Shakespearovská zrcadlení

Na sklonku minulého roku vydalo nakladatelství Academia obsáhlou publikaci Martina Hilského Shakespeare a jeviště svět, čítající se soupisem literatury a rejstříky na 900 stran. Zprávu o ní přinášíme teprve nyní, neboť recenzovat tak mohutné dílo bleskově po vydání by nutně vycházelo z povrchního prolistování. Komplexní náhled na veškerou géniovu tvorbu se skládá z řady textů již publikovaných (v sérii esejů pro Evropský literární klub, v knižních edicích či divadelních programech), jsou však pro potřeby tohoto celku většinou upraveny, aby pak v tematických okruzích mohly sklenout kompoziční oblouk. Členění svazku začíná Komediemi, pokračuje Historickými hrami, Tragédiemi, Romancemi a vrcholí pojednáním o Básních, především Sonetech, kde překladatel a tedy i interpret v závěru pozoruhodným způsobem rozebírá tři z oněch velmi slavných textů v řeči vázané. Informace o Textech apokryfních, sporných nebo ztracených tvoří v kontextu knihy vlastně už jen jakousi poznámku pod čarou.

Studie obsáhlé i stručnější zařazují Shakespearovu dramatickou tvorbu do dobového kontextu, upozorňují na motivické i fabulační paralely v jednotlivých hrách i na vazby k renesančnímu literárnímu a obecně kulturnímu milieu. Ze stránek knihy vyvstávají také některé obrysy tehdejší veřejné i soukromé morálky a politických třenic (nejen) na britských ostrovech. Vysvítá také známý fakt, že témata ke svým nesmrtelným hrám dramatik a praktický divadelník v jedné osobě čerpal ve značné míře z různých literárních pramenů, fakt, který nijak nemůže zastřít původnost a hloubku zpracování. Menší tvůrci dneška takové „inspirace“ neradi přiznávají, v mocnějším informačním šumu nespočitatelného množství popsaných stránek se výchozí prameny dohledávají badatelům nad čerstvě vznikajícími díly jenom o poznání obtížněji.

Interesantním fenoménem je z hlediska dnešního přístupu k historii série dramat, čerpajících z doby pro autora ne příliš vzdálené, v nichž dochází nejen k nepřesnostem, ale k evidentně vědomým hodnotícím i fabulačním posunům. Věhlas dramatikův pak může později při nazírání na anglickou historii sehrát v obecnějším povědomí úlohu paralelního – a patrně i vlivnějšího – výkladu. Řídké uvádění Jindřicha VIII. (jinak námětu z nejatraktivnějších, zpracovaného nedávno dokonce i televizním seriálem) ovšem – v souhlase s Hilského charakteristikou díla – tkví v holdovací povaze textu, který „vynechává“ charakterovou rozporuplnost především u titulní postavy. K řadě úvah nad uváděním klasikových her četba publikace přímo vybízí. V eseji o Kupci benátském se dozvíme mnohé o tehdejším antisemitismu, pověstné téma zrcadlení nalezneme nejen v explicitním výroku z Hamleta (jak divadlo nastavuje divákovi tento úžasný „vynález“ či spíše nález). Vzrušující čtení přináší ponor do okolností vzniku „skotské hry“ Macbeth, kde je připomenuto „zrcadlící se“ jednání jejích postav v rolích z Hamleta (lady Macbeth, Gertruda) i Julia Caesara (Macbeth, Brutus). Prolog ke Zkrocení zlé ženy představuje zase kmána, který se šlechticem Petrucchiem stane díky převlekové mystifikaci, na podivného hrdinu nastražené, a postava se vlastně jeví jako předobraz řemeslníka Klubka ze Snu noci svatojánské, u něhož k přetělesnění a z něho plynoucího erotického dobrodružství došlo zase z úradku pohádkových bytostí. Na souvztažnosti mezi jednotlivými Shakespearovými hrami upozorňuje Hilský vlastně neustále. Nalézá paralely dějové, ale i kompoziční. Jeden z nejpůsobivějších textů knihy, ten o Králu Learovi, nabízí mimo jiné zkoumání analogií s již zmiňovaným Hamletem: Snad nejpozoruhodnější podobnost mezi Hamletem a Králem Learem však spočívá v tom,že obě hry začínají motivem narušeného rituálu. Hamlet začíná otázkou, která neměla být položena, neboť otázka „Kdo tam?“ přísluší strážnému, nikoliv příchozímu. Na začátku Krále Leara probíhá rovněž rituál, na rozdíl od Hamleta však spočívá nikoliv nástupní, ale v abdikační řeči krále. (str. 598)

Hilský upozorňuje též na bohaté charakterizační valéry básníkova jazyka, a to nejen při odlišení sociálního původu jednajících postav. Potýkání se s tímto aspektem mistrových textů jemu samotnému evidentně přináší překladatelské potěšení. Při inspirativním pročítání objemné publikace mi hlavou proběhl též můj osobní „film“ s mnohými na jevišti viděnými Shakespeary (dvakrát jsem viděl i divadelní ztvárnění Sonetů, v tehdejším Labyrintu na Smíchově v režii Karla Kříže a u Klicperů v Hradci Králové, nastudované Jakubem Kroftou). Kromě Jindřicha VIII. jsem v překladech Hilského, Joska, Lukeše, Topola či Urbánka zhlédl hry všechny, pravda, Jindřicha VI. pouze v originále (Royal Shakespeare Company, režie Katia Mitchell) a stařičký překlad Klášterského a Vrchlického jsem si tehdy, v roce 1995, louskal v rychlíku, pádícím do lokality Wiener Festwochen. Četbou Hilského knihy se cítím zase o trochu silnější pro další setkávání s velkým alžbětincem. Povzbudivým je zajisté i znovu stvrzené poznání, že geniální díla nemusejí vznikat vždy v soustředěném a tichém ústraní, ale někdy i v úplně opačné situaci, za plného „provozu“.