguje jako samostatná mikro-komedie s řadou hořkých podtónů a ve svých nejlepších momentech je přesvědčivější než tematický spřízněná Zelenkova Dabing street. Nově ustanovené komické duo Pavlásek-Dyk má navíc do budoucna značný potenciál (remake Kamaráda do deště?).
Následoval očekávaný vrchol večera v podobě projekce prvních dvou dílů šestidílného seriálu Bez vědomí. Režií českého příspěvku do produkce HBO Europe se po úspěšné Pustině k televizní tvorbě vrací Ivan Zachariáš. Paranoidní konspirační thriller, který bez skrupulí lze označit jako konsistentní stylistický crossover odkazů umělecké tvorby Alfreda Hichcocka, Romana Polanského, Johna Le Carré, L. G. W. Perssona, Egona Hostovského a dalších klasiků, je pro kariéru televizně debutujícího scénáristy Ondřeje Gabriela podobným průlomem jako svého času Hořící keř pro Štěpána Hulíka. Bez vědomí naštěstí v úvodu nekráčí cestou povrchních atrakcí a frenetické akce, ale jeho předností je postupně, metodou pomalu utahovaných šroubů budované napětí a sugestivní vystižení atmosféry doby, v němž hraje prim senzitivní filmová kamera Jana Velického, detailní scénografie Jana Vlasáka a vynikající soundtrack, překvapivě vzniknuvší v umělecké gesci Petra Maláska. Tradičním rysem produkce HBO je pak výborné nakládání s exkluzivním hereckým obsazením: sólové výkony jsou zde přísně podřízeny celku, na samoúčelné efektní exhibice se naprosto nehraje. Vedle Tatiany Pauhoufové, která je naprosto přesvědčivá jako famózní hudebnice, dívka v ohrožení i postupně líhnuvší se hrdinka, zaujme i Martin Myšička v roli jejího morálně ambivalentního muže či Martin Hoffmann a Jan Vlasák ve vděčných, avšak nepovrchně traktovaných estébáckých partech. Čekání na listopadovou premiéru bude dlouhé, vážení!
Na bujaré večerní party v prostorách Tržnice Brno jsem se posléze na počest úspěchu Bez vědomí pokusil pozřít cvrčka v želé. Hlavička šla, zbytek již nikoli.
Pokračování příště!
///
Více o festivalu Serial Killer na i-DN:
…
Komentáře k článku: Jeden Killer vládne všem (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
