Skupova Plzeň aneb O divadelních zázracích
Hlavní atrakcí 31. ročníku festivalu Skupova Plzeň, mimořádně uspořádaného v rámci projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015, byly obří loutky španělské divadelní skupiny Carros de Foc, jejichž průvod městem o prvním festivalovém víkendu sledovaly desetitisíce lidí. Druhá polovina festivalu byla možná méně okázalá, ale v mnoha ohledech inspirativní. Třikrát jsem si prožila osvobozující dětský úžas nad vynalézavostí, se kterou loutkáři dokážou vyprávět příběhy – překvapovat a provokovat fantazii. Tři výjimečné divadelní zážitky jednoznačně vyvstaly v záplavě dalších představení, o nichž píšu jen stručně.
Bratři Formani přivezli svého Aladina FOTO ARCHIV FESTIVALU
Neumím posoudit, do jaké míry je Vietnamské vodní divadlo v podání Národního loutkového divadla z Hanoje skutečně autentickým pokračováním dávné tradice, nakolik turistickým artiklem. A bez znalosti příslušného filosofického a divadelního zázemí nejsme, myslím, schopni spoluprožít a pochopit, co přesně se před námi odehrává. Nezbývá než se prostě bavit tím, jak na hladině roztomile laškují draci chrlící oheň a stříkají po sobě vodu. Odcházení finského souboru W. H. S. je údajně vrcholnou inscenací severské alternativní scény – jistě mu nelze upřít výtvarnou imaginaci při hře se zrcadlením, s odrazy, s prostorovou iluzí. Ale je to trochu kouzlení pro kouzlení, zdá se mi. Statečný cínový vojáček – z nahrávky zní pohádkový příběh, na straně jeviště sedí mechanická loutka Andersena a píše a píše. A argentinský herec Omar Alvarez ilustruje, co stihne. Pět vojáčků, pár dalších loutek a panenek a papírový hrad, všechno lze sbalit do dvou krabic. Přesto má představení leccos společného s výpravným Aladinem Divadla bratří Formanů, kde po jevišti projíždí velbloud na kolečkách, v obřím slonovi se skrývá palác, za prosvěcovanými závěsy se efektně rýsují siluety… Na první pohled tak rozdílná představení, ale obě jsou vlastně upovídaná, loutkářsky nikterak nápaditá a pohříchu nekontaktní. Moře Organilla – rybičky plovoucí sem a tam, chapadla chobotnice, podivuhodné koule… Nápadů na deset minut, představení trvá sedmdesát – anebo už nejsme schopni se nechat unést do světa čiré poezie, kochat se krásnem a smířit se s tím, že Brit Stephen Mottram nemá ambici cokoli myšlenkově uchopitelného nám sdělit?
Hadrové morče – pana Muffina si zamilujete… FOTO ARCHIV FESTIVALU
Dalším čtyřem inscenacím téma jistě nechybí. Za prvé: australský pohled na poslední hodiny Krále – Elvise Presleyho (či jiné pop star, chcete-li), trosky semleté showbyznysem. Od začátku do konce je zážitek pozorovat Nevilla Trantera a Wima Sitvasta, jak vedou loutky, mluví za ně a povídají si s nimi. Bohužel hodně banální text, hromadící klišé na témata drogy, sex, sebepochyby a šílející fanynky. Za druhé: v Domě u jezera se tři židovská děvčátka schovávají před nacisty, zpívají si, tančí a hrají s panenkami. A sama jsou panenkami, jak si připínají jejich tělíčka i nožky. Izraelské kabaretní představení s velmi dobře zazpívanými kuplety a místy nápaditými loutkářskými triky, ve vracejících se činoherních sekvencích se ale nějak ztrácí naléhavost sdělení. Podstatné otázky hodlají patrně prostřednictvím svých experimentálních projektů nastolit i česká skupina Handa Gote a španělská Herecká společnost pana Serrana. Nemohu si pomoci, ale jejich představení mi připadají jako pubertální, poněkud do sebe zahleděné hračičkaření. Handa Gote si hraje v rámci projektu The Mission s meotarem, plošnými loutkami, tančí v maskách – a všechno působí poněkud amatérsky. Trojice Španělů zase v Katastrofě rozpouští, leptá či škvaří gumové medvídky. To vše natáčí a promítá na plátno. Chlapci jsou prostě hraví, ale není to málo?
A teď už konečně ony tři divadelní zázraky. Za prvé: Teater Refleksion – Na shledanou, pane Muffine. V malém pokojíčku, obklopeném zahrádkou, bydlí pan Muffin. Půvabné hadrové morče není možné si nezamilovat – ostatně nakažlivé je už to, s jakou láskou ho Claus Mandøe drží v rukou, pokládá do houpacího křesla, vypráví o jeho životě. Vše ve chvíli, kdy pan Muffin umírá. Představení, určené dětem od pěti let, je o tom, jak je život krásný, jak je těžké se s ním loučit, ale jak přirozené je zemřít, když nastane ten správný čas. Chce to odvahu, přijít s takovým tématem. Nevím, jak přesně vnímají něžné, ale přece jen velmi, velmi smutné představení děti. Ale nebyla jsem každopádně jediná mezi dospělými, kteří odcházeli zasaženi, dojati. Za druhé: Compagnie La Pendue – Tria Fata. Jeden hudebník, jedna tanečnice. On dokáže hrát zároveň na bicí, akordeon a klarinet. Ona, s maskou smrti, přitančí pro starou dámu – a s rozličnými loutkami odehraje střípky z jejího života. Zase smrt – a zase pocta životu. Neobyčejné představení o obyčejném životě, který končí. Loutky létají vzduchem, drastické scény střídají meditativní. Parádní kabaretní představení, pestré, překvapivé, plné poezie. A do třetice: Blind Summit Theatre – Stůl. Tři herci v černém, jedna loutka s hlavou z lepenky a jeden stůl. Vlastně se neděje nic jiného, než že loutka mašíruje po stole sem a tam, a povídá si s publikem a občas i s herci, co ho vedou. Zvládne odvyprávět kus příběhu biblického Mojžíše, vyjádřit na něj svůj názor, vysvětlit publiku zákonitosti, na základě kterých tuto loutku vnímáme tak, jak ji vnímáme – a vše zároveň vtipně komentuje. Klobouk dolů především před Markem Downem, režisérem a hercem, který vede hlavu loutky a mluví za ni. Na něm je, aby udržel tempo, představení řídil, byl v kontaktu s publikem – a je to až neuvěřitelné, jak dokáže devadesát minut udržet jeho plnou pozornost. Skoro jako by ho uváděl do transu, natolik je představení sugestivní: v jednu chvíli jsem se přistihla, že nevidím prázdný stůl, ale všechna ta neviditelná nebezpečí, která tam na loutku číhají, skoro se mi chtělo vykřiknout: Pozor, ještě krok doleva a tam je točící se gramofonová deska! Inu, síla imaginace.
Komentáře k článku: Skupova Plzeň aneb O divadelních zázracích
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
