Divadelní noviny > Burza Kontext
Setkávání
Na jeviště Řeznické naběhli tři ostří hoši – Dušek, Kužílek a Borna. Vizita. Huby jim jely jak namazané, bez pauzy a oddechu, jako když zapálíš rachejtli a oheň tryská, jako když vhodíš minci a šílený orchestrion se rozjede, ratatatatatata – jednotka zvláštního nasazení – a jejich kulometná palba nás málem roztrhala výbuchy smíchů, jen jsme lapali po dechu. Vystříleli do nás přebytky své energie, nehorázné vitality a imperativní kategoričnosti. Byli mladí, skvostně pohotoví, rozhněvaní, drzí a nemilosrdní – skoro z nich šel strach. Smějící se bestie.
Vídali jsme se v těch časech před listopadem ’89 jen jako generačně i politicky spříznění známí. Až někdy na podzim v roce ’90 jsme se s Honzou sblížili víc. Bylo to po představení Mojžíše, kterého jsme s kladenským divadlem hráli v rámci festivalu Her českého baroka – zvláštní náhodou zrovna v Divadle Jiřího Wolkera. A v tamním klubu jsme pak s Arnoštem Goldflamem, čarodějem vtipu a rozkošných historek, a Bornou, jeho učněm z HaDivadla, který si s mistrem v ničem nezadal, strávili nezapomenutelný večer. Honza nás tehdy provždy okouzlil svým vypravěčským uměním, bystrostí, vtipem i kamarádskou vstřícností.
Když jsme o dva roky později dostali nabídku ze smíchovského Labyrintu, těšili jsme se, že se budeme s Honzou, který tam tehdy pracoval, potkávat častěji. Ale tou dobou už zakládal s Evou Měřičkovou Dejvické divadlo, z něhož se svými studenty zakrátko vytvořil věhlasnou scénu. Chodili jsme tam na ně s nadšením. V té době už ho ale pronásledovaly i ataky nemoci, jejíž diagnóza ještě nebyla stanovena…
Kolem Vánoc r. 95, když jsme spolu s několika herci Labyrintu už byli na volné noze, nám volal Petr Pavlovský, že bude konkurz právě na Divadlo Jiřího Wolkera, jehož tehdejší název zněl Divadlo na Starém Městě, a Pavlovského napadla „geniální“ myšlenka, abychom se do něj přihlásili společně s Bornou a „dejvičáky“. Připadalo nám to dost bláhové, když naši herci se vzájemně ani pořádně neznali – jak bychom tedy mohli začít pracovat společně a rovnou v tak velkém divadle? A Borna, přítel bláznivých nápadů, nám volal vzápětí. Vždyť si společně tak rozumíme, jim prý už je nějak v Dejvicích těsno a my zas nemáme prostor vůbec, a společně do startu že bychom měli repertoár hned. Tak což se dát dohromady… A meldoval, jak to jen on uměl, až jsme mu uvěřili. Pokus vyšel. Dostali jsme divadlo na základě společně sepsané koncepce. Název, který se ještě ani nevžil, jsme změnili vzápětí, na Divadlo v Dlouhé. Utvořili jsme kolektivní vedení, tzv. BOBŠ (rozuměj Borna/Otčenášek/Burešová/Šálková), a dohodli se, že v případě hlasování o nějaké sporné otázce budeme mít já se Štěpánem jen jeden hlas, abychom Honzu nepřevážili, a ředitelka případný pat rozhodne svým hlasem. Ale v praxi jsme tohle pravidlo vlastně nikdy nepoužili. Vždycky jsme byli schopni se domluvit a většinou jsme se – hlavně díky Honzovým historkám – při těch poradách i hodně nasmáli. Anekdoty chrlil, a jak známo, dělal si legraci i ze své nemoci. Například nadšeně vypravoval, jak ho potkal soused z ulice: Tak co, pane Borna, dlouho jsem vás neviděl, zdravíčko slouží? – Ále, našli mi roztroušenou sklerózu. – Nic si z toho nedělejte, já jsem mladší než vy a už taky zapomínám! – To ještě když chodil. Posléze jsme porady vedení přesunuli za ním na Spořilov, kde nám po dokumentech na stole pochodovala kočka Maruna, a výroční pohovory s herci jsme s ním vedli alespoň přes skype. Někdy nám vypadlo spojení… Ten pocit máme i teď. Protože i když fyzicky mezi námi v divadle poslední dobou už moc nebýval, byl tam s námi vlastně pořád. A pořád bude, ať to zní jakkoli pateticky – což nenáviděl. A nejspíš by na to řekl, jako ta holčička, která při představení Kdyby prase mělo křídla po jedné zvlášť dojemné scéně vstala a drsným hlasem na celé divadlo oznámila: Asi pudu kadit.
Hana Burešová
Štěpán Otčenášek
Komentáře k článku: Setkávání
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
