Divadelní noviny > Příloha

Shakespeare je droga

Martin Hilský je Česká hlava. Titul, udělovaný vědcům z oblasti přírodních věd, dostal letos anglista,  který přeložil celé Shakespearovo dílo. Ale nejen to. Ze všech českých překladatelů vykonal patrně nejvíc  pro popularizaci Shakespearova díla i osobnosti. A má z toho stejnou radost jako z pozvání na prestižní  světovou konferenci. Anebo možná i větší. O jeho cestě k Shakespearovi a publiku je tento rozhovor.

Zdá se, že jste neztrácel čas. Angličtinu jste se prý učil už od školky?

To je pravda. Maminka vystudovala koncem třicátých let anglistiku a komparatistiku. Já jsem narozený roku 1943 a hned v šestačtyřicátém roce mě dala do anglické školky, které v té době ještě existovaly. Ovšem já si z toho nic nepamatuju, z té doby na mně angličtina nezanechala žádné stopy. V základní škole jsem se už, vzhledem k panující ideologii, angličtinu neučil, ale maminka mi zařídila soukromé hodiny. Na střední škole jsem pak měl francouzštinu, latinu, samozřejmě ruštinu a jako koníčka právě angličtinu. A někde tam to začalo.

Zdá se, že jste od dětství neměl jinou možnost než stát se anglistou. To ale není zrovna klukovský sen. Vy jste nechtěl být popelářem nebo kosmonautem?

Každý pořádný kluk chce být mašinfírou, ale já jsem odmalička tíhl – a to jsou asi geny – ke slovu a literatuře. Doma jsme měli velkou knihovnu, a protože máma byla japanoložka, vyrůstal jsem mimo jiné i na japonské a čínské literatuře. A za mé tíhnutí k angličtině mohou nejspíš zase knihy. Jako kluk jsem četl kdeco, samozřejmě verneovky, ale v anglické literatuře jsem měl velkou zálibu a kvůli ní jsem se v roce 1960 pokusil dostat na pražskou katedru anglistiky, což se mi k mému překvapení podařilo. Jako pedagog této katedry musím říct, že já bych dnes sám sebe s mými tehdejšími znalostmi rozhodně ke studiu nepřijal.

Naštěstí vaši tehdejší pedagogové byli jiného názoru. Ale vy jste kromě anglistiky studoval i hispanistiku. Jak jste přišel zrovna ke španělštině?

Nejdřív jsem kromě anglistiky studoval bohemistiku. Ale můj kamarád, jehož vlivu jsem podléhal, mi řekl, že španělština s angličtinou otevírá člověku celou Ameriku. Měl pravdu, takže jsem s ním ve druhém ročníku přešel z bohemistiky na hispanistiku. Dodnes si nejsem jistý, zda to bylo dobře, protože studium češtiny by pro mě jakožto překladatele vůbec nebylo od věci. Nicméně stal jsem se hispanistou a objevil jsem si zase jiný svět. Dnes už se za hispanistu nepokládám, pohltila mě anglistika a ztratil jsem ve španělštině praktické schopnosti. Když hrajete na klavír a denně necvičíte, také nemůžete být dobrý klavírista. Četl jsem španělskou literaturu španělsky, to ano, ale uplatnit španělštinu jsem neměl příležitost. Kromě vojny.

Jak na české vojně mladý muž uplatní španělštinu?

Nastoupil jsem na Vojenskou akademii Klementa Gottwalda, zbraň jsem ani nezahlédl, zato jsem pro armádu překládal z nejrůznějších jazyků, dokonce i z těch, které jsem dobře ne­uměl, třeba z němčiny. Jako první jsem přeložil z francouzštiny stať o strategii a o tom, že nukleární zbraně jsou zárukou míru. Stálo tam: Přeložil vojín absolvent Martin Hilský, a tak to byl vlastně můj první profesionální překlad. Španělštinu jsem uplatnil, když do Prahy přijeli kubánští šachisté, ale tím to skončilo.

Od vojenské strategie a kubánských šachistů k Shakespearovi to je opravdu krkolomný oblouk…

Je to opravdu poněkud neobvyklá dráha. Ale celá ta moje vojenská epizoda byla dost netypická, a to i po vojenské stránce. Učil jsem plukovníky, dokonce i jednoho generála a oni vznesli dotaz, proč že jsem pořád jen vojín absolvent. Říkal jsem jim, že mi to nevadí, ale ono jim to vadilo, tak mě povýšili na četaře. Jenže pak se přišlo na to, že jsem nebyl svobodníkem, ani desátníkem, takže to začali řešit. A musel jsem se zpětně stát desátníkem, abych se mohl stát četařem. Bylo to celé absurdní.

O účinkování s Johnem Cagem a není kýbl jako kýbl

Po studiích a vojně ale stále nevedla vaše cesta k Shakespearovi. Začal jste překládat soudobou americkou prózu…

Byly to povídky amerického humoristy Ringa Lardnera. Psal se rok 1973, což si pamatuji, protože se mi narodil první syn Kryštof a Kodeš právě vyhrával Wimbledon. A já jsem žehlil plínky, koukal při tom na televizi a překládal Lardnera. Byl jsem na to velmi pyšný. Bylo mi třicet let, což je z dnešního pohledu pozdě, mladí lidé dnes začínají o hodně dřív. Jenže já jsem z generace s daleko nižším sebevědomím, takže jsem předtím šest let psal pro nakladatelství Odeon doslovy. Ale také mě to bavilo. Lardner byl úžasný autor, jeho povídky jsou velmi dialogické a mě už tehdy dialog moc zajímal.

Už předtím jste se dostal do kontaktu s živou americkou kulturou jako tlumočník ministerstva kultury…

To byla vynikající jazyková praxe, při které jsem se vlastně naučil pořádně anglicky. Když přijedete do Anglie, tak se tam vždycky nějak domluvíte, ale když sem přijede někdo z Anglie a vy mu máte překládat naši realitu, a zvláště tehdejší socialistickou realitu, tak to se dost zapotíte. Měl jsem za sebou studium lingvistiky, angloamerické literatury, teorie jazyka a mnohého dalšího, co patří k univerzitnímu vzdělání, ale praktickou angličtinu jsem se naučil doslova na ulici, při živém denním tlumočení.

Asi jste při tom ledacos zažil…

Příhody z mé tlumočnické praxe by nám vystačily na celé hodiny vyprávění. Některé z nich byly až divadelně komické, třeba když starosta Bombaje ztratil při slavnostním obědě v bratislavském hotelu zuby a když bez nich pronášel svou pečlivě připravenou řeč, nebylo mu rozumět ani slovo, takže jsem jeho projev musel hodně improvizovat. Ale jedno z těch tlumočnických setkání bylo pro mě osudové, ačkoli jsem to tehdy samozřejmě vůbec netušil.

V roce 1964 přijel do Prahy newyorský soubor Modern Dance Company. Byla to velká událost. A s šéfem souboru Mercem Cunninghamem přijel i výtvarník Robert Rauschenberg, tehdy absolutně neznámý, nikdo netušil, že jeho obrazy budou viset v Národní galerii ve Washingtonu, a také pianista a skladatel John Cage, později významný představitel konkrétní hudby. Jenže u nás tehdy abstraktní malba i konkrétní hudba byly na seznamu podezřelého umění. Jako tlumočník přidělený ministerstvem kultury jsem žil v přímém kontaktu se souborem, dělal jsem s nimi úplně všechno – přibíjel podlahovou krytinu pro tanečnice, vyřizoval vzkazy, a Cage mě při vystoupení ve Sjezdovém paláci dokonce pověřil uměleckým úkolem! Můj první umělecký výkon v životě byl velice náročný: do jedné ruky jsem dostal stopky, do druhé veliké dřevěné štafle. Stál jsem v zákulisí a v jistou chvíli jsem měl jedno křídlo štaflí zvednout a na zlomek vteřiny přesně pustit tak, aby štafle práskly o sebe. Povedlo se mi to a byl jsem na sebe velmi pyšný. Cage tam měl také nezapomenutelné vystoupení: táhl prázdný plechový kbelík po drsném povrchu pódia z levého portálu do pravého, dělalo to rámus a publikum šílelo nadšením. Měl obrovský aplaus. Z portálu se mnou jeho akci napjatě sledovala uklízečka, koneckonců byl to její kýbl. Kroutila nad tím hlavou, a když koncert skončil, vzala kýbl a před prázdným sálem ho táhla stejným způsobem po pódiu jako Cage. Jenže jí nikdo netleskal, tak ho položila a zase kroutila hlavou. A já jsem pochopil, že nezáleží na tom, CO kdo dělá, ale KDO co dělá. To je jak z Hrabalovy povídky.

Ale setkání s Modern Dance Company bylo úžasné, byl to můj první kontakt s divadlem a zákulisím, prožíval jsem s nimi trému před představením i radost, když se povedlo. Doprovázel jsem je do Ostravy, a když jsem se s nimi loučil před jejich odjezdem do Polska, bylo mi hodně smutno, protože jsem věděl, že už je nikdy neuvidím.

Nicméně, vaše setkání mělo pokračování…

Jenže to jsem tehdy nevěděl. Po čase mi přišel dopis s oficiálním pozváním na týdenní pobyt do New Yorku s tím, že hradí všechny náklady. Oběhl jsem s ním všechny instituce, jež byly k vyřízení takového pozvání tehdy nutné, a nakonec mě pustili. Žil jsem dotud v socialistickém Československu, nejdál jsem byl v Polsku a New York byl pro mne absolutním zjevením. Nikdy nezapomenu na okamžik, když jsem se vynořil z metra na Manhattanu, to byl kulturní šok. New York, to není Amerika, tím méně Evropa, to je prostě New York. Bydlel jsem v rodině majitele Pocket Theatru přímo v centru umělecké bohémy v Greenwich Village. Jako student jsem miloval beatniky a celou tu atmosféru, a teď jsem se ocitl přímo uprostřed, můj domácí mě bral na představení La Mamma a dalších divadel, na večírky, výstavy a já žil doslova v jiném světě.

O to tvrdší musel být pro vás návrat?

Byl, ale ozvala se dramaturgie pražského Národního divadla s nabídkou, abych pro ně přeložil Kennedyho děti Roberta Patricka, což byla hra, která se hrála právě v Greenwich Village a dějově z něho čerpala. Já sice nevěřím na Prozřetelnost, ale, jak říká Hamlet Horatiovi, jsou věci mezi nebem a zemí, o kterých věda nemá ani potuchy. Tak jsem hru přeložil, ale asi bych ji netlumočil tak věrně, kdybych ji v těch místech předtím sám neprožil. Když jsem tam daleko později přijel znovu, tak už jsem tam ta místa nenašel.

Akademický rok ve svobodném Oxfordu

Vaším druhým kontaktem se západním světem byl studijní pobyt v Oxfordu. Jaký byl dotek se staletou univerzitní tradicí?

V květnu 1968 jsem byl vyzván kulturním oddělením britské ambasády, abych se zúčastnil konkurzu na místo na oxfordské koleji Linacre College. Když jsem viděl, že na to jediné místo se hlásí fyzici, chemici, sociologové, lékaři, tak jsem sice absolvoval pohovor, ale pak jsem to pustil z hlavy, protože jsem věděl, že humanitní obory jsou většinou až na konci dlouhé řady žadatelů. Do toho přišel srpen 1968. Moje budoucí žena Kateřina byla jako au pair v Anglii a ve chvíli, kdy se vrátila, tak já jsem dostal dopis, že se mám do čtrnácti dnů dostavit do Oxfordu na roční pobyt.

A opět jsem se ocitl v úplně jiném světě. Na filozofické fakultě jsme žili v uzavřeném světě, pluralita názorů prostě neexistovala. A v oxfordské koleji pro postgraduální studenty bylo všechno jinak, už od společenského života. V Praze jsme narychlo hltali oběd v menze, kdežto v Oxfordu se stolovalo ve starobylé síni s vyvýšeným stolem pro senior members. Já jsem sice tehdy, na rozdíl ode dneška, nebyl „senior“, nicméně jako zahraniční host jsem byl pozván k privilegovanému stolu. Brzy jsem odtamtud utekl, chtěl jsem sedět se svými „mladými“, ovšem principál, obdoba našeho děkana, pro mě osobně přišel a vrátil mě k „vysokému stolu“, kde světové kapacity vedly diskuse o věcech vznešených i o tom, kdo vyhraje letošní závody osmiveslic. Oxford byl pro mě přínosný i vášnivými diskusemi. Diskutoval jsem s italským marxistou, portugalským protofašistou a mezi tím s dvaceti odstíny amerických a britských liberálů, prostě jsem se ocitl uprostřed multikulturálního světa dvacet let před tím, než se ten pojem začal používat. A to bylo možná ještě větší obohacení než studium samo. I když i to bylo zázračné. U nás jsem trpěl nedostatkem odborných knih, zatímco tady bylo na regálech úplně všecko a do tří minut mi přinesli, cokoli jsem chtěl. Takže ten akademický rok byl pro mě nesmírně přínosný. Pak jsem se vrátil, spadly šraňky a na dvacet let bylo po všem.

Vy jste neuvažoval o tom, že byste tam zůstal?

Získat azyl ve Velké Británii by nebyl problém, nálada vůči nám byla jak kvůli srpnu 1968, tak i kvůli Mnichovu 1938 (bylo to krátce po odtajnění archivních dokumentů mnichovského jednání) neobyčejně vstřícná. Navíc Oxford je skvělá platforma pro akademický postup kdekoli na světě, včetně Ameriky. Ale já jsem se vrátil jak z osobních, tak i profesních důvodů. Měli jsme tu se ženou rodiče, mně sice v roce 1968 zemřela matka, ale byl tu otec se sestrou, ale hlavně: emigruje ten, který chce, anebo musí, vždycky je to osobní rozhodnutí a já jsem se rozhodl neemigrovat. A z profesního hlediska jsem věděl, že vize mé budoucí práce je spjata s řečí. Takže jsem si řekl, že budu užitečnější v Československu než v Americe, kde bych byl třeba jen jedním z mnoha učitelů anglické literatury. A ukázalo se, že jsem měl pravdu. Jednu věc jsem ale tehdy nedohlédl: nedokázal jsem si představit, že se vracím do zavřených dveří. Nicméně toho nelituji a doufám, že i za těch dvacet let, která zejména zpočátku znamenala naprostou dobu temna, se mi podařilo udržet hladinu lidské slušnosti a snad i určitou profesní laťku. Samozřejmě nejen já sám, ale i ostatní, a to za podmínek, které byly hodně těžké. Ale na ty dva pobyty nikdy nezapomenu, protože mi změnily život. Ono to zní pateticky, ale v pracovním slova smyslu to platí stoprocentně. Ale pozměnily mě i názorově. Beru to jako velký dar. Určitě jsem nebyl lepší než ostatní, jen jsem měl větší štěstí.

Od Amadea a Salieriho k Pukovi

Jak jste se od americké bohémy a oxfordských diskusí dostal k divadlu? Naše cesty se protly v roce 1983 při uvedení Shafferova Amadea, který se ve vašem překladu hrál současně v libereckém Divadle F. X. Šaldy, kde jsem tehdy dramaturgovala, a v Městských divadlech pražských…

K překladu Shafferova Amadea mě oslovil režisér Karel Kříž. Hru jsem neznal, ale zaujala mě. Zatímco Kennedyho děti nebyla hra v pravém slova smyslu, ale vlastně pět monologů, Amadeus byl můj první skutečný dramatický text. Při překládání jsem narazil na spoustu otázek, které se pak vynořily i v Shakespearovi. Shaffer vložil do hry obrovskou diskrepanci mezi Mozartem coby hudebním gé­niem a tím, jak se chová a jak mluví. Byl jsem postaven před problém, jak překládat vulgarity, co jeviště unese a co ne. Navíc každý jazyk má slang vulgarit nastavený úplně jinak a doslovným překladem zradíte vlastní kulturu i samotnou hru, protože ta by měla u nás úplně jiné přijetí než u britského publika, jež je vůči vulgaritám na jevišti benevolentnější. Amadeus pro mě znamenal i první kontakt s velkými hereckými osobnostmi, jako byl Václav Voska, který měl hrát Salieriho v Křížově inscenaci, a po jeho úmrtí s Borisem Rösnerem, s nímž mě pak pojilo velké přátelství, dokonce mě i režíroval v mých pořadech na Letních shakespearovských slavnostech.

Od Amadea už vedla cesta k vašemu prvnímu Shakespearovi…

Po Amadeovi mě Karel Kříž požádal o překlad Snu noci svatojánské. A tak přišla další z životních křižovatek, na nichž se ocitáte bez vlastního přičinění. A někdy je to i věc odvahy, což byl tento případ. Kříž chtěl Shakespeara současného a moderního, jenže za tím se skrývá desatero přístupů a řešení. A já jsem si byl vědom, že na rozdíl od Kennedyho dětí i Amadea (tam sice existoval překlad Ivo T. Havlů, ale úplně jiné verze), kde jsem překládal věci dosud nepřeložené, v případě Snu noci svatojánské tu bylo pět či šest českých překladů. A když jsem si v nich začal číst, zjistil jsem, že samozřejmě vůbec nejsou špatné. Já jsem vyrůstal na Saudkových překladech, které nahradily Sládka, jehož jsem si vážil, znal jsem překlad Aloise Bejblíka, takže jsem váhal a kladl si otázku: Proč překládat Shakespeara pošesté nebo posedmé? A rok jsem se s tím rovnal.

Kdyby nepřišla nabídka od Karla Kříže, překládal byste vůbec Shakespeara?

Právě že asi ne. Ta nabídka byla nečekaná a říkám upřímně, že nebýt jí, tak bych pravděpodobně Shakespeara překládat nezačal. A ani tehdy jsem o tom nebyl přesvědčený.

Ale Karel Kříž – a za to jsem mu velmi zavázán – mě přijal jako partnera, ačkoli jsme se předtím neznali a hodně se mnou o tom překladu mluvil. A to před ním, během něho i o již existujícím textu. A nejen o něm. Ocitl jsem se v pozici jednoho z členů tvůrčího týmu a byl to pro mě další krok na cestě k divadelnímu dílu. Práce překladatele je velmi osamocená, kdežto tady jsem se ocitl uprostřed lidí z úplně jiných oborů, které spojoval stejný úkol a tím je idea inscenace. Navíc jsem věděl, že překládám pro konkrétní herce. Borise Rösnera jsem měl okoukaného už ze Salieriho v Amadeovi, což byla výhoda, a já jsem celý překlad Snu noci svatojánské koncipoval od postavy Puka. Karel Kříž chtěl, aby v něm bylo něco keltského, což byla jeho ryzí intuice, ale správným směrem, protože už jméno postavy je z keltského „pouka“, což znamená ďáblík nebo ďábel. To není ta roztomilá bytůstka, kterou v minulosti hrály slečny v baletních šatečkách, tady to bylo drsné keltské stvoření, ne zlé, ale škodolibé, mužsky, drsně hravé, tak, jak Boris býval. A když jsem si inscenační představu Puka pro sebe začal skicovat a srovnávat se Saudkem a Bejblíkem, najednou jsem zjistil, že spousta věcí je jinak než v jejich překladech. To mi dalo sílu jít dál a hra mi začala vylézat po svém, což mi vrátilo sebevědomí.

Dobrodružství zvané překládání Shakespeara

Sen noci svatojánské patří k nejsložitějším hrám. Je pro člověka, který začíná překládat Shakespeara, dobré, když hned první text je tak náročný?

Pro mě to bylo požehnání, a to hned ze dvou důvodů – jednak jsem tíhl ke komediím, takže bylo dobře, že jsem s nimi začal, a pak bylo výhodné, že to byly rané komedie, čímž jsem vlastně respektoval časovou souslednost vzniku Shakespearových her. A tím, jak jsem v překládání postupoval, se mi otevíraly další a další dveře a nové, bohatší souvislosti. I ta poslední hra mi osvětlila něco třeba o té první. To je nekonečně dobrodružný proces.

Jak jste se napoprvé popral s náročností Shakespearova textu?

Byl to křest ohněm, trýzeň i radost, když už jsem věděl, že si za tím překladem mohu stát. Přitom jsem v tom prvním překladu hřešil, experimentoval jsem s blankversem, chtěl jsem ho předělat, měl jsem pocit, že mě blankvers svazuje v touze být co nejpřirozenější, prostě jsem byl ikonoklastický. Ale měl jsem štěstí v osobě dramaturga Jaroslava Krále, který byl klasický filolog a taky trošku pedant, a i když v případě Snu nebyl dramaturgem inscenace, tak mi zpětně vytkl, že ho můj blankvers v prvním překladu tahal za uši. A když jsme spolu pak dělali inscenaci Marné lásky snahy, opět v režii Karla Kříže, ale už pro činohru Národního divadla, tak mě držel pěkně zpátky a to bylo moc dobře. A já jsem pak zpětně i Sen z hlediska dodržování blankversu trošku umravnil. Můj překladatelský vývoj šel cestou postupného ukázňování se. Řemeslo si lze osvojit poměrně rychle a blankvers se naučí každý, ale to vám ještě nepomůže přeložit Shakespearův monolog, to jsou dvě zcela různé věci.

Vašim překladům je někdy částí odborné veřejnosti vytýkána až přílišná hravost se slovy, minuciéznost až filigránské slovní vypracování…

Vím o tom, ale já si za tím stojím. Jde o jen míru. Nechal jsem se asi tak dvakrát až třikrát unést svým jazykovým temperamentem a možnostmi, které čeština nabízí, třeba v morfologii sloves – takové to „brouzdal, při­brouz­dal, ubrouzdal, rozbrouzdal, ne­do­brouz­dal“, což v Paničkách krásně funguje. Proti tomu ve Večeru tříkrálovém jsem to po konzultaci s originálem zpětně trochu zredukoval. Ale v Shakespearovi ty hříčky jsou, a to velmi četné. Třeba v Marné lásky snaze je to motor, který hru žene kupředu, a to jak v originále, tak v mém překladu. To nelze pominout. Pro mne je tahle Shakespearova hra se slovy radost a navíc pýcha, že čeština jí ve své bohatosti vystačí.

Po Snu a Marné lásky snaze se už zvolna, ale přece jen rozběhlo překládání dalších Shakespearových her. Platí, že když člověk přeloží jednu nebo dvě Shakespearovy hry, tak už mu to nedá a musí pokračovat?

Je to tak. Ono mě to vtáhlo. Shakespeare pro mě byl krok výš, na úplně jinou úroveň. Mně bylo v té době čtyřicet let, což už není žádné mládí, ale jsem rád, že jsem se Shakespearem začínal ve věku, kdy už jsem měl určitou profesní i lidskou zkušenost. Zacházet se Shakespearovou řečí je na jedné straně obrovský závazek, na druhé ale velký dar. A pro mě to byla droga. Se vším všudy – i s abstinenčními příznaky, které se dostavily poté, co jsem dokončil překlad celého díla.

O rozhodnutí zlézt Mount Everest

Kdy jste došel k tomu, že přeložíte celého Shakespeara?

To bylo dost pozdě, na začátku mě to vůbec nenapadlo. Těch her je osmatřicet. Sládek přeložil třicet dva a půl, pero položil ve druhém dílu Jindřicha VI. A když jsem sám došel k tomu místu, tak mě zamrazilo. Jednu, dvě, tři hry, to lze, ale zhruba od dvacítky už je to jiné. Pak už je to před vámi jako Mount Everest. A já jsem musel až nahoru, už vedla cesta jen tam, zpátky už to nešlo. No, a dopadlo to, jak to dopadlo.

A víte, že myšlenku přeložit celého Shakespeara mi vlastně vnukl dotaz jednoho kritika na tiskové konferenci: A co kdybyste to přeložil celé? Tehdy jsem to odbyl mávnutím ruky, ale po roce 2000 mě ta možnost začala opravdu zajímat. Ono už to vážně nešlo zastavit. A i když jsem neměl konkrétní objednávky z divadel, překládal jsem hry pro sebe. Třeba Kupec benátský se hrál až po pěti letech od vzniku překladu.

Co všechno musí překladatel takovému úkolu obětovat?

Maminka měla ráda přísloví, že za všechno se platí. I v tomto případě zaplatíte, ale člověk musí vědět, proč to dělá. Jistě bych byl přeložil i napsal řadu jiných knih a her. Ale nelituju toho ani na chvilku. Výhodou bylo, že jsem měl ještě druhý svět na fakultě, kde jsem přednášel i jiné věci než Shakespeara, k němu jsem se dostal postupně právě přes své překlady. To je takové učení „z dílny“, kdy přednášíte to, na co jste přišel. Studenti se mnou objevovali něco, co by bez těch překladů objeveno nebylo.

Překládat Shakespeara vám přináší zcela specifické poznání. I když přečtete Hamleta pětkrát nebo desetkrát, je to jiné, než když ho přeložíte, protože při četbě vnímáte to, co v tom textu je (a to je těžké i pro rodilé mluvčí), ale při překladu nejenže musíte rozšifrovat řeč, o čem to je, což je samo o sobě dobrodružné hledání, ale navíc musíte zvážit možnosti každého verše, každého slova. To znamená zkoušet neskonalý počet variant: vracíte se z cest, které se ukázaly jako bludné, začínáte od křižovatek zas a znova, pak toho necháte, protože zjistíte, že je to absolutně nepřeložitelné, o čtrnáct dní později v půl druhé ráno vás napadne něco, co si poznamenáte – a za měsíc se vám objeví cesta, jak dál. Je to trápení i obrovská radost, když se to podaří. A když se povede inscenace, tak ta radost je větší, než když vyjde kniha, protože ji sdílíte s ostatními lidmi. To u románu nezažijete, alespoň ne v tak přímé komunikaci. Publikum je jako kočka, která číhá ve tmě hlediště, má nastražené uši a nic jí neujde. A když jste součástí téhleté kočky, přesně cítíte, jestli se lidé zasmějí ve chvíli, kdy si o to text říká a bylo to tak míněno, a kdy třeba – a to jsou ty nejkrásnější okamžiky – hlediště náhle ztichne. Tou největší odměnou není potlesk ani smích, ale právě to ticho. Zažil jsem to jen několikrát, ale je to něco úžasného.

Divadelník a básník, básník a divadelník

Překladatel divadelních her je ale na rozdíl od prózy do značné míry závislý na režisérovi, dramaturgovi, na hercích. Co když mu inscenace jeho dílo zničí?

To se samozřejmě děje a překladatel s tím musí počítat, protože dnes se texty bez výjimky upravují. Přinejmenším se v nich škrtá. Dělat škrty je velké umění, protože i škrt jedné jediné repliky může znamenat, že se hra zhroutí. Samozřejmě závisí na tom, kdo text dostane do ruky. Měl jsem štěstí, že počínaje Karlem Křížem přes Ivana Rajmonta až po Michala Langa to byli režiséři k textu velmi vnímaví a dokázali na jevišti dotáhnout to, co jsem třeba v textu jen naznačil, a občas dokonce jít i kousek za to. Opravdový smutek a pocit bezmoci zažívá překladatel ve dvou případech: když vidí absolutní nepochopení anebo lhostejnost. S obojím jsem se setkal, výjimečně, ale setkal. Jakmile ale herec a režisér uvěří slovu, tak to už samo o sobě stačí a v inscenaci je to znát.

A co se týče úprav a škrtů, je třeba si uvědomit, co se dělo se Shakespearovými texty v minulosti. Teprve od 19. století se datuje trend hrát Shakespearovy hry tak, jak je napsal, a teprve 20. století to povýšilo na určitou zásadu. Je tu samozřejmě režisérské divadlo, ale i to má mnoho podob a může respektovat text, byť ne ve smyslu muzeální piety, ale může z něho vycházet, pracovat s ním, využívat jeho obrovské potenciální energie.

O vztahu kvality překladu a inscenace jsem dost přemýšlel. Samozřejmě, že dobrý překlad může přispět k dobré inscenaci. Ale platí to i opačně? Jistě, z úplně špatného překladu asi dobrou inscenaci udělat nelze. Jenže anglicky mluvící publikum přece vnímá přímo Shakespearův text. A cožpak nejsou v Británii průměrná a podprůměrná představení? Samozřejmě, že jsou. A je Shakespearův text špatný? Samozřejmě, že není. Takže to jsou velmi složité vazby a někdy je těžké odhadnout, do jaké míry je nezdar inscenace věcí režie, herců či překladu.

Pokud připustím, že inscenace může zničit překladatelovo dílo, tak mám pořád „záchranu“ v knižním vydávání překladů. To je věc trvalé hodnoty. A já s radostí zjišťuju, že české publikum je většinou velmi vzdělané, stále žije tradice četby Shakespeara v rodinách. Mně je samozřejmě jasné, že souborné vydání Shakespearova díla nemůže nikdo přečíst od začátku do konce, přece jen je to skoro dva tisíce stran, ale mít je doma je důležité, protože úcta k textu je u nás stále silná. A já věřím na symbiózu knihy a jeviště, v angličtině to zní dobře, protože stránka je „page“ a jeviště „stage“, takže „from page to stage“. A proto jsem velký nepřítel zjednodušujících názorů typu „tenhle překladatel je moc knižní“ – nebyl snad Shakespeare knižní? Samozřejmě byl divadelník s obrovsky citlivým divadelním čenichem, ale zároveň básník, který měl v konečcích prstů soudobou rétoriku, logiku, versologii. Literárnost a divadelnost se v něm spojují vjedno, on je básník a divadelník, divadelník a básník, je jedno, v jakém to řeknete pořadí, on je divadelní básník – a to je i moje překladatelské krédo.

Vy jste byl vždy s divadlem v blízkém kontaktu, koneckonců bez divadelního podnětu byste Shakespeara překládat nezačal. Pokládáte sepětí překladatele s divadlem za důležité?

Pro mě to bylo doslova formativní. Už jsem vzpomínal, jak na mě divadlo poprvé dýchlo zevnitř, ze zákulisí. Dodnes si pamatuju strašnou trému, když jsem měl při první čtené zkoušce Snu předstoupit před herce. Jenže právě hovory s herci, s režisérem a celým inscenačním týmem byly pro mě vždycky hrozně důležité, protože mi otevíraly cestu k věcem, které by mě u stolu nikdy nenapadly. A Shakespearovy hry obsahují velkou dávku neverbální divadelnosti a jeho divadelní řeč je zcela určující. Pokud je mi někdy vytýkána literárnost, tak si myslím, že to není tak úplně pravda, právě kontakt s divadlem mě naučil, že řeč v případě divadelní hry funguje jen v dramatických a divadelních situacích. Takže mně šlo vždy o to, aby překlady Shakespearových textů byly jak divadelní, tj. vytvářely onu režii slov, jež předchází režii skutečné, tak aby neztrácely i básnivost, která je stejně důležitá jako divadelnost. Jestli se mi to daří, to musí posoudit druzí.

Od Chrudimi po Ostravu a zpět

Ne každý překladatel je zároveň i vykladačem a popularizátorem Shakespearova díla, alespoň ne v takové míře, v jaké se těmto činnostem věnujete vy. Proč to děláte? Obohacuje vás to zpětně i jako překladatele?

Ano. Obohacuje mě to lidsky i jako překladatele. Může se jevit jako pošetilé, že tomu věnuju tolik času, ale já to dělám z principu. Za tuto činnost se nedostávají docentury ani profesury, ale to je mi z mnoha důvodů jedno. Shakespearovských přednášek mám dvacet, třicet do roka, na každé je sto, dvě stě i tři sta diváků, což dohromady tvoří poměrně široký okruh lidí. Podporuje mě v tom Britská rada. I díky ní jsem přednášel ve školách, knihovnách, klášterech, dokonce i na faře, pro veřejnost i soukromé firmy. A často pro lidi, s nimiž bych těžko hledal společný jazyk, pokud bych se s nimi vůbec setkal. Popularizace není nic, za co by se vědec měl stydět. Moc mě potěšil předseda Akademie věd Jiří Drahoš, když mi řekl, že dělat popularizaci vědy je nesmírně těžké. A že i úžasní vědci tohle prostě nedokážou. Já jsem do hloubi duše přesvědčený, že v humanitních oborech je přenos na publikum nesmírně důležitý. A i když mi to mnozí mohou mít za zlé, tak já i své studie nepíšu pro uzavřený okruh odborníků, ale tak, aby byly přístupné širokému okruhu čtenářů. Být anglistou v Čechách je něco jiného, než jím být v Anglii, u nás to zahrnuje i ono přemostění směrem k té druhé, domácí kultuře. A proto píšu tak, jak píšu.

Jezdíte za přednáškami po celé republice, není to vyčerpávající?

Do jisté míry ano, strávíte mnoho času na cestách od Chrudimi přes České Budějovice, Liberec až po Ostravu, ale mě to hrozně baví. Kdosi to žertem nazval pastorační činností. Ale pro mě, i když jsem církvi vzdálený skeptik, obsahuje snaha podělit se s lidmi o to, co znám, i jistý moment rozdávání se. A pokládám to za naprosto organickou součást své práce, která mi navíc přináší přehled o tom, kolik je mezi obyčejnými lidmi tvůrčí energie a zájmu.

Když za vámi po přednášce přijde vzdělaný pán s pochvalou, vážíte si toho, ale když za vámi přijde kluk, který řekne, že zkoušel sbalit holku na moje překlady Sonetů (pravda, nebylo to jediné, co k tomu používal!), anebo slyšíte, jak sedmnáctiletý kluk říká kamarádovi: Ty vole, já si to asi přečtu, tak to je čirá radost. A pocit, že jsme Shakespeare i já byli koneckonců v praxi lidem nějak užiteční.

Vaše přednášky jsou vlastně jistou formou divadla, v němž jste jediným aktérem…

Vždycky jsem si uvědomoval, že každá přednáška, i ta univerzitní, je mimo jiné divadlem. Jakmile stojíte před lidmi, tak ať chcete nebo ne, je to divadelní záležitost vyžadující jistý osobnostní vklad, jistou míru účastenství a autenticity. Pokud to tam není, lidi to poznají.

Ale jediným aktérem pokaždé ne­jsem. Na Letních shakespearovských slavnostech jsem vystupoval v pořadech Blázni, milenci a básníci a Shakespearovi šašci i s profesionálními herci. A ve Viole uvádíme spolu s režisérem a básníkem Milošem Horanským a herečkou Hanou Maciuchovou pořad Sváteční Shakespearova pošta, v němž se dotýkáme témat Sonetů, jako je láska, smrt a čas, což jsou mimochodem nejfrekventovanější témata celého Shakespearova díla. Kromě Violy prezentuji Sonety ještě dvěma pořady – první je moje one-man show, což má své výhody ve svobodě projevu, nevýhodu v náporu na hlas a energii, a na druhém pořadu spolupracujeme s Danielem Dobiášem, který zhudebnil Sonety v mém překladu jako výrazové šansony, a spolu je přibližujeme publiku v hudební i textové podobě.

Sonety jsou jevišťátko svět

Je překlad Sonetů ve srovnání s překlady Shakespearových her něčím specifický?

Jsou psané velmi kondenzovaným jazykem, je to zmenšené Shakespearovo jeviště, takové jevišťátko svět. Je patrné, že Sonety psal velký divadelní básník. Jsou velice dialogické, jejich řeč je performativní, takže každá báseň představuje divadlo a drama. A vyznění každého ze sonetů nese prvky dramatické katarze, každý je vlastně minitragédie na čtrnácti řádcích s katarzí, která vykoupí tíži ze smrti či plynutí času. A je zajímavé, že ačkoli Shakespeare rozhodně nebyl ateista, tak vykoupení nepracuje s posmrtným životem či jinými náboženskými argumenty, ale je ryze světské.

Sonety překládali i básníci bez zkušenosti s překladem Shakespearových dramat. Je tato znalost pro Sonety důležitá?

Vyrůstal jsem na překladu Jana Vladislava, což byl vynikající překladatel francouzské a italské poezie, ale nezabýval se Shakespearem jako dramatikem. A on jediný přeložil Sonety alexandrinem odvozeným z románské poezie neboli rozšířil každý Shakespearův verš o dvě slabiky. To na ploše básně dělá osmadvacet slabik a najednou se vytrácí typická dramatická sevřenost Shakespearova sonetu. To by překladatel jeho dramatického díla neudělal.

Čím jsou pro vás vaše veřejná vystoupení, třeba právě ve Viole?

Viola je pro mne čímsi naprosto výjimečným, zažil jsem v ní nezapomenutelné chvíle už od studentských let, poté jsem pro ni přeložil poezii T. S. Eliota, takže svůj vstup na jeviště, kde působilo tolik velkých hereckých osobností, vnímám jako veliký svátek. Já vím, že nejsem herec. A vážím si každého partnerského setkání s herci, snažím se od nich pochytit něco z jejich profesionálních dovedností pro svá přednášková vystoupení. Pro mě byla kdysi představa, že mám vystoupit byť jen na veřejné schůzi, provázena takovou trémou, že jsem nebyl schopen ze sebe vypravit slovo, až jsem zapomněl, co vlastně chci říct. Takže pro mě tyto pořady představují i překonání nemalých překážek, jenže právě z toho plyne zřejmě nějaká energie, která mě nutí pokračovat.

A trému máte pořád?

Ne, to je zajímavé, že teď už ne, kromě takové té mírné, jež ve zdravé a motivující míře provází každé veřejné vystoupení. Ale trému, která destruuje, tu už dnes nemám. Na druhé straně si uvědomuji, že se z toho nesmí stát rutina, aby to pro mě i pro ty, kteří mě poslouchají, byl pořád svátek. A stále si opakuji, že za to všechno vděčím Shakespearovi. Protože to je téma, které zajímá úplně všechny. Dneska si mohu dovolit udělat o Shakespearovi přednášku z mnoha úhlů pohledu – i když ne úplně o čemkoli, protože Shakespeare je pro mě i nadále autor plný tajemství. Čím víc toho o něm vím, tím víc vím, co nevím.

Jaký pocit provází dokončení tak olbřímího díla, jakým je překlad celého Shakespeara? Už jste zmínil abstinenční příznaky…

Byl jsem tím pocitem zaskočen, i když jsem ho zažíval na konci překladu každé hry: na jedné straně vám spadne ze srdce obrovský kámen, na druhé je tam lítost, že něco končí. Překlad je proces, který prožíváte, ať chcete nebo ne, je to součást vaší životní zkušenosti a možná právě to je na tom vůbec to nejcennější. A protože Shakespearovy hry jsou tak úžasné, tak můj život, ač chudý na vnější události, byl vlastně velmi bohatý a dramatický. Ve chvíli, kdy jsem skončil se shakespearovskými překlady, tak i když jsem nevěděl a dodnes nevím, co dřív, přece jen nastalo jisté prázdno. A uvažování, co dál. Po sedmdesátce už člověk musí s časem nakládat s jistou opatrností, protože nevíte, jak dlouho budete fyzicky, mentálně i energeticky schopen smysluplné činnosti. Ale já se zatím rozhodně nenudím. Přeložil jsem Marlowova Doktora Fausta, vyšlo druhé vydání knihy Jeviště svět, kde jsem se snažil vychytat všechny chyby první edice, pracuji na dvojjazyčných vydáních Shakespearových her v Atlantisu, na nichž mi hodně záleží a jsou čtenářsky oblíbené. Právě vyšla sedmá kniha, Macbeth, a počítáme ještě se dvěma, maximálně třemi, lidé chtějí Richarda III. a Romea a Julii.

A hlavně mám rozepsanou knihu o Shakespearově době a její kultuře, a to nejen divadelní, protože o té se u nás napsalo poměrně dost, ale také o kultuře oblékání, jídla, politiky, víry, zajímá mě, jak lidé žili, jak se rodili, jak umírali, jak obchodovali. Jak vnímali divadelní hry, čemu se smáli. Bude se to jmenovat Shakespearova Anglie – portrét doby a ten pohled zahrnuje široké spektrum společnosti od panovníků a šlechty přes obchodníky až po prostitutky. Je to nekonečné, ale nesmírně zajímavé zkoumání. Motám se kolem toho už tři roky, je potřeba k tomu hodně přečíst. Ale už se to rýsuje. A velmi mě láká napsat knihu, která by byla pohledem do dílny překladatele, takové mé překladatelské vyznání. Nápadů mám dost, ale času málo.

Jak nás viděl Shakespeare

Řada divadel sahá v poslední době místo po vašich překladech, po textech Jiřího Joska. Jak to vnímáte?

Jako naprosto logické. Je dobře, že je tady Jiří Josek, je i dobře, že zcela evidentně jdeme každý svou cestou a že divadelníci mají možnost volby. To je právo, a řekl bych dokonce povinnost každého inscenátora vybrat si překlad, který z uměleckých důvodů vyhovuje jeho záměru. I přede mnou byli překladatelé, vedle mě jsou také, byť je nás dnes málo, prakticky jsme s Jiřím Joskem sami dva, a je jasné, že budou i po nás. Jde jen o to, aby zvolený překlad byl vůči originálu i jazyku, do něhož se překládá, adekvátní a kvalitní.

Které shakespearovské inscenace vás v poslední době potěšily?

Shodou okolností to byly ty, jež se chopily méně uváděných her. V Dejvickém divadle vytvořil režisér Ondrej Spišák krásnou Zimní pohádku, a v ostravském Komorním divadle Aréna režisér Ivan Krejčí neméně pozoruhodnou inscenaci Něco za něco. Obě dvě divadelně vynalézavě nakládají se Shakespearovým textem a jsou velice komunikativní.

A v obou je také řeč o Čechách. Jak nás vlastně Shakespeare viděl?

V Zimní pohádce je to král Polixenes, v němž Shakespeare, aniž nás znal, přesně postihl náš sklon k poklonkování a sebepodceňování. Ale hlavně je tu český „múzický zloděj“ Autolykus, který dovede o své profesi podat až univerzitně dokonalou přednášku i s praktickou ukázkou. Onehdy jsem si na něho vzpomněl, když jsem jel domů tramvají a tam ve třech jazycích pouš­těli varování před kapesními zloději. Jako by to bylo o něm nebo od něho.

Ve hře Něco za něco je zase ve vídeňském vězení zavřený zločinec z Prahy, který je permanentně tak opilý, že odmítá jít na popravu, protože se potřebuje vyspat z opice. Shakespeare vypodobnil Čechy v postavě talentovaného zloděje a namol opilého zločince. No, nevycházíme z toho moc dobře. Žádný král, žádný učenec, ale šejdíři. Představte si, jak jsme mohli být pyšní, kdyby Shakespeare napsal hru třeba o Karlu IV. To bychom se měli čím chlubit!

 

Prof. PhDr. Martin Hilský (1943) vystudoval anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a na Linacre College v Oxfordu; v letech 1989 až 1998 byl ředitelem Ústavu anglistiky a amerikanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde dodnes působí jako profesor anglické literatury. Od roku 2010 vyučuje též na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde vede semináře k anglické literatuře a přednáší na shakespearovská témata. Pravidelně je zván na konferenci do Stratfordu nad Avonou, kde se setkávají významní vědci zabývající se Shakespearovým dílem. Za své překladatelské, esejistické, literárněhistorické a pedagogické dílo obdržel řadu ocenění – mj. Cenu Josefa Jungmanna (1997), Řád britského impéria (2001), Cenu Toma Stopparda (2002), z rukou prezidenta Václava Klause převzal medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury a školství a Státní cenu za překladatelské dílo (2011), letos obdržel cenu za mimořádné celoživotní výsledky v oblasti výzkumu, vývoje a inovace Česká hlava 2015. Suma jeho shakespearovského bádání vyšla ve dvou objemných svazcích: Dílo Williama Shakespeara (2012) a Shakespeare a jeviště svět (2010). Zabývá se i dalšími autory a tématy, od angloamerické poezie a dramatu přes prózu až k literární kritice, jak dokládají knihy Angloamerická „nová“ kritika (1976), Současný britský román (1992), Modernisté (1995), Rozbité zrcadlo (2009), je editorem a spoluautorem knihy esejů o americké próze Od Poea k postmodernismu (1993) a britské próze Od slavíka k papouškovi (2003). Pozornost zaslouží i jeho nesčetné studie, předmluvy, doslovy a komentáře.

• Autor: Radmila Hrdinová
• Publikováno: 28. prosince 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Shakespeare je droga

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ