Setkání divadel střední Evropy
V Divadle pod Palmovkou na přelomu května a června proběhl první ročník mezinárodního festivalu Palm Off Fest. V jeho rámci tak poprvé do Prahy přijeli významní polští režiséři Jan Klata a Krystian Lupa. S ředitelem divadla i festivalu Michalem Langem jsme si povídali o tom, jak festival vznikal a probíhal i jakou cestou by se měl dále ubírat.
Nepřítel lidu v režii Jana Klaty FOTO MILOŠ SKÁCEL
Proč jste se rozhodli Palm Off Fest založit?
Plánoval jsem podobný festival déle, byl také součástí našeho projektu, s kterým jsme se ucházeli o Divadlo pod Palmovkou. Ale historie je mnohem delší – když jsem byl v devadesátých letech v ústeckém Činoherním studiu, tak jsem se účastnil workshopu v polské Legnici, kde jsem se seznámil s Jackem Głombem z Teatru Heleny Modrzejewskiej w Legnicy a zejména s Wiesławem Cichym, slovy Jana Klaty předním polským hercem, se kterým se přátelím dodnes. A začali jsme spolupracovat – my jsme jezdili do Legnice a oni do Ústí nad Labem. Od té doby jsem pravidelně navštěvoval polská divadla, což pokračovalo i za mého působení v Liberci. Navíc jsem začal jezdit ještě do saské Žitavy – a i tyto kontakty bych chtěl v budoucnu obnovit. Krátce řečeno, vždy jsem se zahraničními divadly spolupracoval, nebo jejich práci sledoval, a nyní se to dalo přetavit do mezinárodního festivalu.
Když jsme v říjnu loňského roku divadlo otevírali po rekonstrukci, měl jsem radost, že přišlo hodně lidí a atmosféra byla skvělá – i když jsme třeba neměli ještě kompletní světelnou techniku, chyběly stmívače, které nám nestihli dodat, po chodbách se válely kabely a podobně. Ještě tu noc jsem se rozhodl, že na konci sezony uspořádáme nějakou mimořádnou akci. Pak jsem se vydal do Polska a domluvil první hostování. Ale nevěděl jsem, jak to dopadne, zda seženeme peníze.
Které divadlo jste oslovil jako první?
Teatr Polski ve Vratislavi. Až někdy v zimě jsem se rozhodl pro větší festival a sestavili jsme organizační tým. První jsem oslovil Ivanu Wojtylovou, která pak přivedla Viktorii Schmoranzovou, přidali se Paulina Dobosz, Jan Jiřík a Roman Rozbroj, který zajišťoval doprovodný program. Eliška Nováková s Terezou Hořínkovou z našeho obchodního oddělení se zapojily začátkem května, kdy nastoupily do divadla, a dream team byl na světě. Festivalový bulletin měl pak na starost náš dramaturg Láďa Stýblo a vnitřní organizaci náš šéf UTP Jan Špíšek. Bez obětavosti a trpělivosti všech těchto lidí by se projekt neuskutečnil.
Takhle rychle mezinárodní festivaly většinou nevznikají.
Přiznávám, byla to kaskadérština. PR kampaň měla začít dřív, což ale nebylo možné, program mohl být více stmelený, jenže jsme se museli přizpůsobit možnostem hostujících divadel. Přesto si myslím, že první ročník dopadl až nečekaně dobře. Každý festival si musí své publikum najít a my jsme první rok měli velmi dobrou účast.
Co pro vás bylo největším ponaučením?
Třeba jsme zjistili, že si dost lidí rezervovalo vstupenky a pak nepřišli. A my jsme jim drželi místa. Nebylo také úplně šťastné nasazení doprovodných programů po představení. Diskuse s tvůrci inscenací se totiž pro velký zájem diváků nečekaně protahovaly.
Festival je mezinárodní, s divadly z kterých zemí plánujete dále spolupracovat?
Chtěli bychom, aby to bylo především visegrádské setkání, ale tím si neuzavíráme cestu k dalším spolupracím – například s německými divadly, která považuji za velmi inspirativní. Uvidíme, jak se to vyvine.
Prezidentky v režii Krystiana Lupy FOTO MILOŠ SKÁCEL
Můžete prozradit, jak je festival financován?
Podpořilo nás Ministerstvo kultury ČR – měli jsme štěstí, protože byla zrušena dotace pro festival Struny podzimu, který letos neproběhne. Dále Magistrát hlavního města Prahy, Městská část Praha 8, Bontonland a Medireco a. s. Dalšími partnery jsou Slovenský institut, Radio 1, Jan Hotels, Dopravní podnik HMP a zejména Polský institut. Všem patří obrovský dík.
Jak se vám podařilo přemluvit Krystiana Lupu, aby přijel a po představení Prezidentek s diváky debatoval? To byl husarský kousek.
V Praze je hodně akcí a festivalů, ale žádný divadelní mezinárodní festival. A tak se stalo, že Klata ani Lupa nebyli dosud s divadlem v Praze. A Praha je velice zajímala, jednak má město dobrou pověst, ale především mají Poláci k Čechům velice pozitivní vztah. Pomohly i moje přátelské kontakty. Například Wiesław Cichy je Klatův herec a kamarád a k tomu je v angažmá v Teatru Polském. Nasměroval mě na konkrétní lidi. Takže to nebylo tak těžké, jak by se mohlo zdát. Navíc Lupa právě připravuje Kafkův Zámek a my jsme mu nabídli, že ho provedeme pražskými kafkovskými zákoutími. A Lupa se do toho nápadu tak zamiloval, že mi tři dny před příjezdem volal, zda může přijet celý štáb a herci, že pak natočený materiál z Prahy použije v inscenaci.
Chcete udržet festival stále ve svém divadle? Přece jen není největší. Plánujete třeba i venkovní akce?
Uvidíme, jak se to vyvine. Palmovka by měla zůstat středobodem dění. A opravdu je můj sen hrát mimo divadelní budovy. Tady v Libni máme hodně úžasných prostor – například synagogu, starý mlýn a katakomby pod městskou částí, tovární haly. Příští rok se určitě pokusíme vytáhnout festival ven. Všechno je to ale otázka peněz.
Byly Lupovy Prezidentky jasnou volbou pro letošní ročník?
Původně jsem chtěl z Teatru Polského pozvat Klatovu inscenaci Případ Danton – Sprawa Dantona, ale neměli jsme k dispozici dost velké jeviště. A oni mi pak nabídli Prezidentky. Ale nelituji toho, je to sice sedmnáct let stará inscenace, ale za tu dobu představitelky do svých rolí dorostly. Je to pro mě ideální spojení Grotowského, hlubinné analýzy Junga a Lupovy metody práce s herci. I přes Schwabovy vulgarity představení působí křehce, jak jsou herečky ve svých rolích autentické.
V Klatově Nepříteli lidu byly v rámci Stockmannova monologu české aktualizace.
Když jsem byl v Krakově a domlouval hostování, tak za mnou přišel herec Juliusz Chrząstowski a hned vymýšlel, co by se mělo změnit, aktualizovat pro české publikum. Jan Klata mu dal naprostou svobodu, i když je to jistě pro režiséra těžké. Pak jsem ho propojil s Janem Jiříkem, který s ním komunikoval, a společně vymysleli všechny české politické narážky.
V Čechách nastala možná až moc shoda mezi jevištěm a hledištěm, viděl jsem ale záznam Nepřítele lidu v Teatru Starém a tam bylo publikum pohoršeno. Lidé vstávali a pokřikovali, protože se jim Stockmannova slova příliš nezamlouvala. Tam byl opravdu nepřítelem lidu. Celkově se mi zdá polské publikum spontánnější.
Co říkali zahraniční hosté na Libeň? Věděli, že nebudou hrát někde v historickém centru?
Samozřejmě chtěli centrum vidět, ale v Libni zase žil Hrabal… A já jsem hrdý na to, že vše v divadle fungovalo perfektně, celý realizační tým šel do této akce naplno, takže hostující soubory byly maximálně spokojené.
Máte už vyhlídnuté tituly pro příští ročník? Můžete prozradit alespoň nějaké plány?
Máme nějaké plány, ale nechtěl bych to zakřiknout. Prozradím vám aspoň jméno – stáli bychom o inscenaci Krzysztofa Warlikowského.
Komentáře k článku: Setkání divadel střední Evropy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
