Skládačka incestních šílenství

Psát o poslední premiéře Divadla Ungelt mi nečiní žádné potěšení, tato soukromá scéna se totiž v posledních letech vyznačovala uvážlivou a vkusnou dramaturgií a produkovala činoherní inscenace s převahou solidního standardu, občas však i události špičkové (Play Strindberg, Ledňáček). Novinka španělského autora a zároveň i na místě hostujícího režiséra Carlose Be s titulem Origami však představuje produkci výstředně nepravděpodobnou, chatrně zkomponovanou, zdlouhavou, ba co víc, takovou, která nechává herecky tápat špičkové interprety.

Syn Aldo (Pavel Batěk) a matka Klaudie (Vilma Cibulková) vyrábějí ručně psané knižní skládačky origami, každá je originálem, a pracuje především matka, syn ji vykořisťuje a sám se zabývá převážně obchodními aktivitami. V dusně incestním sado-masochistickém vztahu se občas ve střizích objevují vzpomínky na již zesnulého otce – manžela, také však krvavě naturální momentky ze styku zvířat a lidí. Origami-tandem si najímá novou hospodyni Doru (Helena Dvořáková), ta bývalá, která se prý do Alda zamilovala, údajně zmizela. Dora však Alda zná z dětství, byl to ten, se kterým si vyměnili první dětský polibek, na němž je ona patrně dosud překvapivě závislá. Možná i proto, že byla později jiným spolužákem znásilněna, ji k Aldovi váže vzpomínka na dětsky čistou erotiku. Nyní má ovšem poměr s mladým lékařem Lenzem (Vojtěch Kotek), a spolu s ním chce převézt těžce nemocnou Klaudii do nemocnice, Aldo totiž matku víceméně vězní. Doře zakázali vstup do jednoho pokoje v domě (téměř pohádkové „třinácté komnaty“), ona se stává na Aldovi více a více citově závislou, dává mu přednost před Lenzem, Aldo ji přitom perverzně ponižuje… Netřeba snad více nastiňovat temnou story.

Nevadí mi tematizace temných stránek psychiky, tady však všechno na jevišti působí vykonstruovaně a nepravděpodobně. Skvělé divadelní herečky Vilma Cibulková a Helena Dvořáková mě tentokrát nepřesvědčily o konzistenci postav, které ztvárňují. Dvořáková ve snazším partu se snaží být ve svém projevu civilní, někdy to ale kvůli předepsaným replikám prostě nejde. Cibulková nabízí celou paletu fatálních pohledů, plíživých pohybů, náhlých zlomů v hlasových valérech, tedy prostředky, které v dobrém textu a logicky konstruovné inscenaci dokáží divákovi způsobit mrazení v zádech, tentokrát však její interpretační kouzlení působí samoúčelně. Pavel Batěk zase propady do Aldova šílenství jakoby významně připravuje a vstupuje do nich hodně nápadně. Představitel Lenze Vojtěch Kotek je ve srovnání se jmenovanými kolegy profesně – alespoň na jevišti – o třídu slabší.

Během celé inscenace jsem se mnohokrát přistihl při myšlence, že mě Klaudie, Dora ani Aldo se svými příběhy nezajímají. Co horšího se může divákovi stát při návštěvě dusného psychologického dramatu?

Divadlo Ungelt Praha – Carlos Be: Origami. Překlad Eva Hlávková. Režie Carlos Be, výprava Jan Písařík, kostýmy Alena Schäferová, zvukové efekty Franz Arraéz. Světová premiéra 13. května 2010.