Divadelní noviny > Rozhovor

Šimon Krupa: Když přijde do Ostravy podzim, je to na sebevraždu

Herce Šimona Krupu (1989) si pamatuji především z nejrůznějších pražských alternativních projektů – tedy z inscenací Divadla X10, MeetFactory, souborů Tygr v tísni a Chemické divadlo… Překvapilo mě proto, když přijal nabídku angažmá a odešel do ostravské Komorní scény Aréna. A vzápětí byl nominován na Thálii za roli Jaroslava Pulce v Lidské tragikomedii. Podruhé (nebo potřetí?) mě udivil během rozhovoru. To, co může občas působit jako precizně vypilované prohlášení při autorizaci, opravdu řekl. A znělo to přirozeně a sympaticky.

V Komorní scéně Aréna jste měli premiéru Havlova Vyrozumění v sobotu 21. října, tedy v den voleb. Byl to záměr?

Nebyl. Datum premiéry bylo stanoveno už minulou sezonu. Ale je to samozřejmě paradoxní shoda náhod. Všichni jsme museli na – doslova povolební – premiéře myslet na prezidenta a dramatika Václava Havla. Kontext voleb se samozřejmě přímo neodrazil ve vytváření inscenace nebo při zkoušení. Když však hra pojednává o tom, že systém drtí jednoho člověka, aby druhý šel nahoru, a je to absurdní, byrokratický škleb nad lidmi, nad řečmi o humanismu, tak na to myslet musíte.

Je to vaše první divadelní setkání s Havlem?

Ano. A nutno říct, že vydatné. Znal jsem texty jako Audienci, Zahradní slavnost nebo Asanaci, ale Vyrozumění ne. A rozhodl jsem se, že hru budu poprvé číst až na první čtené. Nejtěžší na zkoušení bylo, že je to hra ve frázích. Tento Havlův text je vlastně jedno velké ptydepe. Bylo tedy zajímavé, ale zároveň velmi obtížné hledat konkrétní prostor poetiky. A taky si to všechno nasázet do hlavy.

Jak se vám zkoušelo s režisérem Vojtěchem Štěpánkem?

Pracoval jsem s ním podruhé, poprvé u nás režíroval Budovatele říše od Borise Viana. Hrál jsem tam Schmürze, němou postavu, kterou všichni neustále mlátí a snaží se ji zabít. Promítá naše svědomí, nebo něco, co na sobě nechceme vidět a delegujeme to jinam. Někam dál. Ve Vyrozumění je to náměstek ředitele Jan Baláš, který rád poradí.

Vyrozumění potřebuje jeden kolektivní herecký výraz, u všech je nutná stejná intenzita hraní. Jako by ta hra byla jedna role, kterou hrají všichni. Však ji Václav Havel psal pro činohru Divadla Na zábradlí, která tehdy byla založena na kolektivní souhře. Během zkoušení jsme asi nejvíc hledali, co si dramatická postava lomeno herecká osoba může dovolit v mantinelech textu a významu.

Jsem zvědavý, jak budou naši inscenaci diváci přijímat.

Čeho se bojíte?

To není obava, je to zvědavost. Vyrozumění má několik pater, nebo chceme-li, významů i rovin, a zajímá mě, jak bude inscenace na diváky působit.

Svoboda od režiséra

V čem se liší režiséři Vojtěch Štěpánek a Ivan Krejčí, který je s Arénou nejvíce spojován?

Myslím, že režisér, který nemá bytostnou jevištní interpretační zkušenost, jde po větších celcích a tématech. Myslí v kontextu hry. Takový je Ivan. Ukazuje vůni situací a zároveň jejich průsečík. Vojta na to jde trochu z jiné strany, také však dává svobodu herci. Vysvětluje, co všechno se dá hrát na menších plochách, v detailu postav a charakterů. A to se, myslím, netýká jenom Ivana nebo Vojty, to je jaksi obecný princip.

A jaký režisér je vám bližší?

Mám rád, když je zkoušení dialog a proces, to splňují oba. Ani jeden nemá všechno hotové na první zkoušce, nedělají chytráky. Stejně tak Milan David, dvorní scénograf Ivana i Vojty, hledá a tříbí do poslední chvíle.

Setkal jste se někdy se striktním režisérským vedením, kdy jste musel pouze plnit příkazy?

Když jsem byl ve druháku na konzervatoři v Ostravě, tak jsem zkoušel ve Slezském divadle Opava s panem Zdeňkem Kaločem. Ten měl skutečně velmi jasnou, až striktní představu o tom, jak bude aranž vypadat. Troufám si říct, že měl vymyšlenou choreografii, do které nás na zkouškách vyloženě dostrkal. Vlastně to byla dobrá zkušenost, lešení obalovat masem a nepůsobit jako robot.

Takže vám to nevadilo.

Byl jsem ve druháku na konzervatoři! Samozřejmě se herec cítí líp při zkoušení, kde dostane prostor.

Enormní luxus v Aréně

Je pro vás důležité, abyste si rozuměl i se svými hereckými kolegy?

To je přece jeden z největších předpokladů divadla. Inscenace jako Slyšení, Lidská tragikomedie nebo právě Vyrozumění opravdu stojí na bytostné souhře. Herec mnohokrát, když neví, tápe a odchází od divadla, musí najít oporu v hereckém partnerovi. A v tom, troufám si říct, máme v Komorní scéně Aréna enormní luxus.

Byl jste v užší nominaci na Thálii za roli Jaroslava Pulce v Lidské tragikomedii. Ptal jste se, proč zrovna vy, a ne někdo jiný ze souboru?

Samozřejmě že jsem se ptal. Taky mě napadlo proč já, když je mi osmadvacet. Ale jasně že mě potěšilo, že mi dal někdo zelenou v „dospělácké“ kategorii Thálie.

Jsou to skutečně vyrovnané herecké party. Pulec vlastně není hlavní postava, ale je na ni hodně vidět, protože dělá od jistého momentu oči tomu, co se děje, respektive celé hře. Je to člověk, který uzřel svoji špatnost. A navíc je to trochu Ladislav Klíma, což je sympatické.

Takže Krupa byl možná nominovaný, ale byla to především spolupráce. Kdybych měl možnost, tak bych na pódiu řekl: Tak jo, děkuju moc, ale tato inscenace je kolektivní dílo, v životě bych to nezahrál sám, naopak bych byl v mnoha situacích bez kolegů ztracen.

Ale naštěstí všechno dobře dopadlo.

Jak se od divadla očišťujete? Samozřejmě známe všechna ta prohlášení o tom, že se vám stal koníček prací, ale někdy toho musíte mít dost.

Na jednu část otázky hezky odpověděl v jakémsi rozhovoru Hynek Čermák. V určité fázi života se prý musel vyrovnat s tím, že se jako dospělý chlap každý večer převléká do kostýmu a dělá, že je někdo jiný.

Pro mě je přínosné, když na různorodých divadelních projektech pracuji s novými lidmi. Musíte se nejprve „jevištně“ seznámit, začít si důvěřovat, pak se hecovat a podobně. Člověk se tak nedostane do rutiny, která je někdy únavná.

Komorní scéna Aréna je moje první angažmá, po DAMU jsem asi dva roky fungoval v nejrůznějších nezávislých divadelních projektech. A pak jsem si řekl, že je čas vrátit se do divadla, kde je pravidelný rytmus zkoušení a hraní. I když právě ta pravidelnost nesmí člověka zabít.

Jak to chcete udělat, aby vás divadelní provoz nezabil?

Snažím se neustále propojovat s lidmi, které mám rád, takže mým odpočinkem je většinou práce někde jinde. Jezdím se vyvětrat do Prahy, za prací i za kamarády.

Poslední dobou se ale třeba také navracím do hor. Když jsem byl mladší a naši nás tahali všude možně do lesa a do hor, tak jsem samozřejmě měl pubertální hemzy. Ale už dlouho vím, že mi pravidelný kontakt s přírodou dost chybí. Zeleň, klid, příroda místo betonové džungle nebo sametu opony. Ale je toho dost a mám málo času.

Navíc asi ještě neumím zodpovědně odpočívat. Pak zbytečně vymýšlím kraviny. Vyhovuje mi rozmanitý zápřah.

Rozšířit si obzory

Vraťme se k vašim studiím. Proč jste šel na konzervatoř?

Je to jednoduchý a nezajímavý příběh. Můj kamarád šel studovat balet, já se pak šel podívat na den otevřených dveří a taky jsme navštívili hodinu herců. Viděl jsem děcka, jak si hrají a blbnou a zároveň se berou vážně. Pojal jsem podezření, že by mě to taky mohlo bavit.

Proč?

Samozřejmě jsem nevěděl, do čeho jdu, ale dýchla na mě svoboda a kreativita. Nějaké zakousnutí do věci. Během studií na konzervatoři se mi hodně změnil život, začal jsem kouřit, nosit černé brýle a kupodivu se zajímat o kulturu obecně.

Měl jsem také štěstí, protože jsme měli vynikající pedagožku paní Sašu Gasnárkovou, která nás naučila základy hereckého řemesla, pokud se dá něco takového předat, a hlavně způsob uvažování o divadle. Z toho nějakým způsobem čerpám doteď. Stejně jako z mnoha věcí, na které jsem přišel na alterně na DAMU.

Proč jste potom šel na DAMU? Už během studií na konzervatoři jste dost hrál v profesionálních divadlech…

Hostoval jsem třeba v Národním divadle moravskoslezském. Dlužno říct, že jsem tam dělal konkurs, ale nevzali mě, protože hledali staršího kluka. Nastoupil tam tehdy Igor Orozovič. Pak mi kámoška, která učila moderní tanec, řekla o Katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU. A to mi nakonec přišlo jako skvělá možnost, jak si rozšířit obzory o další divadelní přístupy, a přimělo k dalším úvahám, jak a proč stát na jevišti.

Nestravitelná Ostrava

A po nějaké době jste dostal nabídku angažmá z Komorní scény Aréna. Neváhal jste? Chtěl jste se vrátit do Ostravy?

Prohlásil jsem, že jestli se někdy vrátím do Ostravy, tak jedině do Komorní scény Aréna. Takže když přišla nabídka, už jsem nemohl a ani nechtěl couvnout. I když se někteří divili, že se chci vrátit. Co prý chci v té Ostravě vlastně dělat.

A proč mám rád Arénu? Je to pro mě divadlo témat. Diváci se naučili chodit na herce i na nepodbízivou dramaturgii. A myslím si, že to vše je dáno dobrou, cílenou a kontinuální prací. Jak souboru, tak diváků.

Nesetkáváte se někdy s názorem, že má Aréna starou poetiku?

Slýchám to. Ale nevím jistě, co tím lidé myslí. Že se jedná o interpretační divadlo, které nese určitá omezení? Jako třeba text a autor? Nebo herec a situace? Estetika je tuze subjektivní věc. A divadlo má mnoho podob. Nakonec je ale jen dvojí. Dobré a špatné. Pro mě to není svazující, ani pobuřující, ani staré. Je to zkrátka jedna z divadelních forem. Tahle se jmenuje herecké divadlo. Je založeno na herci, situaci a vztahu. A jsem přesvědčen, že i interpretační divadlo skrývá obrovskou svobodu pro herce a režiséra.

Je Ostrava dobré místo pro život?

Ostrava je evidentně nestravitelná pro spoustu lidí. Říkají třeba, že je Ostrava výborná na práci, ale žít by tady nechtěli. Po tom, co v ní čtyři roky žiju jako dospělejší člověk, tomu rozumím víc. A to jsem Ostravák. Nehledě na to, že když přijde do Ostravy ocelový šedý podzim a hlavně ten slavný smog, tak to je na sebevraždu. Ale tahle drsnost má zároveň neodolatelné kouzlo. Mlátí se tu cynický přístup a škleby s upřímností, dobrotou a divokostí. Lidi se tu pořád štengrujou, ale jde vidět, jak spolu ve finále drží.

Možná proto, že jsme si jako herci v tom vylidněném ostravském centru zbyli. Navíc myslím, že nás upřímně zajímá i to, co dělá ten druhý, a chodíme se na sebe dívat. Takoví jsme humanisti. A to že si nedarujeme nic zadarmo, je vlastně správné a zdravé.

Chodíte do divadla jako divák často?

Ano a velmi rád, ještě tím vším nejsem nasycen, i když se mi občas v hlavě ozve, že bych měl zůstat radši doma a odpočívat a plést. Je pro mě ale podstatné pozorovat, učit se a konfrontovat.

Nebudeme si dělat zlo

Co vás v poslední době v divadle zaujalo?

Magor na festivalu …příští vlna/next wave…, kterého režíroval Jiří Pokorný. Pohybovalo se to na hranici performance a interpretace poezie. Imerzivní divadlo svého druhu. Měl jsem pocit, že kdyby to viděl Jirous, tak by zaplesal, byla tam naléhavost i hnus. Štěk. Řev. Rozlité pivo. Není lehké udělat dobře Magora. To byl třeba jeden z projektů, který by nebylo možné uvést v kamenném divadle. Proč taky. Zanechalo to ve mně dráp, nad kterým jsem se mile pozastavil. Pak to byla také Válka od Honzy Friče v Divadle X10. Viděl jsem ji asi před dvěma lety, ale občas mě dostihne. Stejně jako Frič v divadelní hospodě u Evžena. Obě inscenace jsou spojeny s dramaturgyní Lenkou Havlíkovou a musím říct, že mám radost, kam Divadlo X10 dovedla, že se nebála a neuhnula.

A pak mě velice potěšila Pavlína Štorková v inscenaci Olga (Horrory z Hrádečku) Divadla LETÍ. Nebo poslední počin La Putyky Batacchio. Příjemných divadelních zážitků mám dost. Těžko všechny vyjmenovat.

Odmítl jste někdy nějakou roli?

Zatím jsem měl štěstí a nemusel jsem nic odmítnout. Ale jednou jsem odešel z projektu ve Venuši ve Švehlovce. Inscenace už byla nazkoušena, a dokonce proběhlo i několik repríz, já se s ní však stále nedokázal ztotožnit. Nechápal jsem její poetiku. Věděl jsem taky, že jsem solitér, ostatní herci tento problém neměli. O tom jsme se už bavili, tvůrčí tým musí chtít jít spolu. A já jsem najednou nechtěl.

Tak jsem přišel za režisérem a řekl jsem mu, nezlob se na mě, ale já cítím, že mi to něco bere, není to tebou, je to mnou. Byl to pohodový, lidský dialog, kdy jsme si řekli, že si přece nebudeme dělat zlo.

Jaké máte jako herec limity? Jakou nabídku role byste určitě nevzal?

Asi roli v nějaké třeskutě nechutné bulvární inscenaci. Určitě bych měl problém i s nějakou politickou agitací pro papaláše.

Také jste režíroval.

To bylo veliké dobrodružství. V Ostravě existuje lehce alternativní prostor Stará aréna, právě v něm kdysi sídlila také Komorní scéna Aréna. Je to jeden z prostorů, který se měl opět uvést v život, když se chystal projekt Ostrava 2015. Poté se chvíli nic nedělo, ale pak se to zase nějak dalo do kupy. Mladší generace chce v Ostravě něco dělat, tak dělají. Je co. Díkybohu.

Jednou jsem prohlásil, že bych si chtěl zkusit režii, a domluvili jsme se. A nyní se slzou v oku a poklonou až k zemi líbám ruce všem režisérům, kterým jsem kdy v hlavě křivdil. Původně jsme chtěli připravit autorskou inscenaci, ale zjistili jsme, že na to nemáme. Vůbec jsem nevěděl, co to znamená někoho vést, když se materiál musí vytvořit prakticky jen z tématu a vzduchu. A když ten tým nikdo nevedl, nebyl schopen koexistovat. Postupně jsme pokorně přišli na to, že bychom měli mít pevný text, tak nastoupil na scénu další kamarád, scenárista Jan Dvořák, a za dvě noci napsal text, který jsme inscenovali. Náš Křest je momentka o beatnicích. Takové generační a trochu divoké divadlo to je.

Hrůzostrašné cesty domů

Proč patří k divadlu alkohol?

Ten patří všude. Celé Česko leje. Ne, vážně. Nemyslím si, že k divadlu jako takovému patří cílené rozbíjení se. To spíš vypovídá o nás, o lidech. Ale je to přeci jen noční práce a hodně emocí, tlaku. Asi se nejedná v první řadě o nějaké opíjení se, ale jistou formu setkávání. Ventil, ač to mnohdy končí lunaparkem a vede hrůzostrašnými cestami domů.

Může mít herec „normální“ život?

Herec je víc vidět a má větší zápřah na nervovou soustavu. Často jsme bezprostřední a můžeme působit jako parta namyšlených idiotů nebo úchylů, se kterými se ti „normální“ nechtějí znát. Ale jinak jsme naprosto normálním člověkem královským.

Jaké téma nebo jakou hru byste chtěl vidět či zpracovat v divadle?

Chtěl bych někdy vidět v divadle Gorkého Na dně. Je to jistě dnes problematický text, ze kterého se musí škrtnout spousta levičáren, ale myslím si, že je to exkurze peklem.

Zahrát bych si chtěl Čechovova Platonova nebo Vojcka. Mám rád i komplikované texty, třeba Kvartet Heinera Müllera, nebo hry od George Taboriho a Wernera Schwaba. Je toho víc.

Máte nějaké sny, ať už divadelní, nebo nedivadelní?

Čím jsem starší, tím víc nechávám věci téct. Chci se zamýšlet nad úkoly, které jsou mi svěřeny, a přistupovat k nim zodpovědně. Na druhou stranu – není malých rolí, ale je lepší hrát ty velké. A ty malé ať si hraje Konstantin Sergejevič Stanislavskij sám. Třeba v Komorní scéně Aréna budeme zkoušet Tři sestry a já bych chtěl hrát Mášu. Nemyslím si ale, že mi ten sen Ivan Krejčí splní.

Ptal jste se ho?

Ano, můžu prý hrát Andreje.

Proč jste si nechal narůst knír, když toužíte po ženských rolích?

Dobře, proberme knír. Nějak se to stalo. To je život. Jednou ráno jsem se podíval do zrcadla s podezřením, že bych se měl oholit. Řekl jsem si ale, že se na to vybodnu. Navíc jsme s režisérkou Lucií Ferenzovou v září připravovali pro Divadelní festival Kutná Hora projekt Malchut, kde se mi hodil. A tak tam je. Možná ho shodím po listopadovém movembru. I když postupem času jsem zjistil, že je to velmi praktická věc. Za prvé je to filtr na ženský, jak známo, za druhé se na to výborně lepí divadelní fousy.

A Klíma se s tím hraje určitě dobře.

Ano, známý se byl podívat na Lidskou tragikomedii a po představení mi řekl: Ty vypadáš jako mladej Klíma, to je super propojení. No nevím. Běda nízkosti, která má trochu talentu.

Nadějný konzervatorista

Znáte to, kolem divadla se motají začínající herci a herečky – konzervatoristi. Jsou mladí a neklidní a vzbuzují tolik nadějí. A za ta léta už vlastně dokážete odhadnout jen z jejich tváře, kdo má šanci a kdo ne. Samozřejmě s nadsázkou řečeno. Ale je to tvrdá profese a většina těch velkých nadějí se nepřerodí v čin.

Byl jednou z těch tváří, které mi uvízly v paměti. Potom jsem ho občas potkával na nejrůznějších místech. Šel na alternativu a člověk jako já, který dělá tu klasicky nudnou činohru, si tak trochu povzdychne – no jo, zase jeden pro nás ztracený talent, který bude umět všechno, ale poctivou větu neřekne. A najednou se po letech objeví u nás v divadle, že by tady rád pracoval, a já si konečně spojil tu tvář se jménem. Šimon Krupa. Ale protože ještě pořád vzbuzoval určité naděje, tak jsme to s ním zkusili – už jen proto, že řekl pro nás ta magická slova: chtěl bych dělat pořádnou činohru. Věděl, protože není úplně blbý, jak polechtat ješitnost budoucího šéfa. Ale kromě toho se mi zdá, že to myslel vážně, tedy aspoň jeho práce o tom vypovídá. A zároveň je mi sympatické, že neopustil ani alternativu a neustále se pouští do nějakých projektů. Tu ho vidím na chůdách v Kazachstánu na Expu dělat kulturní program, tu jede s Chemickým divadlem do Rumunska, tu nám nad ránem krásně recituje Holana nad panákem slivovice. Tak něžně, jako bychom byli dívky.

A do toho hraje a zkouší u nás v Aréně. A najednou zjistím, že je podstatnou postavou našeho divadla, že umí větu říci, až to mrazí, protože rozumí. Jako třeba v Lidské tragikomedii, kde jeho existenciální opilec Pulec jde až na dřeň, a přitom je tak neskonale zábavný.

Tak jsem šťastný, že tenhle mladík proměňuje ty vzbuzené naděje v postavy a že to dělá právě u nás v Aréně, přestože do nové sezony vkročil s vizáží sňatkového podvodníka.

Šimonku, už neříkám nic, jen nechávám znít náš-Pulcův smích nad smíchem. Hi, hi, hi.

Ivan Krejčí

• Autor: Lenka Dombrovská
• Publikováno: 1. listopadu 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Šimon Krupa: Když přijde do Ostravy podzim, je to na sebevraždu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ