Silní režiséři dětem
S každým novým jarem se proměňuje pražské Divadlo v Dlouhé v líheň divadelních mláďat. Letošní ročník festivalu Dítě v Dlouhé zahájilo symbolicky představení nesoutěžní, a sice relativní novinka domácí scény Amberville – Plyšoví gangsteři v režii Janka Jirků. Ten je nejen laureátem Ceny ASSITEJ za výrazný umělecký přínos divadlu pro děti a obecně respektovaným režisérem inscenací z této divadelní oblasti. Od příští sezony bude také ředitelem pražského divadla Minor. Zahájení tak předznamenalo, že v ringu letošního ročníku vedle sebe stanou mimořádně silné režisérské osobnosti českého divadla pro děti a mladé publikum.
Denisa Cupáková a Kateřina Francová v inscenaci Divadla Polárka Babička: Není více dobré stařenky? FOTO TEREZIE FOJTOVÁ
Potvrdilo to hned první představení v soutěži. Tajemnou zahradu v Divadle U staré herečky režíroval další z držitelů Ceny ASSITEJ a Ceny Thálie za celoživotní mistroství v oboru loutkového divadla, všestranný herec a vynalézavý hudebník Jiří Vyšohlíd. Ostatně skupina je na spolupráci otce režiséra a dcery herečky založená. V kontextu její tvorby považuji Tajemnou zahradu za inscenaci příjemně nadprůměrnou. Obvyklý pultový hrací prostor působí jednoduše, ale je nápaditě členitý, divadelně funkční a vizuálně poutavý. Ať už jde o multifunkční podstavec sádrového trpaslíka, který se stává gramofonem s odnímatelnou troubou, o lampičku, jež je z jedné strany sluncem a z druhé měsícem, nebo třeba o následně odhalené krtkovo „podpultové“ království v podzemí zahrady. Herecký projev Jany Vyšohlídové staví na kabaretním stylu, a ačkoli nechybějí ani třpytky, výrazná růž, pernatý dekolt nebo hluboký hlas, zůstává výraz interpretky srozumitelný i nejmenším dětem. Atmosféry s humorem podkresluje tradičně vynalézavá Vyšohlídova hudba, která se tentokrát stává i vedlejším motivem příběhu o konfliktech sádrového trpaslíka zamilovaného do opery a pěstujícího zpívající květiny s krtkem (maňásek), který potřebuje přes den spát, aby v noci mohl pečovat o provzdušňování zahrady. Expozice je rozehraná skvěle v žánru situační grotesky. Později se ale příběh komplikuje, a když v něm nastane krize v podobě zrodu masožravky, inscenace se začne žánrově tříštit a nabízet méně zdařilé situace. Dějové zvraty se pak už spíše vysvětlují, místo aby se děly.
Značka: rodiče s sebou
Druhým zástupcem východních Čech nebyl nikdo jiný než Drak. A spolu s ním Kašpárek a zbojník. Královéhradecká scéna je v té nejlepší kondici. Potvrzuje to jak neobvyklá koncentrace oborových cen na jejím kontě, tak zdravé sebevědomí, se kterým pořádá rezidenční programy a vstupuje do koprodukcí překračujících běžné hranice repertoárové tvorby.
Koprodukční inscenace Draku a Bratislavského bábkového divadla v režii Jakuba Vašíčka a Šimona Spišáka vznikla k 30. výročí rozpadu Československa jako sebeironická sonda do české, slovenské i specificky československé národní povahy a tradic, nejen těch bojových, ale třeba též loutkářských. Českou stranu zastupuje Kašpárek, Slovensko Jánošík a oba jsou přitom ztělesněnými stereotypy národních charakterů. Humor je založen na ironii, satiře a zejména na vynalézavě vyhledávaných paradoxech soužití Čechů a Slováků. Rodinné inscenace lze stavět z principu dvojím způsobem: od dítěte k dospělému nebo od dospělého k dítěti. V případě Kašpárka a zbojníka jde jednoznačně o přístup druhý. Dobře komunikuje s publikem jen tehdy, je-li generačně smíšené. Věkově homogenní dětské publikum představení příliš dobře nepřijalo, protože mu nerozumělo. Obrazně i doslova. Obrazně proto, že děti v publiku ještě netrpí žádnými národními předsudky ani mindráky, ze kterých si inscenace tak trefně a výsostně sebeironicky střílí. Upínají se tedy k holému příběhu, který – zbaven sarkastické nadstavby – zůstává málo poutavý. Sekundární bariérou se stal jazyk. Je nechvalně známou skutečností, že zatímco slovenské děti češtině dobře rozumějí, pro české děti je slovenština cizí řečí.
Buď jak buď, Kašpárek a zbojník je skvělou ukázkou satiry, které se v českém divadelním prostředí zas tolik nedaří. Tak proč se nesnažit k ní přivést diváky už od plenek.
Červený balónek Naivního divadla v Liberci získal hlavní festivalovou Cenu Jana Borny FOTO ROMAN DOBEŠ
Alfa a omega hrdinství po česku
Jako kdyby si totéž řekli i loutkáři z Čech západních. Plzeňská Alfa vsadila na Supermaňásky, pohádkovou komunální satiru vetkanou do příběhu o odvrácení západočeské apokalypsy. Během tradičních oslav osvobození Plzně americkou armádou skuhrá lokální marionetový hrdina Kašpárek nad tím, že do muzea dnes nikdo nepřijde, protože všichni vítají hrdinu globálního, a sice Kapitána Ameriku. Avšak všeobecné veselí Plzeňanům naruší zpráva ze skvrňanské hvězdárny: na město se řítí obří asteroid. Zachrání ho tým národních, nebo nadnárodních hrdinů? Text Víta Peřiny má ambiciózní cíl současně sledovat strhující děj dobrodružné komedie, rozvíjet kruciální motiv soupeření, a tedy i téma konfliktu globálních zájmů s lokálními, a aby toho nebylo málo, navíc ještě budovat nepřetržitý řetězec místních narážek a komunálních vtípků. Záchraně města totiž stojí v cestě místní developerka.
Usledovat nejen příběh, ale také profilaci postav je v ansámbl dramatu (i tom loutkovém) vždycky královskou disciplínou. Supermaňásci zůstávají v tomto směru někde na půl cesty. Skvěle vystavěna je jedině postava antagonistky, lokální developerky. Ostatní charaktery zůstávají ploché, což by u rakvičkárnou poučené maňáskové grotesky nemuselo vadit, kdyby protiváhu tvořil dostatek nápaditých gagů a situací. V celku inscenace ovšem fungují místní narážky více než základní téma. Kauzalita děje je zaplevelena množstvím náhod (jsou-li postavy uvězněny za zamčenými dveřmi, nemusí si s tím nijak vtipně poradit, prostě volají o pomoc, někdo jde kolem a odemkne je…). Ostré kontrasty mezi globálními hrdiny a hrdiny lokálně českými zůstávají v úrovni konstatování. Režíroval další nositel Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru loutkového divadla a specialista na velká maňásková plátna Tomáš Dvořák. Na přehledně členěné scénografii s ním spolupracoval Marek Zákostelecký. Supermaňásci pobaví všechny a Plzeňany zvlášť. Myšlenkou jeden za všechny a všichni za jednoho připomenou pamětníkům snad i Dvořákovy legendární Tři mušketýry. Dynamikou inscenační výstavby však již nikoli.
A teď dvakrát na jih
Trofej, které si herci obvykle cení nejvíce, a sice cenu dětských diváků Dítko 2024, si z Dlouhé odvezlo českobudějovické Malé divadlo za inscenaci Karkulka vrací úder v režii Janka Lesáka a v dramaturgii Natálie Strýčkové Preslové. Návrat úderu stojí na permanentní a skvěle fungující interakci mezi jevištěm a hledištěm organicky rozpuštěné v jevištní struktuře. Tvůrci stavějí na jednoduchém, ovšem chytře a poučeně rozvíjeném nápadu odehrát známý příběh o Červené karkulce xkrát jinak. Jak, to předznamenává cedule na stojanu na noty obrácená nápisem k divákům. Ti tak předem vědí, zda půjde o Karkulku tradiční, zkrácenou do jedné minuty či muzikálovou. Děti v hledišti cedule doslova hltaly a visely očima na rtech přicházejícím hercům, aby už ze stylu jejich chůze či výrazu odečítaly, nakolik se drží zadání. Zejména Martin Dobíšek v této herecké mikrodisciplíně doslova zářil. Každá nová etuda přinesla větší či menší změnu v nastavení dramatických okolností. Děti vzrušeně sledovaly, jaký konkrétní vliv to bude mít na jednání postav. Inscenace měla skvělý rytmus a svižné tempo, snad jen antickou variaci děti přijímaly obtížně, protože byla nad věk, slovu „antická“ nerozuměly a neměly se na co předem naladit (což narušilo princip komunikace). Karkulka Lesáka a Preslové je živým návodem na rozvoj dětské kreativity. Podprahově u dětí rozvíjí vnímání základních principů divadla, jako je herecké jednání a dramatická situace.
Porota se rozhodla udělit i Zvláštní cenu, a to inscenaci brněnského Divadla Polárka Babička: Není více dobré stařenky? Režisérka Tereza Karpianus si vzala za cíl demytizovat národní poklad, jakým je Babička Boženy Němcové, a zbavit jej jak nánosů sentimentálních ideálů, tak pachuti povinné četby. Příběh nevypráví zasloužilá seniorka, nýbrž její vnoučata (blízká svým projevem teenagerům v publiku) a především jedna švihlá groteskní slepice z Babiččina dvorku. Ta obstarává staré látce nejen aktuální environmentální téma (například bravurní etudou o velikosti klecových lůžek), ale také karikaturní nadstavbu. V tom jí pomáhá i výrazně nadsazené scénografické řešení. Tenhle dvorek je třeba vnímat vzhůru nohama. Tvůrci román dekomponují a rozvíjejí jen několik klíčových motivů (babiččiných vzpomínek) se snahou relativizovat jejich obvyklou intepretaci. Výrazným prvkem jsou osobní, až intimní výpovědi hereček a herců o jejich vlastních prarodičích. Zde se inscenace překlenuje využitím orální historie do oblasti dokumentárního divadla a přivádí děti jaksi zezadu, ale o to blíž k významu původního díla. Zejména na dokumentární rozměr inscenace děti v publiku velmi živě reagovaly spontánním sdílením vlastních zkušeností. Karpianus zručně kombinuje dokumentární divadlo s iluzivním a účinně zasazuje starý příběh do kontextu současných společenských témat. Nepřiblíží možná dětem literární dílo samotné, ale rozhodně v nich posílí vztah k tématu mezigenerační výměny zkušeností a pocitů, princip vzájemného obohacování, které je celoživotním procesem, a čím dříve si ho osvojíme, tím kvalitnější život vedeme.
Přes sever do středu země
Zejména dvě inscenace se vyznačovaly silnou, a přesto nesentimentální prací s atmosférami a se zprostředkováním bohatých vnitřních světů hlavních hrdinů.
Červený balónek Naivního divadla v Liberci si navíc vydobyl i hlavní festivalovou Cenu Jana Borny. Režisérka Michaela Homolová (opět laureátka Ceny ASSITEJ) citlivě a přitom naléhavě zprostředkovává dětem předškolního věku témata samoty a přátelství. Působivě zpracovává atmosféru betonového města a nebojí se předat nejmladším divákům ani takové pocity, jako jsou smutek, stesk či úzkost, čímž jim umožňuje projít katarzí a podprahově tak i pochopit jeden ze základních smyslů divadla. Režijně-scénografické řešení představuje město paneláků jako jakési minecraftem poučené mraveniště, ve kterém se dětem před očima objevují nové a nové prostory pro akci různě velkých loutek a s nimi i nové tematické obzory. Inscenace vzniklá na motivy filmu Alberta Lamorisse z roku 1956 disponuje účelnou jednoduchostí ve všech složkách. A přesto přehledně sděluje ne zcela jednoduchý příběh i s vedlejšími zápletkami.
Hojně adaptovaná kniha Forresta Cartera Škola Malého stromu o indiánovi, kterého prarodiče učí porozumění a lásce ke všemu živému i neživému, bez ohledu na skutečné názorové zázemí autora podporuje myšlenku tolerance ve všech jejích myslitelných podobách. Dramatizace Jakuba Šmída a Matouše Danzera, uváděná v kladenském Lampionu pod názvem Malý strom, je naprosto výjimečná svou věcností, aniž by se však patosu zcela vyhýbala: tvůrci se s ním utkají a zkrotí ho. Inscenace vybavená opulentní výpravou zručně kombinuje emocionálně exponované scény s věcným konstatováním skutečností. Kostýmy mají symbolický rozměr a ukotvují postavy nejen v charakterech, ale i ve společenských třídách a ve vesmíru vůbec. Bytelná babiččina sukně působí jako jurta s nehasnoucím rodinným krbem a současně vzbuzuje obdiv, když v ní stařena poprvé v životě prudce běží, aby zachránila život dědečkovi. Rovněž po stránce tematické je Malý strom neobvykle komplexní, když otevírá otázky rasové, environmentální, sociální i rodinné a staví je do symbiózy života buď v lidské společnosti, nebo mimo ni. Šmídovi se podařilo vytvořit citlivou inscenaci, vyprovázející děti z dětství do dospívání.
Festival uzavřela inscenace Ukrajinských pohádek od sice pražského, leč převážně zájezdového divadla Krutý krtek v úpravě a režii Karla Kratochvíla. Myslím, že její hodnota je více v důležitém symbolickém gestu nežli v inscenační vynalézavosti či herecké proměnlivosti. Pro oboje látka skýtá potenciál, který zůstal spíše nevyužit. Proč? V souladu s jazykem scénáře jako by se humor fasoval na potravinové lístky, které zrovna došly. Chápu, že do inscenace založené na spolupráci českého herce s ukrajinskou herečkou a na loutkách vyrobených ze staré vojenské výstroje či výzbroje je v kombinaci se současnou politickou situací takřka nemožné legraci vměstnat. Jenže v těch původních ukrajinských pohádkách prostě je, i když zvláštně krutá… Zkrátka a dobře – téma není všemocné, jak už bylo na divadle bezpočtukrát dokázáno.
Dobrý kurz
Přes všechny dílčí výhrady šlo o nesporně kvalitní divadelní díla a o jeden z nejsilnějších ročníků festivalu za posledních pět let. Není divu, vždyť pod všemi vybranými inscenacemi jsou podepsány velmi výrazné režisérské osobnosti, z nichž většina je v tom nejsprávnějším věku a v plné síle. Českému divadlu pro děti se podařilo v posledních deseti letech splnit jeden ze základních předpokladů dalšího rozvoje: nezaleknout se generační výměny a poskytnout prostor pro etablování nových silných divadelních lodivodů. Tak plavbě zdar a udržet kurz!
Komentáře k článku: Silní režiséři dětem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
