Sisyfovská detektivka
Činohra Národního divadla se po dvanácti letech vrací k dílu britské dramatičky Caryl Churchillové. Po Prvotřídních ženách (2004, Stavovské divadlo, režie Jiří Pokorný) uvádí na Nové scéně Lásku a informace v režii Petry Tejnorové. Ta pojala inscenaci jako detektivku, jejíž linie vyprávění se ztrácí a zase objevuje na nečekaném místě, s rezignací na jednoznačné řešení.
Chlapec s kamerou Petr Vančura a Lucie Polišenská na svatebním videu FOTO JAN HROMÁDKO
Hra se skládá z krátkých scének, v nichž není přesně vymezena hranice mezi promluvami jednotlivých postav. V každé scéně jsou jiné postavy, naviguje úvodní scénická poznámka. Předpokládám, že tím také není míněno, aby v každé scéně hráli jiní herci. Inscenace Tejnorové jde ovšem v konkretizaci postav dost daleko – na jevišti se odehrává potrhaný, tajemný, nevysvětlený příběh, v němž vystupují „stejné“ postavy. Jejich poskládání z různých střípků má ovšem za následek dost vymknutou logiku jednání.
Inscenaci zahajuje svatební video, snímané jakoby amatérskou kamerou a promítané na zadní stěnu dekorace. Zvláštní video. Jako by někdo natáčel natáčení. A opravdu, objevuje se na něm i chlapec s kamerou. Ženich (Saša Rašilov) a nevěsta (Tereza Vilišová) z videa zahajují posléze dění „v reálu“ na scéně manželským dialogem, v němž žena mámí z muže tajemství. Když se ho konečně dozví, znamená to blíže nespecifikovanou katastrofu. V textu je toto tajemství pošeptáno, v inscenaci muž ukáže ženě kameru, zatavenou do igelitu jako doličný předmět. Nechápeme, ale doufáme, že pochopíme.
Manžel je policejním inspektorem a cosi důležitého vyšetřuje, patrně vraždu. Do „děje“ se přidávají další postavy, jež zachycovala trhavá kamera úvodního videa. Střídavě obsazují různá dějiště v prostoru scény až provokativně realisticky pojaté. Na pravé straně jeviště je situovaná detektivní kancelář. Na levé v pozadí prosklená vědecká laboratoř, která může, ale též nemusí mít nějakou spojitost s detektivní kanceláří. Občas je k rampě přistrčena pojízdná kukaň s kuchyňským koutem, kde probíhá dialog coby kriminalistická rekonstrukce. Pro trávení volného času populárního zpěváka (David Matásek) a jeho milenky (Pavla Beretová) je na jeviště vytažen motorový člun v životní velikosti. I v průběhu inscenace je prostředí v některých epizodách doplňováno videem nebo diapozitivy (nejčastěji „doličných předmětů“), které spíše matou, než vysvětlují.
Také vztahy mezi postavami jsou matoucí. Žena pracující v laboratoři (Lucie Polišenská), výzkumná pracovnice, psychiatrička i věštkyně, má sexuální poměr s jedním z vyšetřovatelů (Filip Kaňkovský), který ji ovšem předtím vyslýchal. Její kolega, jenž je posléze z laboratoře vyhozen (Pavol Smolárik), se stává poněkud duševně vyšinutým parťákem chlapce s kamerou (Petr Vančura), který je pravděpodobně obětí vraždy (občas vystupuje se zkrvavenou tváří). Záletný zpěvák je manželem ženy (Eva Salzmannová), jež je kamarádkou paní z laboratoře, která je zase lékařkou jejího, pozvolna šílícího manžela…
Tím, že režisérka vydolovává z epizod konkrétní, i když unikající děj, hru ještě víc komplikuje a znejišťuje. Informace neznamenají ani tak příliv faktů, jak by se dalo u tohoto tématu předpokládat, ale prostě slova, která dovedou zraňovat a ohrožovat, stejně jako činy. Možná, že dovedou i zabít. Láska zde nevystupuje příliš do popředí. Je jedním z elementů (dalšími jsou třeba Bůh, smrt, násilí, šílenství, věda, popularita), které uměle načrtnutý děj někde stmelují, jinde narušují a odvádějí do slepé uličky.
Probíhá hon za pravdou, jsou však polapovány pouze stále více matoucí informace. Některé dialogy jsou koncipovány jako výslechy, samozřejmě, že marné. Jediné, co je jisté, je nejistota. Veškeré vyšetřování znemožňuje řešení.
Herci v takto rozložené hře musejí být pohotoví, přesní, většinou i rychlí. Postavu nerozvíjejí, ale udržují její nejistou existenci. „Nejkompaktněji“ působí plnokrevná manželka Evy Salzmannové, oscilující mezi starostlivostí a rezignací. Nejprchavěji pak chlapec s kamerou (Petr Vančura), zvídavec s krvavým stigmatem oběti na tváři a stálým náznakem dětského úsměvu. Jeho monology chlapce, který neví, co je strach, a posléze chlapce, který necítí bolest, jsou nejpůsobivější momenty inscenace.
Režisérka opustila pavučinovou křehkost dramatické předlohy a nenaplnila pravidla detektivky. Vytvořila cosi nepojmenovatelného a v pravém slova smyslu znepokojivého, kde se nenápadně uhnízdil základní pocit současného Evropana – strach a uhranutí z neznámého, včetně toho neznámého v nás samých.
Národní divadlo, Praha – Caryl Churchillová: Láska a informace. Překlad Jakub Škorpil, režie Petra Tejnorová, dramaturgie Jan Tošovský, scéna a kostýmy Antonín Šilar, hudba Jiří Konvalinka. Premiéra 5. února 2016 na Nové scéně.
O inscenaci také psala Šárka Švábová, recenzi naleznete zde.
Komentáře k článku: Sisyfovská detektivka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
