Sotva držím se na nohou aneb Zoufalý humor v zoufalé době
Firma Supraphon má obrovské archivy, jež postupně zpřístupňuje. A má – naštěstí – pečlivou editorku, která dbá o precizní zmapování a následné profesionálně zpracované vydávání těchto archivů v sadách a s dokumentací, jež daný subjekt a epochu nahlédnou v smysluplných celcích, které odkrývají nejen známé, ale především opomenuté, či dokonce neznámé (a v každém případě dnes nedostupné) nahrávky a jejich interprety. Tou osobou je Naďa Dvorská.
Po 17CD Šimek & Grossmann: Komplet 1966–1971, o němž jsme psali loni (Jan Kolář: Šimek a Grossmann redivivus, DN 3/2014), nyní připravila 10CD Šimek & Sobota & Nárožný: Komplet 1971–1977 zachycující první pogrossmannovskou epochu Miloslava Šimka a jeho semaforské skupiny.
A je to… útrpný poslech. Pokud editoři v obsáhlém (pečlivě a věcně dokumentačně zpracovaném) bookletu píšou, že právě tento komplet nabízí možnost přesvědčit se, že ne vždy jsou negativní soudy o tvorbě Miloslava Šimka v porovnání s dvojicí Š+G oprávněné, dokazuje tento komplet pravý opak. Miloslavu Šimkovi se nedaří navázat na svobodný humor plný šarmu, elegance, dadaismu a – přes mnohou dětinskost a obecnou srozumitelnost – slovního intelektualismu, který dovedl do téměř dokonalosti s Jiřím Grossmannem. Jako by Šimek, který je nyní výhradním „tahounem“ směrování těchto produkcí (autorem textů i námětů je zprvu sám – nejprve čerpá z archivu Š+G, od roku 1973 pracuje opět v autorské dvojici, s Luďkem Sobotou), nejen ztratil partnera/oponenta na jevišti, ale i partnera/oponenta ve společnosti. Jako by jej divák-občan nezajímal a byl tu jen divák-konzument. Začala normalizace a klauni a satirici se velmi rychle museli stáhnout z veřejného života. Anebo si najít jiný objekt svého humoru. Suchý se v Semaforu snažil prohlubovat divadelní polohy své poetiky a postupně došel k restartu své kariéry v Kytici. Šimek jde jinou cestou – dnes bychom řekli cestou bulvarizace. Volí humor čím dál více obecný a – nechť mi jeho příznivci prominou – čím dál více (zásluhou Luďka Soboty) pokleslý a trapný. Maně mě při poslechu jejich čísel napadlo, jak asi vypadaly revuální komické výstupy v pražských divadelních boudách začátku 20. století takového Járy Kohouta či Ference Futuristy. Ti si asi také „utírali nos židlí“, ale aspoň se mohli volně vysmívat (a vysmívali) čemukoli ve společnosti. A navíc vedle nich působili i Vlasta Burian, Voskovec s Werichem či Červená sedma.
Hyperaktivní cholerik Petr Nárožný, pomalejší intelektuál Miloslav Šimek, popleta Luděk Sobota FOTO ARCHIV SUPRAPHONU
Avšak Šimek a spol. se zařadili do jednoho šiku s jedinou tehdy oficiálně možnou – normalizovanou – kulturou, již svým bezzubým humorem vlastně legimitizují. Na žádném CD jsem nenašel byť jen stín (proti)společenské ironie, neřku-li břitu. Humor, který se z nahrávek řine, se obloukem vyhýbá jakékoli společenské kritice (nemyslíme-li obecně lidské typy a chyby) a je hluboce ponořen v sobě samém, v humoru pro humor, jak jej dnes dělá ledaskdo (například populární Partička) a který – dlužno říct – Šimek velmi dobře zvládá. V tom mu dvojice Sobota & Nárožný vyhovuje, a proto s ní zřejmě spolupracoval (dvojice se Suchým, o níž se dle editorů uvažovalo, by zcela jistě nefungovala). Jde o všeobecně přístupný humor ve stylu maximální crazy, kterému čím dál víc vévodí Luděk Sobota a opájí se jím Nárožný a jenž bez problémů přijímá i normalizovaná televize. Komplet tak obsahuje nejen záznamy semaforských divadelních produkcí, ale i řadu televizních kabaretů, jež bezuzdně využívají jejich popularitu a slávu kolegů, ber kde ber. Slyšíme je tak s Miroslavem Horníčkem a Jiřím Sovákem, ale i s Miloslavem Plzákem či Karlem Gottem (jedno z nejtrapnějších čísel celého kompletu – Tři mušketýři, záznam z TV pořadu Karel Gott ve Slaném), s nimiž – pokud nejsou v divadle či televizním studiu – rozmlouvají z jeviště přímými telefonickými výstupy (jak daleko jsou tyto dialogy od Hovorů H, které v podstatě touto formou Šimek vykrádá!).
Komplet (chystá se i jeho pokračování/dokončení – tvorba Šimka a spol. v letech osmdesátých) tak slouží nejen k opojnému poslechu humoru Šimka a spol. pro jejich fandy-pamětníky (často jde o záznamy nepočítající s audiozveřejněním, a tak neznalý posluchač mnohdy nerozumí, čemu se vlastně diváci smáli), ale velmi dobře může posloužit i jako obraz doby. Divadelní historici navíc díky němu mohou názorně zmapovat model, který tato trojice používala a v podstatě neustále opakovala. Šimek rozšafně glosoval situace a dění, Sobota se ztrapňoval do maxima ve stylu „čím blbější, tím vtipnější“ a Nárožný pod jejich vedením a jejich humorem s gustem „trpěl“. Pro mnoho diváků – včetně mne – se tím umělecky i lidsky zdiskreditovali na celý život. A mezi tím zněly country-popové a folkové písničky (à propos ty jsou na kompletu vesměs i dnes velmi dobře poslouchatelné, především Bobkovy a dua Paleček–Janík).
Mluví-li se o Biafře ducha oné doby u nás, je třeba si přiznat, že nejen politici, normalizátoři a podprůměrní umělci, ale možná ještě víc právě tento typ zábavy s režimem kolaborujících, řemeslně zdatných populárních umělců onu genocidu ducha způsobil.
Komentáře k článku: Sotva držím se na nohou aneb Zoufalý humor v zoufalé době
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
