Shakespeare in Prague: Imagining the Bard in the Heart of Europe
Rozhovor s Josephem Brandeským, Vlastou Koubskou a Barborou Diego Rivera Příhodovou
Columbus Museum of Art v Ohiu ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem a Národním muzeem vystavuje od 9. února do 21. května scénografické návrhy, fotografie, kostýmy a makety k významným českým inscenacím her Williama Shakespeara od počátku 20. století po současnost. Výstava se přesune od 10. července do 30. září 2017 na University of the Incarnate Word v San Antoniu v Texasu.
Pane profesore Brandesky, co vás přivedlo k zájmu o české divadlo?
Prvním impulzem pro mou studii o české scénografii byla návštěva Jaroslava Maliny na Kansaské univerzitě v roce 1987. Vystavoval tu své návrhy a měl i několik přednášek. Poté mě mnohokrát navštívil na Ohio State University v Limě a navrhl pro nás tři představení – poslední v roce 2004. Po třech výstavách s ruskou tematikou jsem se podílel již na pěti projektech českého divadla. Spolupracoval jsem se skvělými českými odbornicemi Helenou Albertovou, Ninou Malíkovou a Vlastou Koubskou, které zásadně ovlivnily moje názory na českou scénografii.
Jak vznikla myšlenka představit v USA českou shakespearovskou scénografii?
Přišli s ní Barbora Příhodová, Pavel Drábek a Christian Billing v roce 2013, kdy jsem v Ohiu dokončil soubornou výstavu českých loutek Strings Attached – Czech Puppet. Zúčastnil jsem se sympozia na Masarykově univerzitě v Brně, kde mě požádali, abych popřemýšlel o výstavě české shakespearovské scénografie. Projekt mě zaujal hlavně tím, že se dotýká Shakespearovy popularity a kulturního vlivu, který má na diváky, jejichž rodným jazykem není angličtina. Měl jsem za to, že bude skvělé představit problém kulturní transcendence / mezikulturní výměny americkým divákům.
Shledal jste odlišnosti amerického a českého přístupu k Shakespearovi?
To, co odlišuje naše země, je svoboda, s jakou k Shakespearovi přistupují čeští scénografové a režiséři – alespoň pokud mluvíme o důležitých dílech Jana Štěpánka a Jany Prekové. Poloha České republiky ve středu Evropy ji předurčuje k tomu, aby byla na předních místech, pokud jde o inscenaci Shakespearových her.
Kurátorek jednotlivých částí výstavy jsme se dotázali: Která témata ve svých expozicích považujete za nejpodstatnější?
Vlasta Koubská: V „historické“ části expozice (do roku 1945) jsem chtěla především ukázat prostřednictvím scénických a kostýmních návrhů výrazný kontrast mezi tradičním iluzivním a realistickým viděním scénického prostoru a nástupem moderních výtvarných směrů. V kontrastu k Purkyňovým kostýmům shakespearovských postav jsem zdůraznila výtvarné návrhy Josefa Weniga, Františka Tröstera a Františka Zelenky. Geneze Trösterova Hamleta pomohla divákům pochopit metodu moderního prostorového uvažování, Zelenkův Richard III. z Terezína připomněl krutosti holocaustu. Hofmanovým inscenacím Bouře, Hamleta a Krále Leara je věnována mimořádná pozornost, zahrnuje i rekonstrukci kostýmu Ofélie a trojrozměrnou digitální rekonstrukci proměn jednotlivých obrazů – obě jsou dílem amerických kolegů. Surrealistické vize Františka Muziky pro Bouři a Večer tříkrálový prokazují, jaké nové ideje bylo možné nacházet v geniálních textech a sdělovat je prostřednictvím obrazové složky inscenace. Akční scénografie je zastoupena Jaroslavem Malinou, Otakarem Schindlerem a Martou Roszkopfovou vesměs z amerických sbírek.
Barbora Diego Rivera Příhodová: „Současná“ sekce výstavy představuje shakespearovské inscenace zhruba posledních třiceti let, tedy povětšinou z doby porevoluční. Ve výběru jsem se zaměřila na inscenace s výrazným výtvarným gestem, z nichž mnohé bychom mohli označit za postmoderní, případně postdramatické, tedy takové, ve kterých inscenátoři, scénografy nevyjímaje, zásadním způsobem zasahují do dramatické předlohy – vytvářejí nové scénické obrazy, v nichž dochází ke kolážovitému míšení žánrů i stylů a vnášení mimodramatických kulturních a historických prvků, jako je popkultura, či odkazů k jiným inscenacím. Jedním z témat je role scénografa jako právoplatného spoluautora inscenace, je pro českou divadelní tradici typické a v tomto typu inscenací obzvlášť zvýrazněné. Snažila jsem se proto poukázat na různé způsoby a pracovní postupy, ať už čistě výtvarné a řemeslné, či více dramaturgicko-režijní, jakými mohou scénografové přispět do významové výstavby inscenace, případně vytvářet společensko-politické komentáře. Dřívější kritiku politického režimu však nyní nahrazují odkazy k traumatické minulosti, které snad můžeme chápat jako snahu se s ní vyrovnat. Expozice také upozorňuje na různé podoby a proměny scénografického média, tedy návrhů, modelů a počítačových vizualizací.HER
Komentáře k článku: Shakespeare in Prague: Imagining the Bard in the Heart of Europe
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
