Skalpelem nebo hřebíkem?

Hra Rodinná slavnost vznikla jako dramatizace filmového scénáře dánského režiséra Thomase Vinterberga, který se před patnácti lety proslavil jako spoluautor (s Larsem von Trierem) programu Dogma 95. V rámci Ostré sezony Divadla Petra Bezruče v Ostravě ji nastudoval umělecký šéf souboru Martin Františák.

Jeho inscenace lze poznat již podle neměnného, avšak spolehlivě fungujícího scénického konceptu členícího jeviště do tří horizontálních plánů. Také v tomto případě se dění odehrává nejprve na vysunuté holé předscéně. Funkčně využit je tentokrát i prostor mezi forbínou a první řadou diváků a také boční zázemí jeviště. Rozšířené proscénium slouží režii k dynamické expozici, v níž jsou ostrými střihy představeni příchozí na oslavu otcových šedesátin, i sám jubilant působící dojmem úspěšného měšťáka.

Z letmo naznačených vztahů je jasné, že v rodině nepanuje zrovna idylka. Slavnostní večeře, jíž se kromě příbuzných účastní i personál domu a najatý obřadník, je poznamenána nedávnou sebevraždou dcery, ale atmosféra zhoustne zejména poté, co starší syn Christian v přípitku zveřejní, že jeho zesnulá sestra a on byli oslavencem v dětství pohlavně zneužíváni. Trauma se podepsalo na Christianově labilitě a tušených závislostech, což poslouží otci i zjevně zasvěcené matce synův introvertní atak bagatelizovat. Napomáhá tomu i postoj dalších sourozenců – citlivá a slabá Helena a povrchní cholerik Michael nejsou s to bratrovo věcně mrazivé svědectví přijmout. Teprve další Christianovy svéhlavé útoky rozdrolí fasádu povinného veselí a přimějí ostatní postavit se otci. Oslavenec Helge v poněkud násilném finále akceptuje vyvržení z rodinného kruhu, vinu však nikoliv.

Františákova inscenace je dokonale vybroušená, zejména ve skupinových scénách vyniká dobře vystavěný kontrast vnější pohody s hmatatelným svinstvem pod povrchem. Brilantně dusné jsou vstupy majordoma (Jan Vlas), doprovázejícího podivnou hostinu zpěvem Sinatrou proslaveného songu My Way, absurdní trapno dýchá z výstupu, kdy mechanicky kožený obřadník Helmut (Tomáš Dastlík) vytváří s hosty živého hada. Svou úlohu však plní dokonale, i obecenstvo se na jeho povel roztleská. V přesně stavěných mizanscénách vyniká tíha Christianova úkolu i závěrečná úleva z toho, že co mělo být, bylo řečeno. K tomu se druží i spolehlivé výkony představitelů hlavních rolí: Norberta Lichého (Helge), Kateřiny Krejčí (jeho žena Elsa), Lukáše Melníka (Christian), Terezy Vilišové (Helena) a Dušana Urbana (Michael).

Inscenace pojednává kruté a bolestné téma spíš s vnější virtuozitou než vnitřním zápalem. Řez do živého, jak zní podtitul inscenace, to jistě je. Ale spíš sterilním skalpelem než rezavým hřebíkem.

Divadlo Petra Bezruče Ostrava – Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Rodinná slavnost. Překlad František Fröhlich. Režie Martin Františák, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Marek Cpin, hudební design Norbert Lichý, pohybová spolupráce Josef Kotěšovský, dramaturgie Petr Maška. Premiéra 21. ledna 2011.