Škola k ničemu, Mistr taky
Kde se vzal, tu se vzal Učitel (Hynek Chmelař), aby mladého muže, Žáka (Vojtěch Hrabák), měkce, ale důsledně odřízl od jeho nervnosti, aby jej vyňal ze všudypřítomných informačních ataků (ty zde symbolizuje mobil) do jiného světa. Našlapovat na té pouti je třeba obezřetně, vyžaduje se nepospíchat, dívat se kolem sebe, naslouchat, mysl mít otevřenou. Nebát se neznámého včetně velké inteligentní, vším možným nasáklé Houby (Antonie Formanová), která našince rovněž přivede na jiné myšlenky. To je základní konstelace nové inscenace pražského A studia Rubín nazvané Po škole, která chce být současným podobenstvím o návratu k osobnímu „učení starých Mistrů“, kteří osamělí putují dystopickou krajinou.
Vojtěch Hrabák a Hynek Chmelař coby Žák a Učitel FOTO PATRIK BORECKÝ
Po škole je z těch děl, která k vytčenému tématu přistupují tak, že kompilují rozličné, především literární zdroje a vytvářejí asociativní, volně splývající proud situací. Jiří Ondra, autor textu, jehož se režijně ujal Štěpán Gajdoš, obdobně postupoval v roce 2021 při jiné rubínovské inscenaci, Osobní Fudži, kdy scénář napsal spolu s Lucií Ferenzovou a sám jej režíroval. Ondra si v novém titulu opět pohrává s východo/západní kulturní symbiózou, ale Po škole postrádá tu lehkost, sdělnou ulítlost předešlého titulu, kdy postavy jsou sice oděny v „parafrázi“ kimona či yukaty, ale jejich příběhy jsou pro nás a o nás. Lze se tu divácky chytit bolestnosti vztahů. Kdežto novější text filozofuje víceméně odnikud nikam a režie jej rozhodně nekotví. Starý mistr je neslaný nemastný. Přemýšlel jsem, jestli by vyznění bylo jiné, kdyby jej namísto Hynka Chmelaře ztvárnila původně avizovaná Eva Salzmannová, a obávám se, že ani „Mistryně“ by to nezachránila.
Inscenace Po škole sice evokuje – respektive chce evokovat – zpomalení a oprošťování se od hmotných potřeb, jejím kardinálním paradoxem ovšem je, že postupně zanese jevišťátko Rubínu horou veteše, různých krámů. Zcela zbytné je například natahování elektrické prodlužovačky a smažení vajec „in natura“ (a propos, z inscenací, které jsem v posledním zhruba roce viděl, je to už několikátá, kde se na jevišti vaří – takoví čeští kuchtíci…). Rubín tu potom nemá daleko, domyšleno jen mírně ad absurdum, k podzemní dílničce, kde jacísi podivíni cosi kutí a na hromadu snášejí a svážejí všechno, co by ze sebe taky mohlo něco vydat. Scénograf Ondřej Menoušek si nejspíš při „zařizování“ hmoty přišel na své, ovšem každý jevištní předmět s sebou chtě nechtě nese nějaký význam a má určité vyzařování, a když hmotařský zával nemá jasné určení, když není tematizován, nýbrž se pouze vyskytuje, sdělení zapleveluje a rozmělňuje.
Inscenace Po škole by pravděpodobně velmi ráda divákovi přivodila usebrání a vedla jeho mysl k pozornému vnímání a zamyšlení, kudy ve svém vlastním životě jít. Ovšem svou přibližností bohužel vyvolává v konečném účinku spíše chaos a zmatení.
A studio Rubín, Praha – Jiří Ondra: Po škole. Režie Štěpán Gajdoš, dramaturgie Dagmar Fričová, hudba Ian Mikyska, výprava Ondřej Menoušek. Premiéra 11. prosince 2022.
Komentáře k článku: Škola k ničemu, Mistr taky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
