Konec sibiřských Jánošíků
Divadlo X10 začíná být expertem na násilné inscenace. Po Válce a Kolapsu, ale do jisté míry i Haarmannovi, nasadilo další roztomilý kousek, který počechrá kosti a pohladí vnitřnosti. Sibiřská výchova je zároveň po Dni bez Rusáka či Obchodu na korze další z řady dramatizací úspěšných knižních předloh. V případě Sibiřské výchovy dokonce veleúspěšné knihy – její autor Nicolai Lilin se dočkal kompletního rozebrání třicetitisícového italského nákladu, filmového zpracování i desítky překladů. Divadelní uvedení zachovalo drsnost, jistou melancholii vzpomínek, ne tak už naléhavost.
Václav Marhold, Jakub Gottwald, Vojtěch Hrabák a Michal Balcar jako zločinci ze Sibiře FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ
Strašnické divadlo již nějakou dobu platí za provokativní a kontroverzní scénu, koneckonců to deklamuje i ve svých propozicích. Nezůstalo však jen u slov. Prozaik a tatér moldavského původu, který už čtrnáct let žije v italském Piemontu, se ve své prvotině vrací k dospívání mezi urky, sibiřskou zločineckou komunitou, která se snažila emancipovat i po svém násilném odtržení ze Sibiře do Podněstří. Urkové jsou v podstatě jánošíkovsky smýšlející zločinci, kteří nenávidí bohaté a policisty. Jsou také pevně věřící křesťané, ale dokážou si dle potřeb křesťanskou morálku bez milosti ohnout. Bezmocní, postižení a staří jsou pro ně svatí. Zato trsající mládež na diskotéce zaslouží dostat. To je v kostce myšlenkové pozadí hnutí, v němž Lilin, resp. je alter ego Kolimy, zažil mládí.
Kolima (Jakub Gottwald) je šéfem party mladíků (které hrají Michal Balcar, Vojtěch Hrabák, Václav Marhold). Obrážejí různá místa, chovají se agresivně, ale se stejným zápalem jsou schopní i vyčistit řeku od odpadu. Všichni jsou zároveň vypravěči děje; inscenace je v podstatě koláží vyprávění v minulém čase respektující literární předlohu a občasných dialogů. Tím se postavy od jednotlivých situací distancují a celek dostává až archetypální, odosobněný charakter, který nenaruší ani zpřítomnění situací dialogy v přítomném čase. Přestože se na scéně prakticky jenom křičí a často dochází k intenzivnímu fyzickému kontaktu mezi postavami, tímto odosobněním se poněkud ztrácí kontakt sdělení s divákem. Přitom nastavení scény je přímo dokonalou líhní vnoření publika do děje. V sále je obrovský stůl, kolem něhož sedí diváci i herci. V jeden moment (pokud lze nazvat několikaminutovou pasáž momentem) jsou diváci dokonce nuceni participovat na rituálu přihýbání si z kalicha putujícího kolem stolu. Přesto se jich to, co se kolem stolu, na stole a nakonec i na pódiu děje, dotkne málo.
Rodová alegorie je zvýrazněna v asi nejpropracovanější první scéně. Ta patřila urkům-stařešinům, kteří zasadili do svých potomků semeno „morální“ zločinnosti. Zde jako dědeček Kolimy exceluje Hynek Chmelař. Jakub Gottwald v hlavní roli Kolimy je sice opět velice sugestivní, zároveň však pomalu nerozlišitelný od svých jiných postav podobného typu. I tahle indiferentnost stojí za jakousi reprodukcí v X10 již viděného, za pocitem opakování.
Vynikající je ovšem hudební složka inscenace. Tu obstarává zejména Markéta Dvořáková živou hrou na kytaru. Její balady dodávaly představení mytický rozměr.
Sibiřská výchova je intenzivní vyprávění, které fyzicky člověka drtí (a může tak připomenout legendy typu Mechanický pomeranč nebo Klub rváčů), nemá však dost sil v obsahu a vytrácí se i asi nejdůležitější poslání, které se pod ukřičenou maskou skrývá – rod nade vše.
Divadlo X10, Praha – Nicolai Lilin: Sibiřská výchova. Překlad Alice Flimrová. Úprava textu Ondřej Novotný, Lucie Ferenzová, dramaturgie Ondřej Novotný, režie Lucie Ferenzová, scénografie Jana Hauskrechtová, hudba Pavel Ptáčník. Premiéra 28. dubna 2017 ve Strašnickém divadle.
Komentáře k článku: Konec sibiřských Jánošíků
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
