Divadelní noviny > Festivaly Kontext Zahraničí

Skutečnost může být jen zdání

Jít na festival současných íránských filmů, jehož 7. ročník se letos konal ve dnech 10.–21. ledna postupně v Praze, Brně a Bratislavě, a myslet si, že uvidíte jen samé filmy „z“ a „o“ Íránu, je vlastně svým způsobem předsudek. Z dálky našich „klišoidních“ představ a hloubky frapantní neznalosti o životě a kulturách Íránu by se – v tom lepším případě – mohlo také zdát, že tamní filmaři řeší jen samé „rozchody Nadera a Simin“ nebo točí à la Kiarostamí. Skutečnost je však jiná a daleko překvapivější.

Simulace

Chodím na tenhle festival, abych se dozvěděl něco o Íránu, a místo toho jsem viděl film odehrávající se ve studiu, posteskl si jeden divák po projekci Simulace režiséra Abeda Abesta. Co na to říct? Ztratil se bohužel ve své iluzi. Řekla bych, že zrovna tenhle film vypovídal o Íránu nejvýmluvněji. Přitom s vtipem a neotřele.

Abed Abest je v prvé řadě divadelník. Jako herec spolupracuje mimo jiné s nejvýznamnějšími současnými íránskými režiséry Rezou Gooranem a Amirem-Rezou Koohestanim. Koohestaniho inscenace lze vidět přímo „za humny“: v roce 2016 v Münchner Kammerspiele měla premiéru adaptace novely Alžířana Kamela Daúda Mersault, přešetření (česky vydal Odeon, 2015). V březnu tohoto roku by tamtéž měl režisér uvést adaptaci Černé vdovy od jiného alžírského prozaika Yasminy Khadry (česky Alpres, 2007).

Divadelní vidění nezapře ani Abestův filmový režijní debut Simulace. Má sevřený tvar, málo postav, je členěn do pomyslných třech dějství, odehrává se jakoby v jevištním náznaku, čímž může připomínat Dogville Larse von Triera, scénář by bez větších změn mohl být adaptován pro divadlo. Nicméně nacházíme se ve filmovém studiu, do jehož zeleného pozadí si divák může „naklíčovat“ interiéry i exteriéry podle svého. Ve skutečnosti se nacházíme ve městě Abadanu, v němž se narodil i sám režisér a představitel jedné z postav mladíků, jejichž uvěznění na začátku sledujeme. Co se stalo? To je otázka, kterou si divák klade po celou dobu filmu, jenž se odvíjí pozpátku, režisér nás navíc záměrně mate dílčími nesrovnalostmi ve výpovědích jednotlivých aktérů, vše tak získává halucinogenní, snový charakter, nic není jisté. Víme jen, že trojice mladíků se vydává do města na flám, v zemi s přísnou prohibicí se jim podaří trochu se opít, navštíví jistého starého muže, jehož věk však je zpochybněn záměrně mladým interpretem, nakonec se také ukáže, že ho vlastně nikdo z mladíků pořádně nezná. Během noci dojde k tragédii, která končí oním zatčením. Film, do něhož tvůrci zašifrovali konkrétní odkazy na politickou situaci ve svojí zemi, a jak doznal po projekci sám režisér, i konkrétní události a narážky ze života v Abadanu, působí jako kocovina. Íránský Trainspotting? Diváka slyšícího jakoby zoom fotoaparátu, místy naopak kdosi zvuk vypne, pronásleduje pocit, že „Velký bratr“ se dívá. A tak si sám klade další otázky. Velmi působivý, invenční, nezávislý film. Groteskně zpracovaná černá můra současných Íránců. I Kafka by žasl.

Hora

Onen pocit nejistoty, že skutečnost může být jen zdání, sen, realita zahalená do metafory, informace skryté mezi řádky, provází určitou část íránské divadelní a filmové tvorby. Alespoň tu, která má odvahu nahlédnout pod povrch věcí. I když takové nahlédnutí má samozřejmě své meze. Situace dobře známá z naší vlastní zkušenosti z bývalého režimu. Dalším překvapením festivalového programu totiž byla Hora od již téměř půl století uznávaného režiséra Amira Naderiho, který se stala vítězem festivalu v kategorii celovečerních filmů (festival je soutěžní, v porotě byla mimo jiné herečka a hudebnice Iva Bittová). Onoho diváka, jenž hledal „ten Irán“, musel film opět zklamat. Odehrával se mimo Írán, možná v Itálii, možná šlo o „no name land“. Zkrátka byl to velkolepý mýtus, podobenství o síle lidského úsilí, které ve své důslednosti a nezlomnosti dokáže i skály lámat. A to doslova. Vypráví příběh vesničana, vyděděného z komunity křesťanů a žijícího v osamocení se svým vlastním pojetím víry, se ženou a synem ve stínu hory, která je příčinou bídy celé vesnice. Rozhodne se, že horu pokoří a nevzdá se, dokud se mu to nepodaří a hora nepropustí sluneční paprsky, které znamenají život. Jakou cenu však musí zaplatit? Nestal se nakonec sám svým způsobem fanatikem, třebaže před ním celý život utíkal? Fascinující, téměř dvouhodinová meditace na téma „nevzdat to“! Symbolické a posilující ve chvíli, kdy opět trochu pohasla jiskra naděje na změny v íránské společnosti po nedávných demonstracích.

Soy Nero

Třetím režisérem, který českým divákům dokázal zamotat pořádně hlavu, byl Rafi Pitts a jeho film Soy Nero (Jsem Nero). Ten byl pro změnu ve španělštině, v britsko-španělské produkci, a odehrával se v USA, následně pak ve válečném terénu kdesi na území nikoho. Tam se ocitne hrdina filmu, mladý Mexičan Nero, který se nejprve ilegálně dostane do USA, kde hledá svou ztracenou identitu. V boháčské čtvrti Los Angeles se setká se svým bratrem Jesusem a divák opět podlehne spolu s hlavním hrdinou na chvíli zdání o tom, že něco jako americký sen skutečně existuje. Přičemž se nakonec ukáže, že Jesusův americký sen je pouhý přelud, dům v Beverly Hills patří zámožnému černošskému hudebníkovi, jenž Nerova bratra najímá pouze jako řidiče a mechanika. Nero se musí o sebe postarat sám, chce být uznán americkým občanem, z USA byla totiž kdysi jeho rodina vystěhována do Mexika. Cestu k občanství mu má usnadnit tzv. zelená karta amerického vojáka. Nechá se tedy naverbovat, ale plnoprávným americkým občanem se stejně nestane. Naposledy ho vidíme ztraceného kdesi v poušti, pátrajícího po americké základně poté, co jeho vojenské stanoviště bylo napadeno a zničeno, je zatčen americkými vojáky a čeká ho s největší pravděpodobností další kolo bojů o vlastní identitu. Pocit člověka, který hledá nový domov, svou zemi zaslíbenou, dobře zná i sám režisér pocházející ze smíšeného britsko-íránského svazku. Přibližně v Nerově věku utekl Rafi z Íránu před válkou s Irákem do Velké Británie. Odtud v devadesátých letech přesídlil do Francie, kde v roce 1997 natočil Pátou sezonu, vůbec první film ve francouzsko-íránské produkci od vítězství íránské islámské revoluce v roce 1979, a prosadil se na mezinárodní úrovni. Od té doby jeho filmy sklízejí úspěchy na různých světových festivalech. Film Soy Nero byl vybrán do soutěže Zlatý medvěd 66. Berlinale v roce 2016. Téhož roku vyhrál na Mezinárodním filmovém festivalu v Bukurešti hlavní cenu.

Podzimní vzpomínky

Domnívám se, že moderní íránská literatura, film a divadlo je nám bližší víc, než si myslíme. I když jsme zatím svědky spíše nesmělého poznávání jeden druhého, jsou všechny takové pokusy velmi cenné a důležité. Nesmíme například zapomínat na to, že i v České republice žijí skvělí íránští tvůrci. Možná jste již měli možnost poznat tvorbu hereček a režisérek Azadeh Mohammadi a Morvarid Ramezani, výtvarníka Jalila Fotouhinii, hudebníka Soheila Shadloo, možná jste se už seznámili s křehkou poezií básnířek Bíty Malakouti či Ladan Salami anebo jste třeba už viděli nějaký ten film v česko-íránské produkci. A pokud ne, tak neváhejte, neboť přicházíte o mnohé. Jedním z prvních íránských filmů s českou (a ukrajinskou) účastí se staly Podzimní vzpomínky v Kyjevě vystudovavšího a v Praze žijícího režiséra Ali Fakhra Mousaviho. Úplně první koprodukční film Obyčejný člověk režiséra Madžída Berzegára se objevil na festivalu před dvěma lety, letos už podobné počiny vydaly na celou sekci. Kromě Podzimních vzpomínek diváci mohli vidět také celovečerní film Neústupný režiséra Mohammada Rasoulofa a dokument Černý most režisérky česko-íránského původu Širín Nefariehové.

Podzimní vzpomínky jsou podmanivou milostnou romancí pro všechny, kteří ještě nejsou k tomuto citu cyničtí a jsou schopni vnímat jej i s jeho patosem a naivitou. Vlastní příběh je jednoduchý, řeší v postatě banální osudy jednoho milostného trojúhelníku, nese však silné humanistické poselství. Ukrajinský sochař odmítá lásku sestry své mrtvé ženy a projektuje své nečekaně vzplanuvší city do nevidomé irácké běženkyně, kterou najde v lese a ujme se jí. Poskytne jí nejen zázemí, ale zajistí jí také operaci, po níž začne jeho svěřenkyně vidět. Prohlédne však i on, když se dozví, že Ima ho ve skutečnosti nemiluje, že dává přednost jeho mladému sokovi, vojákovi, který se na venkově zotavoval ze zranění a nakonec odchází zpět do boje. Ima zůstává ve vesnici a čeká…

Ti, kdo vnímali film čistě jako realistický příběh, byli zklamaní, zmatení. Jde však o nedorozumění, neboť se domnívám, že klíč skvěle nasnímaného filmu spočívá v jeho metaforičnosti, jisté básnivosti a také průzračnosti a prostotě, jež jsme možná už zapomněli vnímat a oceňovat.

Zrzek

A konečně přišla řada i na filmy, které snad vyhověly očekávání i zmíněného diváka o Íránu. Film Karima Lakzadeha Zrzek podobně jako Inverze Behnama Behzadího zobrazují složité rodinné vztahy v ještě složitější íránské společnosti. Ať už se řeší na zasněženém íránském venkově, či uprostřed znečištěného hlavního města, obojí je zahaleno jakýmsi závojem neprostupnosti. Oním zrzkem ze stejnojmenného filmu je Farhad, který se po letech vydává do své rodné vesnice rozplést rodinná tajemství a křivdy poté, co jeho mladšího bratra zraní vlastní bratranec kvůli dědictví. Záhadnost příběhu je umocněna všudypřítomným sněhem a mlhou a dodává mu na mytičnosti.

Inverze

Jestliže Zrzek je cestou hledání pravdy, pak Inverze je cestou k ženské emancipaci. Smog a znečištěné ovzduší se již staly pro Teherán příznačnými a varujícími. Ve filmu tato okolnost spouští rodinnou krizi, v níž starší bratr se sestrou vyvíjejí nátlak na mladší sestru, aby rezignovala na svůj vlastní život a odstěhovala se s nemocnou matkou na venkov. Svobodná, a jak jí to jen íránská patriarchální společnost dovolí, též svobodomyslná Niloofar, která v Teheránu vlastní krejčovskou dílnu a právě se nadějně zamiluje, je postavena před zásadní rozhodnutí: vzdát se svých práv, nebo si je naopak vydobýt. Konec filmu zůstává otevřený, nicméně dává jistou naději, že Niloofar se bude moci, navzdory „rodinné inverzi“, zhluboka opět nadechnout.

Ani v těchto případech civilních rodinných dramat se však nenechte zmást, íránský film není zpravidla tím, čím se na první pohled zdá. Téměř nikdy nejde jen o to, vyprávět pouze nějakou „story“. Odhalovat postupně všechny vrstvy vyprávění je přece vzrušující.

• Autor: Lucie Němečková
• Publikováno: 6. února 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Skutečnost může být jen zdání

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ