Šílenství, dostihy i písničky
Malá scéna Východočeského divadla Pardubice je prostorem na první pohled industriálním, alternativním. I vchod do ní je rasantní, jenom jedny dveře a už jste v malé šatně, hned pak vstupujete mezi židle, které jsou seřazeny či přeskupeny podle potřeb inscenátorů či hostujících muzikantů, ochoz lze snad využít i jako balkon, také s elevací v sále (slouží též jako zkušebna) se dá účelově i účelně manipulovat. Seděl jsem tu jako divák všehovšudy třikrát, na dvou profilových inscenacích, zamýšlených právě pro využití této ne zcela konvenční dispozice, a na jednom folkovém koncertu, který by asi snesl pojmenování přátelské posezení s interpretem.
Gogolovy Bláznovy zápisky realizoval hostující režisér, slovenský divadelní mág Marián Pecko, s jedním z nejvýznamnějších herců pardubického souboru, Martinem Mejzlíkem v hlavní roli. Režisér si spolu s výtvarníkem Pavolem Andraškem dobře poradili s podlouhlou „chodbou“, po jejíchž delších stranách jsou umístěni diváci. Sugestivní propadání se hlavní postavy z podivínství do šílenství bylo přiživováno „zjevováním se“ dalších postav z obou bočních stran. O inscenaci jsem v Divadelních novinách 2011/4 mimo jiné napsal: Nutno podotknout, že Martin Mejzlík rozpad osobnosti vykresluje znamenitě, jeho hlasové kadence i gestika vyjadřují zoufalou energii, přitom nejsou histriónské, „nebourají kulisy“. Hrdinovy čím dál zoufalejší bludy mají fatální tenzi. Dá se říci, že asi od poloviny (inscenace nemá přestávku) začne Popriščinův osud diváka vtahovat, publikum už na podivné výstřelky přestává reagovat jako na komedii a sugestivnost herecké kreace návštěvníky inscenace ztiší. Jednoduchý, ale účinný jevištní postup se spuštěním průsvitných bílých pláten kolem nebohého pacienta ve finále připomene, že Marián Pecko ve svých nejlepších projektech dovede vytvářet divadelní magii právě propojením herecké akce a náhlých zvratů ve výtvarné koncepci díla. Ohlas inscenace svědčí o dobrém odhadu vedení i dramaturgie divadla při variantě značně kontaktního tvaru. Ten se jeví jako velice vhodný pro zobrazení nezbadatelných záhad lidské duše. Dýcháme-li spolu s hercem, vzdáleni od něho často ne déle než metr dva, cítíme, že se nás problémy jím zobrazované postavy týkají a dotýkají.
Martina Sikorová, Petra Kocmanová a Martin Mejzlík v Bláznových zápiscích | FOTO MICHAL KLÍMA
Novější inscenace Utíkej, Váňo, utíkej vychází z regionálních tradic (dostihy Velká pardubická) a jsou pod ní podepsáni scenárista Tomáš Syrovátka, dramaturg Zdeněk Janál a režisérka Tereza Karpianus. Podlaha jeviště, tedy prostor mezi dvěma stranami diváků, je vysypána pískem, místo divadelního zvonění se ozývají z reproduktoru výzvy k ukončení přípravy startujících. Seznamujeme se s dějinami Velké pardubické (první ročník se konal 1874), koňských dostihů, známých mimo jiné svou obtížností (pověstný Taxisův příkop). Šest herců (Martina Sikorová, Lída Vlášková, Jan Musil, Ladislav Špiner, Radek Žák a Zdeněk Rumpík) se dynamicky proměňují na žokeje, spjaté s těmito závody (Kozlík, Brandisová, Chaloupka a pochopitelně Váňa), závody jsou před námi jednoduchými, ale účinnými prostředky zpřítomňovány – včetně poměrně velké dvourozměrné koňské hlavy na delším držadle. Přes sportování se ovšem vyjevují i dějiny této země, prvorepublikovou atmosféru dokresluje návštěva T. G. Masaryka na závodišti, dýchne na nás i problematika emancipace (první žena – žokej v soutěži), válečné útrapy i komunistická zvůle. Z jednoho „boku“ vbíhají koně i závodníci (tedy herci) na scénu, na druhé kratší straně je umístěna slavnostní tribuna, z níž se případně i nepřípadně řeční či se dekorují vítězové. Obecnější rovinu do této steeplechase vnášejí koně mytičtí – i mytičtí jezdci na nich: Rosinanta s Donem Quijotem i kůň svatováclavský. Dynamická podívaná, která má dobrý divadelní timing, připoutala při dopolední repríze ukázněné a zároveň inteligentně reagující středoškoláky.
Jako ukázku kontaktního folkového koncertu jsem navštívil vystoupení Pavlíny Jíšové a její dcery Adély Lounkové. Známá písničkářka prokládala jednotlivé songy „historkami z natáčení“, nabízela cédéčka, která při konkrétní úpravě hlediště byla zřetelně viditelná i pro trochu vzdálenější návštěvníky. Všichni ale seděli v podstatě velmi blízko, své oblíbené zpěvačce nadosah. Vystoupení mělo spíš charakter besídky spřízněných než nějak oficiózního koncertu, pro takový typ prezentace se jeví Malá scéna Východočeského divadla jako ideální prostor.
Komentáře k článku: Šílenství, dostihy i písničky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
