Šílený diktátor?
Třetí římský císař Caligula nemá zrovna nejlepší pověst. Je nejčastěji považován za šílence, který zneužíval moci ke svým sexuálním i krvavým hrátkám. I když je to názor převažující, historikové císaře tak jednoznačně nevidí. Albert Camus ve svém dramatu Caligula po skutečné pravdě nepátral. Do této temné postavy promítl existencialistickou filosofii, která do jisté míry zdůvodňuje Caligulovo jednání i jistou autorovu sympatii pro jeho činy.
Smrt milované sestry Drusilly spouští otázky po smyslu života, které si císař klade. Jak člověk může být šťastný, když si uvědomuje jeho konečnost? Obklopen patolízaly a prospěcháři chce vytvořit jakési blaho pro všechny. Přestože by v jeho okolí mnozí „zasloužili“, Caligula začne používat svou moc bez jakýchkoliv pravidel. Vědomě překračuje zákony lidské i božské a sám směřuje za lunou, které nikdy nedosáhne. Z absurdity života ho nevymaní ani krev, ani láska. Režisér Alexander Galperin tohle i přes počet postav vlastně introvertní drama inscenuje v otevřeném prostoru velkého mosteckého divadla. Prospekt Říma občas prosvětluje vzývaná luna nebo ohnivé výbuchy císařových běsů. Rozlehlost scény znázorňuje Caligulovu osamocenost, ale zároveň dává možnost bohatě rozehrát divadelní výstupy jeho histriónství. Objevují se zde démoni a artisté, jejichž kreace jsou zčásti inspirovány japonským divadlem, které vrcholí v poslední herecké roli císařově. Jeho tančící gejša je ale už hodně odjinud, i když má zřejmě zvýraznit divadelnost těchto prvků a vzájemně provázat jejich rituálnost. Také nejvěrnější pomocník císařův Helikon je zřejmě bývalým hercem mimu a napomáhá tomu, aby si divák uvědomil, že Caligula předvádí pro veřejnost roli. Ostatně režisér prostřednictvím herců často současné hlediště oslovuje a to se tak stává součástí této hry o moc a život.
Radim Madeja v titulní roli šílenství spíše působivě předstírá a netlačí přehnaně ani na projevy perverzity. Jsou to všechno vlastně velké divadelní výstupy, které však zrazuje jeho odvrácená tvář, vědoucí a bolestná. Tenhle Caligula je nervně hledající, k diktátorské morbidnosti má i přes všechny excesy ve skutečnosti mnohem dále, než by se na první pohled zdálo. Je to spíše oběť absurdity lidského bytí. Nelze jistě popřít jeho zrůdné činy, přesto je paradoxně idealistou na rozdíl od Chaerey, který vědomě zvolil pragmatický postoj. Bohužel právě tady má mostecká inscenace výraznou slabinu. František Nedbal hraje tuto postavu monotónně civilně. Zřejmě to měl být protiklad k divadelnosti Caliguly, ale to nestačí. Je to jediný skutečný císařův protivník právě proto, že ho dobře chápe. Jde zde o střet dvou osobností, které se vydělují z partičky senátorů, z nichž každý je režisérem individuálně charakterizován. Vedle oddaného Helikona Jana Beneše zaniká nevýrazný Lukáš Rous, který rozporuplnou postavu Scipia hraje jen v jedné deklamační poloze. Proti tomu Veronika Valešová jako Caesonie dokáže plně vyjádřit lásku zralé ženy, která ji vede až ke sdílení krutých Caligulových činů. Umí pečlivě skrývat své myšlenky, je dobrou souputnicí císařovou v jeho hrátkách a přijme z jeho rukou svůj úděl vyrovnaně a jistě.
Mostecký Caligula je inscenací, která přináší osobitou interpretaci i atraktivní scénickou podobu složitého textu. V nejmenším ho nezjednodušuje, naopak objevuje v něm nové významy, které se dotýkají současného hlediště. Jde v ní o víc než o obraz jednoho dávného šíleného diktátora.
Městské divadlo Most – Albert Camus: Caligula. Překlad Jaroslav Král, Alena Šabatková. Úprava a režie Alexander Galperin, dramaturgie Michal Pětík, scéna Pavel Zikmund, kostýmy Romana Tůmová. Premiéra 17. února 2012.
Komentáře k článku: Šílený diktátor?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
