Škola žen, kde ženy školí muže
Ze sálu divadla Komedie, kam Činoherní studio z Ústí nad Labem pravidelně přiváží své nejnovější premiéry, zní už při příchodu diváků píseň It’s My House Diany Ross. Skotačivému reji s nafukovacími rekvizitami od samého začátku dominují herečky: Barbora Váchová, kombinující coby naivní lolitka Anežka sexy pohyby s dětskou neohrabaností, a Annette Nesvadbová v beztvarém kostýmu, doplněném namalovaným knírem, jako nečekaně smyslně se vlnící sluha Aleš. Služku Jiřinu naopak ztvárňuje přirozenými vousy zarostlý Lukáš Černoch, neboť v domě Arnoulfa (Jan Plouhar), samozvaného Pána z Pařezova, který se poněkud neúspěšně snaží řídit veškeré dění, je po jeho návratu z cest všechno vzhůru nohama…
Strejdova hodná holčička? Zleva Barbora Váchová jako Anežka a Jan Plouhar coby Arnoulf FOTO MARTIN ŠPELDA
Molièrova komedie Škola žen je založená na jednoduché zápletce, spočívající v nechtěné záměně a zázračném závěrečném rozuzlení, jehož se ovšem režisér Michal Hába, kandidát odcházejícího ředitele divadla Jiřího Antonína Trnky na nového uměleckého šéfa, vzdává ve prospěch akcentu na samotné téma morální lekce člověku hnanému touhou vlastnit. K Molièrovi a tématu lidské chamtivosti se ostatně režisér vrací již podruhé – po královéhradecké inscenaci Lakomce z roku 2019. Arnoulfovi se stejně jako Harpagonovi či Tartuffovi ve své hře vysmíval již sám – Hábovými slovy podvratný – autor, který sice psal hry na zakázku, avšak mocné a bohaté, kteří je financovali, v nich bezostyšně kritizoval. Hába s Janem Plouharem jdou ovšem v interpretaci Pána z Pařezova ještě dál a vykreslují ho jako naprostého hlupáka, který se sice snaží působit ďábelsky (nasazuje si dokonce pro Hábu typické svítící rohy či upírské zuby), ale ve skutečnosti neumí do pěti napočítat, a tak se snadno nechá přechytračit malou holkou. Jeho schovanka Anežka je na první pohled třeštidlo, ale začíná si uvědomovat svou ženskost a učí se ji používat (skvělá Barbora Váchová, která je pro mě objevem, svým temperamentem připomíná třeba Judit Pecháček). Emancipační kostým, který si obleče v závěru na důkaz získání nadvlády nad „svým pánem“, je však jen zbytečným – a poněkud degradujícím – doslovením tématu inscenace.
Jan Hušek v roli Horáce je v úvodním reji poněkud upozaděn, pravděpodobně aby nedošlo k předčasnému prozrazení zájmů jeho postavy, postupně si však získává pozornost svým nejlépe zvládnutým brechtovským herectvím, pomrkávajícím na diváky a z nadhledu glosujícím dění. K brechtovskému divadlu odkazuje také občasné užití němčiny, jež – stejně jako anglické písně – zcela přehlušuje francouzský původ hry (ostatně i francouzská jména jsou v překladu J. Z. Nováka převedena do češtiny), což je trochu škoda. Témata emancipace i všeobecné snahy postavit se lidské touze ovládat a podřizovat si všechno a všechny kolem jsou zde naopak formulována zcela rovnocenně a se snadno srozumitelným apelem, zabalená do třeskuté komedie, v níž hlavní roli hraje stále dokola se nafukující a zase vyfukující červený skákací hrad, symbolizující marnost a dětinskost Arnoulfova počínání. Na děkovačce se spolu s herci dokonce i poklonil (podobně jako robotický pes v madridské inscenaci Rodriga Garcíi Ježíš je na Tinderu, uvedené v témže sále v koprodukci s Městskými divadly pražskými o týden dříve), čímž jako by proměnil své falické, rohaté věžičky v ženské vnady…
Činoherní studio Ústí nad Labem – Molière: Škola žen. Překlad J. Z. Novák, režie a scéna Michal Hába, dramaturgie Hana Launerová, scéna a kostýmy Adriana Černá, hudba Jindřich Čížek. Premiéra 22. března 2024 (psáno z uvedení v divadle Komedie 2. května).
Komentáře k článku: Škola žen, kde ženy školí muže
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
