(S)hořím pro Ostravar
Po pětadvacáté těšili se teatrologové, kritici, recenzenti, glosátoři a publicisté, že se na festivalu ostravských činoherních divadel pohádají se studenty moravských a českých univerzit, s režiséry, dramaturgy, hudebníky, scénografy, herci, milovníky i odpírači Thálie: o kvalitu a smysl artefaktů Národního divadla moravskoslezského, Divadla Petra Bezruče, Komorní scény Aréna a několika dalších malých scén.
Jen Divadlo loutek a Divadlo Mír se Ostravaru neúčastní. První se skromně odkazuje k faktu, že není divadlem činoherním, jakkoli na jednom z ročníků omráčil účastníky právě loutkářský Lebensraum Mariána Pecky. A také jim prý stačí mezinárodní Spectaculo Interesse (mezi loutkářskými přehlídkami v Česku ční nad všechny ostatní). Druhé neuneslo kritiku, že jako spěšné soukromé divadlo nemůže oslovit náročnější a odborné publikum Ostravaru pokleslými komediemi lacině „oddechové“ televizní ražby, s akcentem na pudům nadbíhající hereckou machu.
Od druhého dne pětadvacátého Ostravaru, kdy měla být na programu první z několika tradičních a mezi přehlídkami v Česku jedinečných diskusí o zhlédnutých představeních a pořadatelé slibovali inovaci formátu, který se prý vyčerpal, nediskutovalo se až do závěrečného dne vlastně o ničem jiném než o té nové formě. Módním slovem podcast uvedl moderátor obou Michal Zahálka „ožehavá témata“, o kterých (parafrázuji s nadsázkou) se budeme bavit otevřeně a kriticky; pravda, jen aby to neohrozilo naše pracovní a společenské posty. A bylo vymalováno.
„Diskuse“ první – Nové (ne)jistoty – se měla týkat zodpovídání problémů, existuje-li něco jako ženské téma, je-li v tvorbě důležitější být upřímná nebo originální nebo setkala-li se některá z „pod-kastovaných“ režisérek (Aminata Keita, Júlia Rázusová) s genderovými stereotypy a se zneužitím moci… Diskuse se proměnila v besedu takřka o ničem!
Proboha, řešily takové problémy Eva Tálská, Hana Burešová nebo Lída Engelová?! Ta třetí byla na Ostravaru přítomná, jakkoli si na ni z pořadatelů nikdo ani nevzpomněl. Že by k tématu neměla co říct? Až někdo z chlapů dokáže stvořit inscenace lepší než Šibeniční písně, Alenka v říši divů, Markéta Lazarová, Příběhy dlouhého nosu (Tálská), Don Juan a Faust, Běsi, Znamení kříže, Smrt Pavla I. (Burešová), Zločin a trest, Král a Panna, Skopové na porážku (Engelová), rád o tom napíšu. Stejné je to s módním dělením současné literatury na mužskou a ženskou. Společensky závažnější a provokativnější témata umí zkrátka lépe Kateřina Tučková, Alena Mornštajnová nebo Karin Lednická než jejich mužské protějšky.
Ostrou diskusi (ne besedu) na to téma – a ne s opatrnictvím k osobní kariéře, nýbrž tvrdě a nesmlouvavě – je třeba vést výhradně s konzervativními politiky. To oni se vzpírají genderové rovnosti, váhají nad přísnější legislativní definicí násilí (i v rodinách). To oni hájí „sirotčí“ ústavy proti možné výchově dětí stejnopohlavními páry. To oni nás stále drží na východě Evropy dovolávajíce se víry křesťanské, zatímco vlády i katolické části Evropy už většinu z podobných problémů vyřešily. To jejich postoje jsou jen přízemní, naplněné veskrze posttotalitní zpozdilostí!
Jestliže téma první „diskuse“ někteří teatrologové ještě vytrpěli, téma druhé – (S)hořím pro divadlo! – o nerovných šancích divadelních tvůrců v současné společnosti se proměnilo v divadelní pustinu. Se závěrem stejným jako v případě besedy první. Pardon, podcastu – to zní vznešeněji. Opravdu jen na politiky je třeba tlačit, aby kromě vulgárních monologů opozice stačili řešit i vztah Čechů ke kultuře. Zatím by stačilo volit příště jen ty, kdo kulturnost nepovažují za hloupé slovo.
Pětadvacet ročníků Ostravaru – vím, má se to vlastně psát Ost-ra-var, v básnickém slova smyslu „hněv východního božstva slunce“ za divadla v uhelné pánvi ze stolice Prahy trestuhodně přehlížená – přineslo třeba zjištění, že inscenace devadesátých let Romance pro křídlovku (Radovan Lipus v NDM) nezískala Cenu Alfréda Radoka jen proto, že Ostravar býval až v únoru následujícího roku a pražská kritika Romanci neviděla. Na změně termínu přehlídky vydělal nejprve Sergej Fedotov, jehož první dvě ze šestnácti českých inscenací, Psí srdce (Aréna) a Idiot (Bezruči), omráčily Česko, obě byly v jediném roce nominované na Cenu Alfréda Radoka a Psí srdce ji získalo. Ostrava a Ostravar objevily Oxanu Meleškinu-Smilkovou (Strýček Váňa v NDM a Višňový sad v Aréně). O Inscenaci první dekády – Evžen Oněgin Jana Mikuláška v DPB – jsme si na Ostravaru pořádně vjeli do vlasů. O zázraku druhé dekády – triptychu Ivana Krejčího a Tomáše Vůjtka v Aréně o Rudolfu Slánském, o Adolfu Eichmannovi a o Smíření Čechů s Němci – už nepochyboval nikdo…
Dovoluji si proto ztratit slovo za zachování Ostravaru v jeho původní, pracovní a pokud možno nepodcastové podobě. Tedy s diskusemi o zhlédnutém. Co na tom, že se někteří ani za čtvrt století o umění přít nenaučili. Starší se nevzpřímili a nakazili mladší. Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím.
P. S.: Napsal mi Vladimír Just: … jsem rád, že jsem na těch „diskusních pod-kastech“ (od slova „kasta“?) nebo „podkastových diskusích“ (od slova „disko-“?) nebyl, a doufám, že nikdy nebudu. Čekám, kdy do správné české novořeči přeloží Masaryka – Demokracie je PODKAST…
Komentáře k článku: (S)hořím pro Ostravar
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
