Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Sibiř je prašť i uhoď

    Dneska, kdy se celá naše planetka po hlavě řítí ke katastrofě a po obratnících se cupitá tak rychle, dneska už si směrů a rozdílů nikdo ani nevšimne. Ze západu je hnedle východ, ale kdysi, a já si ty doby pamatuju, kdysi slovo západ ještě mělo smysl. V těch dobách, řekněme v letech 1994 až 1999 jsem nejraději jezdil právě na tam.

    Snad někdy v sedmnácti, to se psal rok 1994, jsem si přečetl úvahu nějakého trumbery, který tvrdil, že ze zásady jezdí jenom do zemí, které jsou bohatší než země, v níž cestu počíná; coby důvod udával potřebu cítit se jako chudý příbuzný, být pokorný, nemoci machrovat; a tak jsem se tím já neřád řídil, vždyť tehdy jsme poslouchali alternativní hudbu a alternativní názory – a začít jezdit do Švýcarska, to byla pořádná alternativa!

    Ta země je nuda, říkali kamarádi-alternativci, a jeli na Sibiř. Ale ne, říkal jsem alternativně, a jel jsem linkovým autobusem do Curychu. Luxoval jsem v penzionu koberce, ve volných dnech jsem pak stopem sjížděl onu červeno-zelenou svěží zem. Jednou mi zastavila nefalšovaná jeptiška, s níž jsem si trochu povyprávěl. Odkud jsem a proč jedu stopem a tak dále. Neb nemám peníze, lhal jsem, vláčky jsou tady tak drahé! – Tak to tedy nemáte do naší země jezdit, děla jeptiška, když tady pak nemáte na normální dopravu! Načež zmlkla a zarytě mlčela, snad naštvaná na svůj božský život. – To by se mi na Sibiři nestalo!, říkal jsem pak v pražských hospodách klukům, co přijeli z Irkutska.

    A vůbec, ve Švýcarsku všechno fungovalo. A já tehdy v těch dvaceti alternativně věřil, že mám natolik bohatý vnitřní svět, že potřebuji vnější pořádek. Jinak se zblázním! Balkán a Sibiř, to jsou místa pro tupce, pro lidi, co se potřebují naplňovat z vnějšku, z chaosu, z přírody! Mně stačí dobrá četba a do Švýcarska si jezdím pro ordnung!

    Po zkušenosti s jeptiškou jsem se zatvrdil a zůstal jsem na místě. Jak Alois Nebel, chodil jsem na nádraží a sledoval jsem tupě běžící, nesvobodný čas. Ach, bylo to jako sen! Na švýcarských nádražích prosím pěkně visely hodiny nejen s tou tlustou a zlomenou, nejen s tou tlustou a delší, ale i s tou štíhlou a mladistvou vteřinovou ručičkou! Sledoval jsem ji – a vlak, taktéž vědouc o ručičce, přijížděl nevrle z donucení na vteřinu přesně. Díky, dobře nože vyrábějící bože!

    Jenomže pak mě jednou napadlo, že půjdu na výzkum. Koupil jsem si sýr a ze zvědavosti jsem si šel stoupnout kousek před nádraží, za první zatáčku. Vláček přijížděl, ale v mé zatáčce, skryt na peróně čekajícím, zastavil. Copak se to děje, říkal jsem si, ale samozřejmě jsem to pochopil. – To se to pak přijíždí přesně, že ano?! Tak takhle se tedy vaří ta západní civilizace!

    V roce 1999 jsem přestal cestovat, takže jsem nakonec zcestoval jenom půlku toho starého světa. Po roce 2000, jak se překlopil čas, všechno se z roku na rok zamíchalo, takže stačí jet kamkoli a bude tam střed, ale ten starý východ, ten východ devadesátých let jsem prostě neviděl. Nezbývá mi, než to dohánět, jak se dá, tedy především četbou. Martin Ryšavý, autor svazků pojmenovaných Cesty na Sibiř, byl jedním z těch, kdo tehdy na počátku devadesátých let jeli na druhou stranu. Jeho oceňovaný román před pár lety vydala Revorver Revue, nyní ho pro divadlo adaptoval soubor Buchty a loutky.

    Ty z příběhu preparují jen základní dějovou linii, která v nutném zestručnění pochopitelně působí dosti banálně. Požitku z vizuálního dění to však nijak nebrání, Buchty a loutky celý svůj fantazijní a interpretační potenciál uplatňují ve scénickém podání, v ilustrování scén vybraných spíše s ohledem k možnosti zpracovat je technicky. Což se projevilo především ve scéně pro mne z celého představení nejsilnější: v zachycení přednášejících panelistů během mezinárodní konference o sibiřském šamanství. Tato scéna je zároveň nejbohatší i myšlenkově. Obdivoval jsem hravost, zručnost a fantazii. V podání Buchet a loutek je i přes ironický odstup viditelná láska ke knize i k tématu; vždyť odstup k Sibiři coby výspě přirozeného světa běhu je na mnoha stránkách vlastní už Ryšavého knize.


    Komentáře k článku: Sibiř je prašť i uhoď

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,