… si pořádně zablbnout
V + W si pro Osvobozené adaptovali starého dobrého Nestroye, jeho hru Einen Jux will er sich machen (později se z ní stal muzikálový hit Hello, Dolly!) pod názvem … si pořádně zařádit. Moc se jim tehdy nevyvedla, ale ono řádění ji v mých očích spojilo s premiérou Platée ve Státní opeře, ta myslím má všechny předpoklady být pražským operním hitem.
Beekmanova „žába“ je dokonalou karikaturou vdavekchtivých dámiček FOTO PAVEL HEJNÝ
Už kompozice Jeana-Philippa Rameaua z roku 1745 je pozoruhodnou směsicí různých inspirací (v tištěném programu k inscenaci je pěkná studie Roberta A. Greena), původ má v antických bájích, ale především je anekdotou o drsném napálení ošklivé nymfy Platée, žáby, která k obecnému gaudiu uvěří tomu, že se o ni uchází samotný hromovládce Jupiter (báječná kreace Pavola Kubáně), ten ovšem chce jen přesvědčit manželku Juno (razantní Michaela Zajmi), že žárlí zbytečně. Taková ohavnost by měla feministická sdružení znepokojit! Zvlášť když tu naparující se nešťastnici brutálně zesměšňuje její mužský interpret Marcel Beekman, v Evropě žádaný nizozemský tenorista, pro tuto roli disponovaný hybným technickým tenorem a přirozeným komediálním talentem. Není divu, že se v ní už opakovaně objevil, také ve velmi respektované produkci Theater an der Wien z roku 2014 (znovu nastudované 2020) v režii Roberta Carsena. V lesklé zelené róbě, s masivně nalíčenými rty, prozrazujícími hloupou snahu zalíbit se, je Beekmanova „žába“ dokonalou karikaturou vdavekchtivých dámiček.
Beekman takřka nesejde z jeviště, dokonalý každým pohybem, poctivě a přesně zpívá všechny barokní ozdoby partu, ale nejde mu o virtuozitu, ale o vystižení každé fráze a nuancí groteskních situací. A v tom vidím hlavní důvod úspěchu – není důležitá akademicky striktní „poučená“ interpretace barokní hudby, ale její současné použití, které se přitom historického základu provedení vůbec nezříká. Stejně tomu bylo v inscenacích Händelovy Alciny v režii Jiřího Heřmana v Brně (2022) a Vivaldiho Arsildy v režijním výkladu Davida Radoka v nastudování Václava Lukse a jeho Collegia 1704 v Bratislavě (2017). Každá z nich měla své téma a způsob jevištního provedení, v přístupu k barokní partituře jsou však shodné. Však ani Beekman není barokní specialista a je to jeho výhoda! Také v orchestru Státní opery zasedlo jen několik hráčů Luksova Collegia 1704, což mě, přiznávám, zpočátku zaskočilo, výsledek je však perfektní podle stejného vzorce: hrát barokní hudbu dnešním způsobem tak, aby neztratila své kvality a naopak přibrala kvality současné interpretace, sloužící jevištnímu účinu.
Pro režisérské duo SKUTR vznikla ideální příležitost stvořit efektní barvitou podívanou směřující k propracovanému anekdotickému příběhu a hlavně k postižení povah a typů postav. A k principu pořádně si zařádit – tedy spíš zablbnout, jenže operní skoro fraška je přepečlivě sestrojená z detailů, dokonale nastudovaná, nic náhodného na první dobrou! Vše zahuštěno současnou choreografií, Jan Kodet dal vzpomenout (myslím vědomě) nejlepší kusy Pavla Šmoka. Nebylo by spravedlivé alespoň nezmínit další přesně obsazené mladé hlasy Lukáše Zemana, Tomáše Šelce a Olgy Jelínkové. V pražských operních poměrech je Platée zjevením. Jenže: po šesti představeních v listopadu a prosinci budou další dvě až na přelomu května a června. Tak to dnes v operním světě chodí.
Národní divadlo, Praha – Jean-Philippe Rameau: Platée. Komická opera o prologu a třech jednáních, nastudováno ve francouzském originále. Hudební nastudování Václav Luks, režie a světelný design SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), choreografie Jan Kodet, scéna, světelný design a videodesign Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, světelný design Jan Dörner. Orchestr SOP a členové Collegia 1704, Collegium Vocale 1704, Balet Opery Národního divadla. Premiéra 21. listopadu 2024 ve Státní opeře.
Komentáře k článku: … si pořádně zablbnout
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
