Shakespeare ostře

Jako první činoherní premiéru v novém roce uvedlo Moravské divadlo Olomouc Shakespearovu hru Něco za něco v nastudování hostujícího Bogdana Kokotka, uměleckého šéfa polské scény Těšínského divadla. Ten s sebou do Olomouce přivedl také své spolupracovníky.

Mocenský boj, korupce, pokrytectví, falešné pámbíčkářství. A mezi nimi se kývající spravedlnost. Ve středověké Vídni nebo tady a teď? Ať zvolíte jakoukoliv možnost, netrefíte mimo. Obraz společnosti, do jejíhož čela usedá pokrytecký náměstek Angelo a v níž se nad Claudiovou budoucností houpe oprátka, mohl být vytvořen před čtyřmi sty lety jako právě dnes.

Křiklavé kostýmy a lascivní svádění šlechticů slečnami z veřejného domu ukazují Vídeň prorostlou smilstvem. Společně s barevnou hrou světel vytvářejí dekadentní atmosféru, s níž ostře kontrastují sněhobílá roucha řádových sester z kláštera, do jehož stěn právě vstupuje Isabela. V Něco za něco však není nic černobílé a pomyslné protiklady se prolínají podobně jako v kostýmech prvky historické a současné.

Základem inscenace je kvalitní výkon celého souboru. Petr Kubes, z něhož číší, jak si svou obtížnou roli doslova užívá, dává jako rozporuplný vídeňský kníže Vincentio punc pravdivosti promluvě ke Claudiovi čekajícímu na smrt (Vojtěch Lipina). Právě zde Shakespeare tematizuje nicotnost člověka a jeho honbu za chimérami, v níž nedojde nikdy naplnění, naopak přijde o štěstí, a nakonec i o život. Září i trojice nováčků. Jiří Suchý z Tábora odhaluje motivace Angela hnaného vášněmi a opojeného mocí i mechanismy diktátu, upoutá i vydíraná, avšak nezlomná a inteligentní Isabela Kláry Klepáčkové a chvástavý, sebevědomý a drzý hejsek Lucio v suverénním podání Ivana Dejmala.

Kokotek s výtvarníkem Małachowskim pracují s jasnými a přímočarými symboly. Čela velkého stolu uprostřed scény zastávají oba póly konverzace pokušitele a pokoušeného, soudce a obviněného. Všechny tři ústřední mužské postavy kolem stolu ve chvílích největšího rozrušení či pochyb opisují kruh, neboť vše v lidském společenství se znovu a znovu opakuje. A ve významové rovině hraje ústřední roli křeslo, na které usedá ten, kdo právě drží prst na tepu moci. Scéna uzavřená ze tří stran zavěšenými stěnami je prostá, funkční a působivá zároveň. Snad jen hudba Zbyhněva Siwka působí v některých scénách zbytečně ilustrativním dojmem – inscenaci by slušel i kontrapunkt k tomu, co je právě vidět na jevišti.

Krom několika kosmetických zásahů inscenuje Kokotek hru v úplnosti. Nedává prostor pouze některému úhlu pohledu či dějové linii a zachovává vrstevnatost Shakespearova textu. Něco za něco přináší nadčasovou reflexi politického a společenského prostředí a právě na tyto momenty klade inscenace důraz. Ve scéně rozsudku například Vincentio ční jako svrchovaný vládce nade všemi, zatímco jeho hlas přichází z hlediště, k němuž jsou všechny postavy obráceny čelem. Divák ani nemůže jinak než být na stejné straně jako soudce, před nímž stojí obvinění.

Pomineme-li zbytečný výstup dominy trestající Lucia, menšího přešlapu se tvůrci dopustili až v samotném závěru, v němž se náhle objeví projekce. Krom toho, že působí jako vytržená ze scénografické koncepce, neuzavírá inscenaci do žádného rámce. Daleko silněji by vyznělo, kdyby se inscenátoři i v závěru drželi jednoduchých prostředků a reálný obraz roztočené židle, zrádně zvoucí, aby na ni usedl někdo další, nebyl poněkud násilně přenášen na plátno.

Něco za něco burcuje diváky z lhostejnosti a vyzývá je k zaujetí vlastního postoje, který by nespočíval pouze ve ztotožnění se závěrečným Vincentiovým odpuštěním všem provinilcům. Nakolik jsme však zabředlí do hlubin vlastní otupělosti a co s námi ještě vůbec dokáže pohnout, je již záležitostí každého z nás. Moravské divadlo se po zaváhání zvaném Shakespeare v Hollywoodu vrací kompaktní a sebevědomou inscenací zpět ke slibně rozvinuté koncepci nové podoby olomoucké činohry.

Převzato z iDN

Moravské divadlo Olomouc – William Shakespeare: Něco za něco. Překlad Martin Hilský. Režie Bogdan Kokotek, dramaturgie Milan Šotek, scéna a kostýmy Krzysztof Małachowski, hudba Zbyhněv Siwek. Premiéra 14. ledna 2011.