Simona Petrů
Pravdou je, že vlivem svého zlého zraku i prvních poletuch sněhových vloček, které už popadaly na Brno, to moc dobře nevidím. Rozhled mám tedy zamlžený a neostrý, ale snad mi prominete, že raději než do daleka podívám se mžouravě kolem a budu se těšit z toho, na co dosáhnu vlastníma rukama.
Divadlo Husa na provázku uvedlo v listopadu mou hru PŠT v režii Anny Petrželkové. Díky ní a hercům ožily na jevišti nejen postavy Strýčka Jedličky, Štěpánky Haničincové, Dády Patrasové a jejich zvířátek, ale i mé vzpomínky na dětství. Zhmotnily se v něm pozapomenuté noční můry i oslepující radost z nevázaných her. Vzhledem k tomu, že inscenace postihuje ikony a výchovné přístupy ke třem generacím kdysi dětských diváků, snad si v ní snivý návrat do minulosti a následný jasnozřivý vhled do přítomnosti zažije každý. Těšila bych se z toho, kdyby si diváci z každého představení nesli s sebou znovu nabytý kousek dětství a touhu si zase hrát. Nebo se alespoň pokusili to rozpustilé, zvědavé a hříšně citlivé dítě v sobě najít a zkusit ho obejmout. Nebo mu alespoň zamávat…
Kino Těším se z toho, že se v Brně podařilo navrátit život Kinu Scala. Legendárního prostoru se ujala a otevřela jej Masarykova universita ve spolupráci s pražským kinem Aero. Vedle programu pro studenty a klubových projekcí nabízí velmi zajímavý program, mimo jiné přenosy činoher a muzikálů z Národního divadla v Londýně. Vypravím se určitě na proslulé představení v režii Dannyho Boylea Frankenstein s Benedictem Cumberbatchem jako Viktorem Frankensteinem a Johny Lee Millerem v roli Monstra. Nechala jsem si ho záměrně ujít, když jsme s Aničkou Petrželkovou chystaly inscenaci Refrankenstein do HaDivadla, ale teď si projekci rozhodně užiju. Mám radost, když místa, kam se člověk schovává ve vzpomínkách, může navštívit a vidět v nich proudit život – nejen plesnivinu pavučin ze skladiště. Když místa, která si lidé oblíbili, nemusejí ustupovat komerčním a byrokratickým tlakům a mohou nechat volnost a svobodu lidským setkáním, umění i klidu k vymýšlení a přemýšlení. Mluvím teď také o znovuoživeném a stále živoucím a tepajícím Kabinetu Múz, kde kdysi začínalo HaDivadlo, ale následně po léta hrálo a žilo – pro mě stěžejní – Divadlo v 7 a půl s Matějem Růžičkou v čele a kde jsem se naučila autorskou i životní abecedu. Dodnes si z ní s potěšením skládám slova, věty, texty, hry…
Divadlo Do HaDivadla – nyní v brněnské Alfa pasáži – se chystám na inscenaci dramatické prvotiny Antona Pavloviče Čechova Platonov – Sežereš sám sebe v režii Maja Amslera, o níž jsou v Brně slyšet jen samá pozitiva. A do Alfa pasáže se – přestože hodně předbíhám – budu celý prosinec těšit na každoroční Rybovu mši vánoční v podání nejen hereckého souboru, ale i desítek jejich přátel a kolegů.
Ale abych neseděla pořád doma. Až vyrazím do Prahy, určitě nezanedbám návštěvu Studia Hrdinů ve Veletržním paláci, nejen pro vždycky skvělou atmosféru a milá setkání, ale především za výjimečně kvalitní, autorský, umělecky vyhraněný program – z něj nejvíc cením Den Opričníka a Mileniny recepty v režii Kamily Polívkové. Těším se, že tam brzy uvidím i představení o životě komunisty, který proslul svou smrtí, Julia Fučíka – Citový komediant Michala Pěchoučka a Jana Horáka.
Hudebně trávím podzim ve společnosti zarostlých chodníčků Leoše Janáčka a kompletní diskografie Einsturzende Neubauten. V Paláci Akropolis bych si pak nerada nechala 16. prosince ujít koncert kapely WWW a Pavla Fajta. Pak už ale zase Pšt! Neb Silence is sexy.
Televize Režiséru Robertu Sedláčkovi a spisovateli Pavlu Kosatíkovi bych chtěla vyseknout poklonu za televizní cyklus České století. Cením si jejich nehodnotícího přístupu dílem, v němž mohou mladí i starší diváci konečně spoluprožívat klíčové situace našeho národa s jejich hlavními aktéry a pokusit se utvořit či poupravit nebo potvrdit si své postoje k našim dějinám. Cením si osobní i profesní statečnosti, s níž autoři vyrazili s kůží na trh, a na rozdíl od tolik oblíbeného českého zvyku strkat hlavu do písku a vyčkávat, který přísluší spíše pštrosům, se razantně postavili za své názory a pohledy na historii. Nejde o to, zda se má jejich výklad každému líbit, zda ho má shledávat vyčerpávajícím či neúplným, zda má souhlasit a zda k výkladu dějin patří, či nepatří umělecká licence. Jde o rozpoutání diskuse, probuzení mozků k přemýšlení, srdcí k vcítění se a úst k vyslovení jasných názorů. To je u nás stále vzácné a cením si toho velice. Konečně!
Literatura Svoboda slova i pevnost životních postojů se objevuje i v knize, kterou se právě prokousávám – Joseph Anton: Vzpomínky Salmana Rushdieho. Životní peripetie spisovatele, který si uměleckými prostředky na sebe přivolal kletbu nenávisti, násilí a osočování, by měly být výstrahou před každým fanatismem a varovat před lidmi, kteří nejsou schopni laskavosti a odpuštění. Slova a myšlenky nejsou to, co máme zapomínat a pronásledovat, ale měli bychom jim naslouchat, obdivovat je a především respektovat a vnímat.
Nejvíc obrazů mi v současné době proudí ve snech a v mysli. A tak se často dívám na nebe a říkám si: Snad je na co se těšit. Těšme se z toho, co je, a těšme se na to, co přijde. Snad nás to pod tím společným nebem bude stále naplňovat.
Dramatička, umělecká vedoucí Kabinetu múz Brno
Komentáře k článku: Simona Petrů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
