Divadelní noviny > Kritika

Siki siki siki aneb Lučavka královská

Divák vchází do velkého sálu Divadla Alfred ve dvoře. U zadní stěny jeviště sedí u kavárenských stolků šestice performerů. Tři muži, tři ženy. Dva páry (Pavol Smolárik a Dora Bouzková, Petr Vačnura a Barbora Mišíková), každý u stolku proti sobě, osamělá smyslná žena nalevo (Petra Lustigová) a zamyšlený muž vpravo (Daniel Šváb). V zastavených pozicích, v zastavených gestech, jako by ve veřejné samotě či uprostřed rozhovoru. Jako by je uspal trn Šípkové Růženky. Vpravo na zemi je zlatá koule velikosti většího míče, před stolky je na zemi velký čtvercový koberec. Zhasínají světla, zápisky Jiřího Adámka z kavárny, tedy nejnovější performance Řekni něco jeho skupiny Boca Loca Lab začíná.

Dlouho, možná několik minut, se nic neděje. Herci pomalu, nenápadně ožívají. Mluví jakýmsi umělým jazykem. V určitých intervalech Petra Lustigová eroticky vykřikne a všichni ostatní hlasitě vzdychnou. Z mumlavé řeči vznikají krátké dialogy, nápěvy písní. Vše má hudební charakter. Trochu to připomíná translatinu Petra Váši a jeho hledačství v jazykových možnostech hlásek, sykavek, odkazů na obecná, vzdáleně nám srozumitelná slova.

Kavárna ožívá, dostáváme se k interpretaci úvodního obrazu. Herci vstávají, stolky a židle přenášejí na koberec, vytvářejí situace. Občas někdo odběhne mimo koberec, někdy i mimo sál. Záhy se však – nezměněn – vrací, stále za zvuků translatinských dialogů. Vzniká zřetelná hudební struktura. Ocitáme se v oblasti abstraktního divadla, kdy dění na jevišti je vlastně jen tu více tu méně konkrétní choreografie pohybů, ale to podstatné se odehrává ve „složité jednoduchosti“ zvuků, zpívaných monologů, dialogů, voicebandů. A i když se postupně toho před diváky odehraje mnoho, chvílemi s až překvapivě konkrétními situacemi (erotická scéna se stolkem), to hlavní je ukryto uvnitř zvukové a pohybové struktury. Existenci zlatého jádra nikdy nerozlouskneme, příběhy, které se před námi odehrávají, mohou být snem či představou, která se v reálu neodehrála. Na konci jsou opět herci u – jinak rozestavěných – stolků, v jiných partnerstvích. Jako by osamělí, opuštění. Někteří dokonce leží na zemi. Závěrečný rytmizovaný chór, teď už zřetelná, krásná píseň. Tma, konec.

Performance Řekni něco režiséra a autora tohoto konceptu Jiřího Adámka (v programu píše, že jde o jeho „zápisky z kaváren“) navazuje na experimenty se zvukem a pohybem umělců 60. let (a následných) minulého století Phila Glasse, Merce Cunninghama, Meredith Monk a od nich odvíjených hudebně pohybových divadelních forem. U nás tímto směrem vedle Petra Váši nejradikálněji léta směřuje – byť v oblasti činoherního, konkrétních slov se nezbavujícího experimentování – Petr Macháček a jeho Divadlo Kámen. Kdysi provokativně prohlásil, že ho zajímají možnosti komunikace a výpovědi (divadelní) formy zbavené obsahu. Zdá se, že v této performanci jde Jiřímu Adámkovi o podobné hledačství. Jak moc jím pečlivě utvářená (v zásadě minimalistická) struktura a forma dokážou divadelně „držet“ a s diváky komunikovat samy o sobě, jak moc se lze na ně spolehnout a skrze ně se dobírat hlubších vrstev (banálních) dějů či dokonce samotného bytí. Samozřejmě obsah vzniká vždy, třeba jen opakováním situací a frází (u Macháčka), evokacemi konkrétních slov v abstraktní řeči a jejich rytmizací (Váša) či intelektuálními interpretacemi pohybových a zvukových konstelací a struktur (Adámek). Zbaveni však dramatického dění, můžeme se jako diváci soustředěněji zabývat jejich analýzou a podvědomým působením obrazů, které vidíme, zvuků, které slyšíme. A také ocenit čistotu formy zbavené nánosu špíny reálného světa. Každý tón, každý pohyb působí jak kaligrafický tah štětcem po prázdném plátně. Dohromady vytvářejí abstraktní (kali)grafický obraz, tanečně-pohybové představení, hudební skladbu.

Performance Řekni něco je výsostně artistní, intelektuální experiment, který je zaměřen především na proces tvorby. Důsledně hledá základní (možná prvotní) možnosti divadla jako přímého odrazu (civilního) světa kolem nás skrze lidský zvuk a pohyb. Tak trochu navazuje na performanci Teritorium, již v roce 2010 uvedla Boca Loca Lab v Teatro Roxy/NoD. Nečekejte tedy lehce interpretovatelnou, dramatickou látku. Ta – snad – přijde jindy. Byť i zde – přiznávám – jsem ji jistou dobu očekával. Třeba že z malých erotických rituálů vyvstane obraz násilí či rozpadu (kavárenské, úřednické) společnosti, již jsme sledovali. Nestalo se. Byla to jen má vlastní evokace, práce mé vlastní fantazie, můj vlastní „zápisek z kavárny“. Propadl jsem se do snu, kde se vše jak lučavkou královskou rozplynulo a zůstalo jen jádro, magické sluneční světlo, které máme uvnitř sebe každý z nás a skrze něž posuzujeme a vnímáme svět. Možná i tak lze interpretovat závěrečný obraz, kdy v černém prostoru jeviště svítil bodový reflektor na zlatou kouli, na atom, jehož se během představení nikdo nedotkl a jenž jako záhadný šém byl stále přítomný.

Hodnocení: @@@@

Boca Loca Lab – Jiří Adámek: Řekni něco. Scénář a režie: Jiří Adámek, dramaturgie: Martina Musilová, scéna: Darina Giljanović, kostýmy: Ivana Kanhäuserová, trénink: Zuzana Sýkorová, produkce: Jedefrau.org. Premiéra 26. 10. 2013 v Divadle Alfred ve dvoře, Praha.

Nejbližší uvedení: Alfred ve dvoře 22. + 24. 11. 2013, 20:00h

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 27. října 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Siki siki siki aneb Lučavka královská

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ