Serotonin (pro)
Vypravěč románu Serotonin Florent-Claude Labrouste nenávidí své jméno, velmi často mluví o sebevraždě a kromě depresí trpí zvláštní potřebou sám sebe přesvědčit, že žije, že žil a jak. V knize Michela Houellebecqa se jedná o naprosto nesnesitelného zakomplexovaného antihrdinu, který irituje svojí nerozhodností, slabošstvím a přezíravostí. Ve stejnojmenné divadelní adaptaci ve smíchovské MeetFactory Florent sice zůstává nerozhodným slabochem, na rozdíl od románové verze ho lze ovšem alespoň částečně pochopit a soucítit s ním. A to především díky fenomenálnímu hereckému výkonu Jana Hájka v titulní roli.
Rozvášněná Claire Diany Tonikové Florentovi Jana Hájka doslova zobe z ruky FOTO ANDREA ČERNÁ
Ač by dramatizace obstála i jako monodrama, kromě vypravěče se v ní objeví i dvě jeho bývalé lásky (Diana Toniková, Andrea Elsnerová) a kamarád z dávných časů (Tomáš Drápela), jejichž výstupy především dokreslují Florentovu subjektivní vizi světa. Třebaže je atmosféra vyprávění místy opravdu bezvýchodná, Hájek k němu přistupuje s potměšilým nadhledem, takže se z odpuzujícího misantropa stává méně iritující glosátor. Jestliže se hlavní hrdina vysmívá všemu a všem (třeba světu militantních palačinkáren a alternativních barů), Hájek se zase s téměř hmatatelnou ironií vysmívá své postavě.
Přesná a uměřená režie Natálie Deákové podtrhuje kvality dramatizace a překvapí některými nápady. Zejména použití počítače jako multifunkčního rádce hlavní postavy je plnohodnotnou součástí inscenace, nikoli berličkou. Dialogy Florenta a jeho věrného společníka jsou přesně vypointované, strojové „uvažování“ počítače do nich vnáší nezvyklý komický prvek.
Scénografie Pavla Svobody si vystačí s koženým křeslem na kolečkách, stolkem a naddimenzovanými okenními roletami visícími ze stropu, jež snad mají poukazovat na voyeuristický aspekt inscenace: Florent neustále něco pozoruje, komentuje, ale jeho vidění reality je značně ovlivněno léky i jeho pokřivenou náturou, odmítající vidět věci takové, jaké doopravdy jsou. Jako by byl kvůli impotenci srdce i těla odsouzen pouze špehovat svět přes žaluzie, které na něj díky promyšlenému nasvícení prostoru navíc vrhají mříže; snad na znamení toho, že se stal vězněm svého vlastního narušeného já, neúnavně atakovaného sebevražednými myšlenkami.
Ze všech nejvíc touží Florent před plánovanou sebevraždou ještě jednou spatřit svou životní lásku Camille, ve svém slabošství ji ovšem dokáže jen zpovzdálí stalkovat. O to překvapivěji vyznívá konec inscenace, pro nějž Samec dopsal scénu jejich setkání (v knize k němu nikdy nedojde). Bývalí partneři se na jevišti potkávají v bodě, kde Florentův příběh mizí do ztracena, přičemž není jasné, zda skutečně spáchal sebevraždu (ani kniha nenabízí jednoznačné vyústění). Dialog Florenta s Camille toto ambivalentní zakončení ještě více rozostřuje, navíc vnáší do Florentova velice depresivního univerza – pro čtenáře knihy možná poněkud nelogicky – záblesk naděje.
Nejvíce ze všeho však upravený závěr podtrhuje téma Florentovy impotence k jakékoli akci. Že tvůrci tuto paralýzu mnohdy dokázali nasvítit i z komické stránky, je – obzvláště po přečtení románu – značným kladem inscenace. Jan Hájek za ztvárnění Florenta určitě aspiruje na některou z hereckých cen za uplynulou sezonu.
Viz také záporná recenze Dominika Melichara
MeetFactory, Praha – Michel Houellebecq: Serotonin. Dramatizace a dramaturgie Matěj Samec, režie Natália Deáková, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Jana Smetanová, hudba Jakub Kudláč, zvukový design Martin Kuhn. Premiéra 14. června 2020.
Komentáře k článku: Serotonin (pro)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
