Skripta, paměti, či sumář mouder?
Když se kniha jmenuje prostě O dramaturgii (Pražská scéna 2016), slibuje to mnohé. Čtenář, který je sám dramaturgem, si mne ruce: konečně gruntovní zamyšlení o povaze oboru, u něhož nelze říci, že by o něm existovaly stohy odborné literatury. (To, co je v češtině k dispozici, je záslužně shrnuto v seznamu „doporučené četby“, který tvoří jednu z příloh zmíněné knihy.)
Hořínkův Úvod do praktické dramaturgie je přes všechnu metodičnost a přehlednost skoro čtyřicet let starý, jeho ambicí je být opravdu základním, orientujícím vstupem do oboru; Císařovy dvoudílné Základy dramaturgie se (kromě nevelké čtivosti) omezují na typ divadla, které si volí za svou předlohu „pevný“ dramatický text.
Očekávání zvyšuje jméno autora – Miloslav Klíma patří k těm osobnostem českého divadla, u nichž výraz „žijící legenda“ nepřehání. Muž, jehož tvůrčí zkušenosti zahrnují divadla „kamenná“ (až po Národní divadlo) i studiová, spolutvůrce slavných ér Studia Beseda i Draku, spolupracovník Jana Grossmana a Josefa Krofty, zkušený pedagog DAMU, kdo jiný by se měl pokusit o kontextuální postižení toho, co je to dramaturgie „tady a teď“? Vysoká očekávání jsou – marná sláva – tady.
Jistě, s očekáváními bývá potíž. Než se ale dostanu k tomu, jak jsou naplněna, je na místě otázka, jaké je vůbec žánrové ladění Klímovy knihy, kterou sám autor v předmluvě skromně charakterizuje slovy určitý sumář poznatků, které považuji za výsledek víceleté divadelní praxe.
Klíma se pokouší ve dvojici kapitol, které jsou jádrem knihy, propojit osobní a obecné: po pokusu vymezit obecné principy svého pojetí dramaturgie v kapitole Poznatky o dramaturgii přichází popis milníků vlastní dramaturgické činnosti v kapitole Praktická dramaturgie aneb Cesty dramaturga. To oddělení je ovšem věci na škodu – místo aby se obecný postřeh konkretizoval osobním zážitkem a naopak konkrétní zkušenost byla impulzem k zobecňující úvaze, čteme dva oddělené texty, v nichž se řada postřehů a formulací opakuje. (Asi nejvíce stereotypní je – ironicky – Klímova mantra o dramaturgii jako činnosti potírající v divadle zhoubné stereotypy.)
I další části knihy jako by naznačovaly rozpor mezi „skripty“ a „paměťmi“. To, že má jít o „úvod do oboru“, sugeruje už nehezká obálka vyzdobená reprodukcemi obálek knih s dramaturgickou problematikou; přispívá k tomu stručný úvod, který představuje ve zkratce významné dramaturgické osobnosti, ty podstatné obecně i ty důležité pro autora osobně (tak říkajíc od Lessinga ke Kovalčukovi), a potvrzuje to zmíněný soupis literatury s dramaturgickou tematikou a editorem Janem Dvořákem pořízený výbor toho, jak je heslo „dramaturgie“ pojato v různých slovnících. Variantu „pamětí“ podporuje rozsáhlý soupis Klímova díla inscenačního i publikačního, který zabírá přes čtyřicet stran knihy. Slibně široký název se tady začíná jevit jako dostatečně obecná obezlička dovolující knihu seskládat uvolněným stylem „pro každého něco“.
Klíčový problém však netkví v (řekněme) volné ediční koncepci; ale v nedůsledné, místy téměř absentující redakci. Historické pasáže knihy působí jako nepříliš zredigované přípravné materiály k přednáškám, kde jistá těkavost výkladu a náhodná volení příkladů nemusí (pokud je kompenzuje pedagogovo charisma) vadit a lze akceptovat i únikové formulace typu V historii takových příkladů nalezneme řadu, po nichž žádný výčet nenásleduje. V knižní podobě však chaotické soupisy tohoto typu nedělají čest autorovi ani nakladateli. Viz následující pasáž (cituji včetně překlepu), kde se souvislá linie výkladu rozpadá do banálních jednotlivostí: Ladislav Stroupežnický svými hrami a především jako dramaturg připravil v Národním divadle příchod realistické dramatiky G. Preissové a bratří Mrštíků. B. Frýda, bratr Jaroslava Vrchlického, potvrdil tento vývoj jejich uvedením na scénu. Zasloužil se především o probojování Maryši. Vedení Národního divadla totiž mělo k tomuto dramatu velmi opatrný vztah a uvedlo Maryšu jen na zkoušku jako odpolední představení pro „lid“. Reakce F. X. Šaldy je dodnes poučná brilantním pochopením podstaty a velikosti tohoto závažného díla české dramatiky. Šalda upozornil především na nejednoznačnost charakterů a jejich složení z více ploch. Připomenul, že volbou akcentů se otevírá cesta různým interpretacím. Jak pozdější praxe ukázala, aniž je nutné drama přepisovat.
I Klímovo vášnivé plaidoyer pro dramaturgii tvořivou, hledající a inspirující v Poznatcích o dramaturgii je neustále sráženo nečtivým, frázovitým, „grantovým“ jazykem: Z uvedeného nepochybně plyne, že dramaturgie dnes dávno není encyklopedickou zásobárnou textů a zdrojem teoretických analýz, ale je, jak v linii tvorby celku divadelní aktivity, tak i z ní plynoucí podobě jednotlivých inscenačních projektů, činností plně tvůrčí, protože se stala a trvale je součástí inscenační praxe v celém průběhu interaktivního procesu všech účastnících se komponentů a jejich dílčích složek. Tato koženost se mírně uvolní, když dojde na bilanci vlastní dramaturgické praxe, ale i v ní dochází k reflexím typu: Nekonečné je hledání aktuální, nikoli strnulé podoby akademismu jako výsostné kvality, která integruje – samozřejmě s jistým časovým zpožděním – současné, autorské, režijní i scénografické trendy a promítá je do pokud možno synergické vyšší roviny ve všech komponentech včetně herecké tvorby. Disproporční pozornost věnovaná nedlouhému (byť nepochybně významnému) Klímovu působení ve Studiu Beseda je vysvětlitelná dvojicí knih, které o něm Klíma v nedávné době edičně připravil.
Vyjádřením snahy po zobecnění a metodické přesnosti (která ovšem po mém soudu v důsledcích vede jen k větší nezáživnosti textu) je to, že Klíma důsledně nepíše o konkrétním dramaturgovi, ale o „dramaturgii“ jako o funkci divadelní tvorby, jejíž naplnění může být rozprostřeno mezi více lidí (a nemusí vůbec být vykonáváno osobou, které se říká dramaturg). Vysloveně absurdní je ovšem tento postup tam, kde reflektuje vlastní dramaturgickou minulost a používá při zmínkách o svých počinech a rozhodnutích formulace typu dramaturgie si musela položit otázku…, dramaturgie též přispěla k zásadní proměně…, první i druhé zastavení v hradeckém divadle bylo pro dramaturgii důležité…, zvláštní pro dramaturgii bylo zjištění… atp.
Velká očekávání někdy – jako v tomto případě – plodí velká zklamání. Je a na několik desítek let bude potřebnou příručkou pro studenty divadelní dramaturgie a zájemce o tento obor, napsal v tomto listu o Klímově knize emfaticky Vladimír Hulec. Věru rád bych sdílel jeho optimismus. Obávám se ovšem, že pokud se jeho proroctví naplní, bude to pro stav oborové literatury dost špatné vysvědčení.
Komentáře k článku: Skripta, paměti, či sumář mouder?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
