Divadelní noviny > Kritika

Škaredá chvíle

Období druhé světové války, holocaustu, perzekuce Židů, mnichovské dohody a protektorátu stále podněcuje autory k uměleckým interpretacím. Autorská inscenace Ticho, nahrává se souboru Tygr v tísni je o (ne)ústupnosti z morálních zásad ve vyhrocené době.

Ticho, nahrává se v režii Zuzany Burianové a v dramaturgii Marie Novákové se vrací k protektorátní minulosti českých zemí a následnému květnovému povstání s nezvyklou perspektivou. Hrdiny, kteří nesou příběh kolaborace a hrdinství, oportunismu a odporu, jsou tentokrát lidé pohybující se kolem rozhlasu a novinařiny. Autorky se inspirovaly osudy Franty Kocourka, Zdeny Kavkové Innemanové, Aloise Kříže, Inky Bernáškové, Čeňka Šlégla, Mileny Jesenské a vokálního kvarteta Lišáci. Životní veletoče každého z nich posloužily k vytvoření koláže, jejímž středobodem je studio Radiojournalu, byť ne každý měl s redakcí předchůdce Českého rozhlasu co do činění. Ve fikční rovině divadla však všichni zmiňovaní spolupracují nejen v rozhlasu, ale i jako zpěváci Lišáka. Rozhodně doporučuji přečíst před zhlédnutím představení obsáhlý program, který vysvětlí řadu scénických detailů a motivací jednání.

Všechny zmiňované postavy hrají pouze čtyři herci – Barbora Šupová, Kateřina Císařová, Vojtěch Bartoš a Ivo Sedláček. Scénu tvoří prosklená stěna rozhlasového studia, které vévodí typické červené „on-air“ světlo. Po obou stranách jsou dveře. Nic víc, nic míň. Zde se pak odehrává hutný příběh typických charakterů, které se v rozbouřené době protektorátu probudily. A které nadto mají oporu v historických osobnostech. Příběh sledujeme od konkurzu na post reportéra rozhlasu, který suverénně ovládne Franta Kocourek. Jemu však předchází ještě jakási groteskní „předscéna“, v níž se Zdena Kavková Innemanová (Kateřina Císařová) za doprovodu typické hudby chaplinovských grotesek rozverně obléká a připravuje na konkurz za sklem studia. V něm tedy Franta Kocourek (Ivo Sedláček) naprosto zahanbil jak Aloise Kříže (Vojtěch Bartoš), známého později pro svůj plačtivý projev jako Ubrečený Lojza, tak i zmiňovanou Zdenu Kavkovou Innemanovou, která ve svém projevu jen mlčky otevírá pusu. Zdena byla totiž za první republiky herečkou němých filmů.

Tito tři se, předpokládám, na reálném konkurzu nesetkali, dramaticky ovšem tato zkratka posloužila skvěle jako základna pro standard té doby – jak se i naprostý nýmand, pokud má správné politické přesvědčení, může dostat třeba i do vedoucích pozic, na které by za normálních okolností neměl. Fiktivní dějiny pokračují mnichovskou dohodou, která zapříčiní odchod Mileny Jesenské (Barbora Šupová) z redakce (nikdy v ní nebyla) a nástup právě zmiňovaných Aloise a Zdeny, kteří přesvědčují Frantu, jenž zůstal, k spolupráci na „veselých“ rozhlasových hrách. Protože jak řekl Goebbels a jak je rovněž uvedeno v mottu inscenace: Nic nepůsobí tak stabilizujícím dojmem jako zábava.

Inka Bernášková (rovněž Barbora Šupová) později ilegálně obsazuje rozhlas a vysílá z něj podvratné protinacistické zprávy (ani to se nikdy nestalo). Čeněk Šlégl (Ivo Sedláček), tehdejší filmová superstar, má v „rozverných“ rozhlasových kusech ironizovat Jana Masaryka. Z řehole, která ho v poválečné době stojí doživotní zákaz umělecké činnosti, se vyvázal předstíráním zlomené nohy. A do toho všeho zkoušejí Lišáci své protižidovské písně…

Snaha nacpat do sta minut slušně velký kus dějin a poměrně dost postav byl úkol, který balancoval nebezpečně blízko nad propastí zkratkovitosti. V první části se představení ještě navíc jeví jako spíše didaktické divadlo pro mládež. Milena Jesenská s Frantou Kocourkem sedí na zápraží studia a rozumují o politické situaci takovým způsobem, jako se amatérští herci snaží přesvědčit děti o nějaké pravdě. Je to neumělé, neherecké a poměrně otravné. Naštěstí to však není dlouhé a po zbytek představení se pozoruhodně všichni herecky naprosto promění. Nad všemi rozhodně vyniká Ivo Sedláček v roli Franty Kocourka. Jeho bytostná slušnost, humanistické zásady, „gentlemanství“, dobrosrdečnost, ale také nezkrotná potřeba projevit názor, byla uvěřitelná do poslední detailu. V jeho výrazu bylo všechno to nepochopení zla, obyčejná lidskost, která přestože udupávána do země, stále se snažila nerezignovat. Něco z téhle roviny Sedláčkovi zůstalo i v roli šéfa Lišáků, který se v jednu chvíli rozčiluje nad tím, že se mu nerýmuje text, ale že když to přesto zazpívají, budou moci nahrávat: Teď to víte. Chtěl jsem vám to říct, až skončíme, a ne v takové škaredé chvíli... (volně parafrázováno).

V té škaredé chvíli jako by se odrazilo celé poselství inscenace. Tygr v tísni využil zkratku a obnažil tehdejší motivace na kost. Dneska se nám přece těch šest let protektorátu a války jeví jen jako chvíle. Zatraceně škaredá chvíle. A v tom je – i přes všechny nedostatky – inscenace důležitým uměleckým počinem.

Tygr v tísní, Praha – Zuzana Burianová, Marie Nováková: Ticho, nahrává se. Režie Zuzana Burianová, dramaturgie Marie Nováková, scénografie Ján Tereba, kostýmy Paulína Bočková, hudba Ivo Sedláček. Premiéra 14. ledna 2017 ve VILE Štvanice. (Psáno z reprízy 28. února 2017.)

• Autor: Dominik Melichar
• Publikováno: 8. března 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Škaredá chvíle

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ