Skandál v Metropolitní opeře

Ačkoli jsou to již tři roky, co se Peter Gelb stal ředitelem newyorské Metropolitní opery, teprve tuto sezonu je plně pod jeho vedením. Po umělecké stránce vidí Gelb svůj hlavní úkol v revizi „muzeálních operních praktik“, jež v Met – a operním světě vůbec – panují.

Hlavními prostředky má být jednak uvádění moderních a soudobých děl, jednak novátorské inscenace standardních operních kusů. Na první pohled by se zdálo, že první úkol bude nesnadnější než druhý, ale jak se ukázalo, je tomu naopak. Zatímco loňský Adamsův Doktor Atomik a Janáčkova opera Z mrtvého domu měly velký úspěch u kritiky i obecenstva, Gelbův první krok směrem k omlazení produkcí se setkal s nevolí.

Jedním z jeho prvořadých cílů, který si Gelb vytyčil, je postupné vyřazování inscenací Franca Zeffirelliho, který byl po dlouhou dobu kmenovým režisérem Met. Mezi jeho produkce patří Tosca, La Traviata, Turandot, Carmen a La Bohème, tedy pilíře světového operního repertoáru i dosavadní inscenační pilíře Met. Jde většinou o práce staré přes dvacet let, které byly po léta trnem v oku newyorské operní kritiky, avšak měly či mají neutuchající popularitu u většiny operního obecenstva. Podle slov Gelba (a mnoha jiných) jsou tyto produkce předimenzovanými jevištními spektákly, neodpovídajícími moderní sensibilitě. Gelb favorizuje jednodušší produkce, v nichž se – jak sám uvedl – více uplatňuje vnitřní dramatičnost příběhů a individualita postav.

Bondy – třetiřadý divadelník…

Pohříchu jeho první krok vyřazování Zeffirelliho „ikon“, čtyřiadvacet let stará Tosca, jež se do minulého roku hrála v Met téměř devětsetkrát, dopadl – co se diváckých i kritických reakcí týká – katastrofálně. Zatímco inscenační tradice této opery se opírá o vypjatý patos, který ostatně najdeme ve většině oper 19. století, soudobý moderní přístup bývá založen na principu kontrolované emotivity. Nejdůslednější představitel tohoto směru je Robert Wilson, který programově ve svých režiích „zchlazuje“ melodramatiku operního žánru, a to ve všech aspektech, počínaje scénografií a konče hereckým projevem. Jeho postupy programově osvobozují hudbu od externí přítěže zatěžkané scénografie a předimenzovaného děje. Wilson je však divadelník pro sváteční dny, málokdo by chtěl vidět jeho inscenace dnes a denně. Toho si byl Gelb vědom, a tak pro novou inscenaci Toscy zvolil o něco méně radikálnějšího švýcarského režiséra Luca Bondyho.

Většina Bondyho dosavadní kariéry se dotýkala německy mluvících zemí, včetně funkcí intendanta v Berliner Schaubühne a Wiener Festspiele. V Německu jej obecně považují za poměrně konzervativního divadelníka. Svou režijní dráhu začal v činohře, čemuž jeho operní inscenace odpovídá: má větší smysl pro hereckou souhru, pro psychologický detail a celkové dramatické vyznění, než je tomu u režisérů specializujících se na čistě operní žánr. Kupodivu jeho metropolitní Tosca vyvolala doslova skandál: Bondy byl obviněn z režisérské svévole a z toho, že ignoruje skladatelovy intence. Je neuvěřitelné, že v čele ostré kritiky, která se po premiéře strhla, stojí sám Franco Zeffirelli, který prohlásil, že Bondy je třetiřadý divadelník, který nemá ponětí o Pucciniho umění a o opeře vůbec.

Ponurá Tosca

Zeffirelli je znám jako fanatik popisné autentičnosti. Jeho vlastní, autorská scénografie je založena na detailním studiu prostředí, kde se děj odehrává. V případě Toscy to byl kostel Sant’Andrea della Valle, Palazzo Farnese a Castel Sant’Angelo. Četl jsem článek srovnávající architekturu těchto míst se Zeffirelliho scénou, a podle pisatele, zvláště v prvním dějství, scénický obraz originál nejen neredukuje, nýbrž monumentalizuje. Podle kritiků Zeffirelliho přístupu si tato oslňující scénografie doslova vynucuje přepjatý herecký projev. Bondyho inscenace je pravý opak: scénograf Richard Peduzzi vytvořil topograficky a historicky „neautentické“ jevištní prostředí, připomínající – oproti Zeffirelliho baroknímu lesku – v prvním a posledním dějství spíše ponuré středověké stavby. Nejinak je tomu s kostýmy, které jsou výrazně zcivilněny, nevyjímaje představitele světské i církevní moci. Jeho Te deum v prvním dějství má daleko do okázalé pastvy pro oči Zeffirelliho inscenace. Naopak, v této scéně je něco až kafkovsky znepokojujícího. Obdobný přístup najdeme i v hereckých výkonech a zpracování dalších klíčových situací. Některé scény, proslulé pro svou teatrálností jsou vynechány: po zavraždění Scarpia nelepí Tosca svíčky a nepokládá kříž na mrtvolu. (Mimochodem, tuto scénu vymyslela Sarah Bernhardt, která hrála titulní roli v Sardouově originálu.) V poslední scéně – sebevraždě Toscy skokem z věže – je dokonce užito zcizovacího prostředku. Jasně rozeznatelná atrapa Toscy se zastaví ve vzduchu… Bondyho Tosca je tragédií v moderním pojetí: neposkytuje katarzi, nezbavuje diváka pocitu ošklivosti z toho, čeho byl svědkem. Protagonisté postrádají tragickou dimenzi, chovají se spíše hystericky než heroicky. Taková je Tosca finské sopranistky Karite Mattile i Cavaradossi argentinského tenora Marcela Alvareze. Gruzínský baryton George Gagnidze je oproti nim stylizován spíše s nádechem ironie jako tradiční zlosyn melodramatického žánru.

Bučení a obscénní nadávky

Když se po premiéře objevili na jevišti Met hlavní představitelé, obecenstvo je uvítalo kladně a dirigent James Levine – jako obyčejně – sklidil bouřlivý potlesk. Když se však na scéně objevil Bondy se svými spolupracovníky, sálem se ozvalo bučení, které podle kmenových návštěvníků Met nemá v moderní době obdoby. Zazněly dokonce nadávky a obscenity v italském jazyce (v New Yorku je velmi početná italská komunita). Bučelo se i pod širým nebem v přilehlém parku, kde se nachází amfiteátr pro dva tisíce neplatících diváku, ve kterém bylo představení promítáno v přímém přenosu.

Reakce publika Gelba příliš nepřekvapila. Co ho ale určitě překvapilo, byla převážně negativní mediální odezva. Většině operních kritiků se nelíbilo nejen samotné pojetí, ale ani pěvecké výkony. Například recenzent The New Yorker Alex Ross ve své recenzi nazvané Fiasko napsal o Mattile: Klíčové fráze se zcela ztratily v nordické polotmě jejího hlasu.

Jak už to v divadelním světě bývá, skandál je živnou půdou pro návštěvnost. A tak všechny reprízy Toscy jsou až do konce roku vyprodané. Ozvaly se hlasy, jež žádaly, aby příští rok střídala Met obě produkce tak, aby obě strany si přišly na své. Gelb takovou možnost vyloučil. Naopak oznámil, že stahování Zeffirelliho produkcí bude pokračovat. Tento rok se dostane na špalek jeho La Traviata. Novou produkcí byl pověřen německý modernista Willy Decker. Co pomohlo, byl velký úspěch nové inscenace Carmen Richardem Eyerem na konci minulého roku. Byl to z Glebovy strany odvážný tah, anagažovat tohoto renomovaného britského divadelníka, jehož práce byla až dosud témeř výlučně v činohře. Gelb navíc oznámil, že začne očekávané stahování zastaralých produkcí druhého nejaktivnějšího režiséra Met v minulosti, Otto Schenka. Co padne první, bude Das Rheingold. Novým nastudováním wagnerovského cyklu byl pověřen multimediální virtuos, Kanaďan Robert Lepage.