Sestup do ringu vlastníků
Necelých pět let poté, co byla Divadlu Vosto5 za inscenaci Společenstva vlastníků udělena cena Divadelních novin v kategorii alternativního divadla, proráží tato hra Jiřího Havelky s úspěchem zdmi tuzemských kamenných divadel. Turné zdařile zahájila inscenace Petra Štindla v Pardubicích (2019), možná i s jistou dopomocí takřka paralelně uvedené filmové verze (Vlastníci). V rychlém sledu následovala pětice nových nastudování v českých regionech a nyní poprvé též na Moravě: v Městském divadle Zlín v režii uměleckého šéfa Patrika Lančariče.
K legendárním výstupům Havelkova Společenstva vlastníků patří „porodní scéna“ FOTO MAREK MALŮŠEK
Problém, který asi nastal i v jiných divadlech, totiž jak přenést komorní hru zasazenou do neměnného prostředí mezi portály, je ve Zlíně ještě umocněn rozlehlostí jeviště; zdárně jej rozřešila scénografie Pavla Boráka obří půlkruhovou stěnou na horizontu s vloženým schodištěm uprostřed. Stěna je působivým výtvarným objektem, ale účinkuje též jako metafora: dějiště schůze společenstva vlastníků, do nějž se sestupuje po příkrých schodech, evokuje suterén jak ve významu konkrétním (místo konání domovní schůze), tak ovšem i symbolickém. Jenže z té propasti ubohé omezenosti, sobeckého hovniválství, snadných předsudků a probublávajících frustrací se dá v opačném směru zase odejít. Náznak naděje může stěna nabízet i tehdy, když v domnělé změti šedých tónů s červenými cákanci rozpoznáme uliční síť Zlína (a obecně lze doplnit jakékoli jiné místo), jenž přece může být i dobrým domovem.
Jistě, to, co nabízí setkání vlastníků bytových jednotek a malých pravd, není zrovna povzbudivé. Modelovou situaci (na jejím principu Jiří Havelka ostatně staví i svůj aktuální film Mimořádná událost) rozvíjejí zlínští herci s různým smyslem pro nadsázku a karikaturu, v každém případě v komediálních mantinelech, jež málokdy umožní posun k vícerozměrné tragikomedii. K ní má nejblíže Jan Leflík, který postavu notorika Švece vygraduje v divokém extempore, když obdrží zprávu o úmrtí matky. Ale i leckteří z těch, kdož se spíš nehnou od stolu, vydají o svých figurách žalostně směšná svědectví: Zdeněk Julina coby umíněný šetřílek Kubát, z dob svého předsednictví nekale hmotně zajištěný, Helena Čermáková v roli jeho bývalé ženy, jedovatého květu hlouposti, či Romana Julinová jako revizorka k nesnesení šermující paragrafy. Naproti tomu k méně objevné karikatuře inklinují Petra Králová a Marek Příkazký (snaživí manželé Zahrádkovi) i Štěpán Princ a Lucie Rybnikářová, jimž mladí manželé Bernáškovi vycházejí jako skoro zbytná dvojice náboženských blouznivců; Zdeněk Lambor pro postavu uráženého homosexuála vhodný výraz hledá. Někdy nepomáhají kostýmy: kostkované obleky bratrů Čermákových (Pavel Vacek, Josef Koller) ruší žádoucí dojem nenápadnosti, okatý nevkus ohozu paní Procházkové (Eva Daňková) sice ladí s její arogancí, ale proč její podnikatelský doprovod (Gustav Řezníček) vypadá jako dvojče Ivana Jonáka? A Milena Marcilisová v němé roli choti mlčenlivého pana Sokola (Pavel Leicman) zase jako britská královna.
Přitom jsou v inscenaci místa, kdy se roztěkané složky sblíží a vydají účinný akord. Vedle smutku Švecova opileckého běsu je to jistě finále, v němž výmluvně graduje střídmě nápaditá práce se světly a s jediným, zato dokonale přiléhavým hudebním motivem (Händelova árie Lascia chi’o pianga). Tyto momenty ukazují promyšlený grunt inscenace Patrika Lančariče a potenciál doladit její celek ke společenskému přesahu, když už to vinou obecně známých zdravotních překážek nebylo možné – zejména v herecké složce – k datu premiéry.
Městské divadlo Zlín – Jiří Havelka: Společenstvo vlastníků. Režie Patrik Lančarič, dramaturgie Katarína Kašpárková Koišová, scéna Pavel Borák, kostýmy Jaroslav Máčal. Premiéra 5. února 2022 ve Velkém sále.
Komentáře k článku: Sestup do ringu vlastníků
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
