Setkat se s Bořivojem Srbou bylo štěstí
V pondělí 5. května, naplněn ještě stále čerstvou bolestí, jsem na počátku výuky své studenty čtvrtého ročníku dramaturgie a režie požádal, abychom minutou ticha uctili památku našeho společného učitele profesora Bořivoje Srby. Řekl jsem jim pak, že jako jedni z posledních měli to velké štěstí, že v rámci téměř celého svého studia mohli také poslouchat Srbovy přednášky a prožívat s ním jeho semináře. Jejich souhlasná reakce byla naprosto upřímná.
Setkat se s Bořivojem Srbou jako žák s učitelem bylo skutečným štěstím.
Byl pro pedagogické poslání vybaven svým prahnutím po poznání, jež vštěpoval i svým žákům, stejně jako neustávajícím vlastním studiem a bádáním, z něhož se rodila a stále nově napájela jeho invence i erudice. Byl k tomuto poslání také charakterově vybaven svými pevnými etickými zásadami, svou nesmlouvavostí, schopností až vášnivě hájit svůj názor a zároveň o něm vést dialog. V neposlední řadě byl k tomuto poslání vybaven svým instinktem, jímž rozpoznával talent v mladých lidech, kteří mnohdy mohli působit jako extravagantní a provokativní bytosti.
Studenti na chodník před budovou Divadelní fakulty spontánně nasprejovali nápis Bořivoj a ke jménu namalovali velké srdce.
Štěstí stát se jeho žáky měli posluchači JAMU již od roku 1958, kdy začal jen tři roky po svém absolutoriu na téže škole působit jako pedagog a posléze zde s Evženem Sokolovským vedl studium režie. Štěstí měla velká řada studentů herectví – dnes známých osobností českého divadla jako Jiří Pecha, Eliška Havránková-Balzerová, Jana Švandová, František Hromada, Jiří Bartoška, Bolek Polívka, Mirek Donutil a mnoho dalších, kteří se k němu jako k učiteli stále hlásí, ale přímo „dějinné“ štěstí měli Eva Tálská, Zdeněk Pospíšil a Peter Scherhaufer, s nimiž se Srba během jejich studia režie dělil o svou nespokojenost s tehdejším stavem brněnského i českého divadla, podněcoval je k odvážným experimentům a k hledání generačního divadelního výrazu. Štěstí jsem měl i já, když jsem se v roce 1968 stal jeho studentem.
Dramaturg
Vedle účasti na jeho přednáškách a seminářích jsme všichni zároveň mohli v té době sledovat, s jakým nasazením pracuje jako hlavní dramaturg Mahenovy činohry tehdejšího brněnského Státního (dnes Národního) divadla, jímž byl v letech 1959–1967 (po předchozím pětiletém dramaturgickém působením v Krajském divadle později přezvaném na Divadlo bratří Mrštíků). Srbova osobitá, objevná, otevřená, myšlenkově svobodná a odvážně rozkročená dramaturgie přiváděla do českého divadla na jedné straně epicky racionálního Bertolta Brechta a na straně druhé emocionálního vizionáře světového divadla Antonina Artauda. Uváděla v českých premiérách hry Ludvíka Kundery i objevy současné světové dramatiky jako například Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata Petera Weisse a vedle toho jako první k inscenaci přivedla Kopeckého rekonstrukci podkrkonošských lidových náboženských her.
Zakladatel Husy na provázku
Měli jsme štěstí, my i celé české divadlo, že Bořivoj Srba, veden svým hledačským duchem, se nespokojil s tímto velkým dramaturgickým výkonem a počal se skupinou přátel rozvíjet plány na ustavení experimentální činohry v Brně, které posléze přenesl i na půdu JAMU. V září 1967 pak spolu se svými již výše jmenovanými studenty režie, kteří se po absolutoriu v tehdejším českém divadle ocitli – jak on sám napsal – ve vzduchoprázdnu, i s mladými herci a umělci jiných profesí založil Husu na provázku neboli Mahenovo nedivadlo. Ve hvězdném okamžiku své dramaturgické inspirace, poučen studiem divadelní historie a motivován svým bojem s tehdejší cenzurou, vytvořil pro toto sdružení program nepravidelné dramaturgie a jako jeho umělecký šéf a dramaturg jej začal naplňovat.
Štěstím mého života pak bylo, že si mne mezi svými studenty vybral a předal mi svou pozici dramaturga v Divadle na provázku, a přeurčil tak mé životní umělecké poslání, jímž se stalo rozvíjení konceptu nepravidelnosti. Totalitní režim obnovující svou moc totiž Bořivoji Srbovi nezapomněl jeho dramaturgické výboje v Mahenově činohře, které před rokem 1968 pomáhaly posouvat hranice kulturní svobody naší společnosti. Především mu nezapomněl uvedení Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, která pro diváky sjíždějící se na ni z celé Moravy byla magickou, pro komunistický režim násilně prosazující ateismus však nebezpečnou a vyloučil jej po roce 1970 z dalšího veřejného uměleckého života i pedagogické činnosti.
Bořivoj Srba tehdy odstoupil z uměleckého vedení Divadla na provázku, obávaje se, že zavržení, jímž byl totalitním režimem postižen on osobně, může jím vedenému divadlu stát v cestě za získáním profesionálního statutu. Divadelní vize, kterou vtělil do programového konceptu nepravidelné dramaturgie, mu byla cennější než jeho osobní postavení při její realizaci.
I v této těžké chvíli svého profesního i občanského života však zůstal otevřeným. Nepřestal učit. Ve svém ne příliš velkém, knihami, studijními materiály a obrazy přátel zaplněném tehdejším bytě konal dál semináře pro několik nejbližších žáků. Jeho byt byl také nadále otevřen Divadlu na provázku, abychom zde vedli – často bouřlivé, ale vždy myšlenkově vášnivé – debaty o našem uměleckém směřování. V tehdejší šedivé době to pro nás byly vzácné chvíle hluboce důvěrných přátelských setkání, nad nimiž jako strážný anděl, stejně jako nad celým Bořivojovým životem, bděla s laskavě starostlivým úsměvem paní Srbová.
I když na tváři nosil spíše podmračený výraz, který byl vyvoláván jeho permanentním myšlenkovým soustředěním, byl Bořivoj Srba člověkem empaticky přátelským. Blízký okruh jeho přátel tvořili básníci, výtvarníci, lidé dalších uměleckých profesí a samozřejmě také divadelníci – osobnosti brněnského i českého uměleckého a kulturního života jako Jan Skácel, Adolf Kroupa, Klement Bochořák, Ludvík Kundera, Vilém Reichmann, Robert Hliněnský, Miroslav Šimorda, Jan Rajlich, Alois Hajda a další, s kterými se scházel a také s nimi podnikal dlouhé pěší výlety do okolí Brna. Z této skupiny také vzešel v druhé polovině šedesátých let podnět k založení Sdružení Q.
Srbova setkání s přáteli – mezi nimiž je nutné také za ty pražské jmenovat alespoň Evžena Turnovského a Ivana Vyskočila – byla vždy naplňována zaujatými a závažnými rozhovory o umění, kultuře i stavu společnosti, aniž by v nich chyběla čistá radost.
Historik a teoretik
Svou hlavní profesní energii v sedmdesátých a osmdesátých letech pak přenesl na práci divadelněteoretickou a historickou v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV v Praze. Toto pracoviště se pro něj stalo záchranným azylem, který mu dovolil strávit dobu svého zavržení v plné práci a zároveň poskytl jemu i jeho rodině nejnutnější obživu k přežití. Za to patří tomuto ústavu a lidem, kteří mu práci v něm umožnili, vyslovit velký dík.
Bořivoj Srba vytvořil v oboru teorie a dějin divadla i obecné kulturní historie velké dílo. Podílel se na monumentálních Dějinách českého divadla, s Eugenií Dufkovou byl editorem a spoluredaktorem třísvazkové encyklopedie Postavy brněnského jeviště. Mezi dalšími kolektivními díly si dále především cenil svého spoluautorství na svazku Československé vlastivědy věnovanému divadlu, jehož distribuce byla po vydání zakázána. Způsobil jsem mu velkou radost, když jsem v polovině sedmdesátých let dvě z těchto knih nějakým zázrakem uniknuvší tomu zákazu koupil v antikvariátu v Kroměříži a jednu mu přinesl. Mohl jsem tak trochu vyrovnat dluh za to, že mne a mé režisérské kolegy z Divadla na provázku obdaroval svým Poetickým divadlem E. F. Buriana, které bylo ještě ve formě tiskových archů v roce 1971 uzavřeno do sklepení JAMU a Srbovi se podařilo zachránit a poskládat jen několik málo svazků. Jeho poznání, rekonstrukce a interpretace tvorby E. F. Buriana byly darem, jenž silně ovlivnil naši tvorbu a myšlení o divadle a působí na studenty dodnes.
Bibliografie vědeckých prací Bořivoje Srby dnes čítá více než sto šedesát děl, vedle autorského podílu na těch kolektivních zahrnuje významné samostatné knižní monografie jako Umění režie, Múzy v exilu, Řečí světla, Více než hry, V zahradách Thespidových a další, řadu obsáhlých studií v odborných českých i zahraničních revuích a vedle toho nespočet menších textů.
V roce 2010 obdaroval svou Husu na provázku publikací s mahenovským názvem Vykročila husa a vzala člověka na procházku: Pojď!, v níž na téměř sedmi stech stranách dokumentů a studií zachytil prvních pět let její tvorby.
Při našem posledním setkání na počátku března, v malém, ale promyšleně opraveném husovickém domku, v němž se svou paní sídlil od devadesátých let, jsem jej zastihl – přestože byl v rekonvalescenci po vážné únorové operaci – v jeho intelektuálním „orlím hnízdě“, v podkrovní pracovně – zarovnané od podlahy po trámoví knihami a archivními škatulemi naplněnými výsledky jeho bádání – v plné práci na další knize o českém divadle za okupace Prozření Genesiovo. Během několika – pro mne dnes nesmírně vzácných – hodin mi v jakémsi osudovém spěchu líčil, co všechno má rozděláno a ukazoval podklady pro další rozpracované knižní monografie…
Bořivoj Srba pracoval intenzivně a s plným nasazením doslova až do posledního dne. A jeho dílo je velkým štěstím české teatrologie.
Bezprostředně poté, kdy i je zasáhla smutná zpráva, studenti na chodník před budovou divadelní fakulty spontánně nasprejovali nápis Bořivoj a ke jménu namalovali velké srdce. Divadelní fakulta a celá Janáčkova akademie měly štěstí, že – zde je namístě napsat vzácné jméno se všemi tituly – prof. PhDr. Bořivoj Srba, DrSc., byl jejím pedagogem. Roku 1990 – kdy zároveň na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity počal budovat Ústav divadelní a filmové vědy, který pak až do roku 2000 vedl – byl spolu s Josefem Kovalčukem hlavním iniciátorem vzniku samostatné Divadelní fakulty JAMU, založil zde pak a vedl ateliér divadelní dramaturgie Studio D, založil a řídil Kabinet pro výzkum dramatu a divadla, byl jedním z iniciátorů doktorského studia a poté dlouhou dobu předsedal jeho oborové radě, působil v uměleckých radách – fakulty i celé akademie – a tak dále…
Nemohu vyjmenovat celé spektrum jeho aktivit, s plnou vážností však mohu prohlásit, že byl živoucím – odborným i etickým – ohniskem divadelní fakulty.
A mohu k tomu dodat, že jím byl i v prostředí brněnského divadla, což naše město pojmenovalo tím, že mu udělilo v roce 1996 Cenu města Brna v oboru dramatických umění. A byl jím i v českém divadelním prostředí – především pro moji generaci – proto byl v prosinci 1989 zvolen prvním předsedou svobodně založeného profesního sdružení Divadelní obec, proto jej patnáct let poté alternativní festival Next Wave ocenil pojmenováním „Živoucí poklad“.
Bořivoj Srba živoucím pokladem českého divadla skutečně byl a nepřestane jím být.
Komentáře k článku: Setkat se s Bořivojem Srbou bylo štěstí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
