Divadelní noviny > Názory – Glosy
Simulacrum vltaviense?
Trvá to až příliš dlouho na to, aby to mohla být náhoda. Poslouchám pravidelně vltavskou Mozaiku, obdivuji hudební dramaturgii i informační šíři kulturní nabídky (jde tu, myslím, ve srovnání třeba s kulturními formáty na ČT, o projekt v našem elektronickém světě dnes už bezkonkurenční), ale přirozeně mě nejvíc zajímá oblast kritické reflexe. A tady už řadu let doslova trpím.
Moderátoři totiž, patrně v domnění, že „nudné“ kritické recenze inovativně „oživují“, do nich vstupují s předem připravenými otázkami a předstírají cosi jako živý rozhovor v přímém přenosu (ať už sedí autor ve studiu, nebo je na telefonu). Přitom je z často složitě stylizovaných větných vazeb zjevné, že autoři své charakteristiky čtou – ostatně zpravidla je pak několik dnů poté objevím v novinách: tytéž formulace, jež byly předtím prezentovány jakoby „živě“ pronesené v (pseudo)rozhovoru. Rád si texty stálých vltavských spolupracovníků, třeba i v těchto novinách, kdykoli přečtu (v činohře to bývá například Luboš Mareček, v hudebních žánrech Helena Havlíková, jindy třeba Rudolf Leška, Boris Klepal, Lenka Nota). Stejně rád bych si je i poslechl, kdyby své recenze na Vltavě „jenom“ poctivě a přiznaně četli (podobně bych si teď v Osudech s daleko větším potěšením poslechl pozoruhodné memoáry česko-německé historičky Evy Hahnové, kdyby byly poctivě uvedeny větou „autorka čte…“, a nikoli prezentovány jako „bezprostřední“, „spontánní“ vyprávění – když téměř z každé umně stylizované věty a z „recitačních“ intonací je zjevné, že jde o text předem na papíře nebo na monitoru připravený a „přednášený“: budiž, tento formát sice zastírá četbu, ale alespoň nefinguje dialog; jenže i on je mi důkazem, že jde o úkaz systémový, nikoli náhodný).
Proč to všichni, proboha, dělají? Proč se vysoce inteligentní lidé, kterých si vážím, k podobné akustické maškarádě propůjčují? Proč se nechávají vtáhnout do podivné hry na „dialog“, když jde o prostou recenzi? Možná si je k obrazu svému přitesalo samotné médium: jak věděl už Vilém Flusser, přirozenou vlastností automatických systémů je předem naprogramované, očekávatelné chování účastníků, jež činí z osobností neosobní funkcionáře aparátu. Pragmaticky řečeno: editoři, moderátoři či jejich šéfové chtějí vyloučit ze hry cokoli náhodného, neočekávatelného, „jen“ chtějí mít i v oblasti kritické reflexe všechno, včetně scénáře a stopáže „rozhovoru“, pěkně předem připravené. Autory však nechápu. Proč nechávají moderátory (Petra Šrámka, Kristýnu Frankovou aj.) do svého recenzování vstupovat s tautologickými otázkami typu: A co scénografická složka? – A co byste řekl k režijnímu pojetí? – když sami stejně nadepisují příslušnou pasáž slovy Zajímavá byla i scénografická složka…?
Ale zhoubný bacil dosud nezasáhl celý organismus: i na Vltavě se dosud vyskytují osobnosti, pro něž je recenze recenzí a nepředstírají rozhovor, nebo které spolu opravdu rozmlouvají, slyší se a bezprostředně reagují, aniž podnikají marné pokusy uměle cpát předem připravené recenzní formule do formátu rozhovoru (třeba takový Petr Veber, jindy Josef Rubeš, nedávno např. takto pěkně zahovořil o provedení Musorgského Obrázků z výstavy Milan Bátor). Nepsal bych o tom, kdyby nehrozilo, že tady se rozhlas vzdává jedné ze svých „komparativních výhod“, totiž živého, nikoli čteného rozhovoru. Václav Bělohradský kdysi napsal, že skutečný dialog, nikoli dialog = simulacrum, nastává tehdy, když se v rozhovoru vynoří hledisko, které ani jedna ze stran předem nepředpokládala. Jinak jde o pouhou mechanickou směnárnu informací.
Komentáře k článku: Simulacrum vltaviense?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
